22.04.2020 14:00, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Snažit se o to, aby v nás naše víra, naděje a láska rostla

Snažit se o to, aby v nás naše víra, naděje a láska rostla

Sk 5,17-26

Jan 3,16-21

Středa 2. velikonočního týdne

Skutky apoštolské, které nás provází celou velikonoční dobou, nám dnes popisují jedno pěkné fiasko soudní a výkonné moci, zde reprezentované Veleradou. Stejný proces, krátký a zdánlivě účinný, jako udělali mocní z Velerady s Ježíšem, se chystají udělat i s jeho učedníky. Není přece nic snadnější, než umlčet nepohodlné svědky Kristovy síly, i vlastní mocenské bezmoci. Jenomže, zatím, co Ježíš byl povolán k tomu, aby se podrobil světské nespravedlnosti a tím nastolil Boží spravedlnost; úloha apoštolů v Božím plánu je jiná. A tak anděl otevírá dveře vězeňské kobky a propouští apoštoly na svobodu.

Andělé, tito nebeští poslové však neskončí jen u toho, že zázračným způsobem navrátí apoštolům ztracenou svobodu a otevřou okovy. Povolání apoštolů totiž nespočívá v nezávazném užívání si svobody, ale v poslání hlásat slovo o Kristu, slovo evangelia, uzdravovat nemocné na duši i na těle a vlastně také léčit nezdravé předsudky proti Kristu a křesťanství vůbec. Ukazovat na jeho hloubku a vnitřní pokoj a svobodu, které přináší. Proto po vysvobození z vězeňské kobky a okovů, andělé posílají apoštoly znovu tam, odkud byli v poutech odvedeni. Zkrátka: na Boží záměry je světská moc krátká. To musela být krásná ťafka Veleradě, když zjistí, že ti, kteří mají být spoutáni v okovech, klidně a nerušeně hlásají to, proč byli uvězněni. To je ovšem jen jeden, vnější pohled. Ten důležitější je ukryt ve slovech anděla: „Jděte, postavte se v chrámě a hlásejte lidu všechna ta slova života!“, a především v tom, že apoštolové skutečně jdou. Že je neodradil výprask, který jim Velerada uštědřila, ani okovy, jejichž tíhu zakusili. Poslání, které jim Ježíš svěřil, je silnější, než jejich lidský strach a bolest, kterou zakoušejí.

V evangeliu jsme slyšeli pokračování rozhovoru, který potajmu vedl Nikodém, člen Velerady s Ježíšem. Sledujeme jej už od pondělka, dnes nabývá na teologické hloubce. Slyšíme větu: „Kdo věří v Syna člověka - tedy v Pána Ježíše - má život věčný.“ Je ovšem rozdíl mezi tím jenom věřit a mezi tím, umět svou víru obhajovat a dokazovat. Jak obstáli apoštolové v hlásání víry, jsme právě slyšeli, avšak už o pár kapitol dále uslyšíme, rovněž ve Skutcích apoštolských, jak už první křesťané selhávali. A těch lidských selhání bylo později, a v celých dějinách církve až po dnešek, bezpočet. To však nic nemůže ubrat na tom, že Církev - jedna, pravá, apoštolská, se nikdy nezpronevěřila svému poslání, tj. hlásat víru v Ježíše Krista, pro nás ukřižovaného a vzkříšeného. A také to nic nemění na zaslíbení, které nám všem dal Kristus: „Kdo ve mě věří, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den.“

Ano, naše víra je mnohdy ochablá a skomíravá. Ovšem božské ctnosti - víra, naděje a láska, jsou ctnosti vlité. Dostali jsme je při křtu, ale od nás odvisí, jak s nimi spolupracujeme, jak se o ně modlíme, jak je vyznáváme. A právě to, jak tyto ctnosti vyznáváme, jak se o ně modlíme a svým životem usilujeme, v nás vytváří předpoklady, aby je do nás Duch sv. vléval ve stále větší míře a ve větším rozsahu.

Neměli bychom se spokojit jenom s tím, že neděláme hříchy; měli bychom se snažit o to, aby v nás naše víra, naděje a láska rostla, aby také přinášely plody. Zkrátka, abychom na sobě mohli zakusit ono Kristovo přislíbení: „Kdo ve mně věří, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den.“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru