Snažit se, aby naše „ano, Pane“ bylo upřímné a pravdivé
Sof 3,1-13
Mt 21,28-32
Úterý 3. adventního týdne
Dnes k nám zaznělo slovo proroka Sofoniáše, avšak poněkud jinak, než jak jsme si zvykli během adventní doby slýchat u jiných proroků. Sofoniáš je takový syrovější, drsnější, přísnější - ale mluví skrze něho tentýž Duch Boží, který k nám skrze ostatní proroky mluví. Jen s blížícím se koncem adventu hovoří jakoby stále naléhavěji.
Začíná výtkou, téměř výhružkou: „Běda, vzpurné a poskvrněné násilnické město. Nepřijalo kázeň, nedoufalo v Hospodina, neobrátilo se k svému Bohu.“ Silná to slova. Na rozdíl od jiných, proroků nenásledují slova o trestu (byť zaslouženém), ale pozornost se obrací od vzdorných a pyšných obyvatel Jeruzaléma k Izraelitům, rozptýlených v okolních národech, kteří budou natolik pokorní, že se k Hospodinu navrátí a přinesou mu (obětní) dary.
„Uprostřed tebe (Jeruzaléme) zanechám lid pokorný a chudý. Bude hledat útočiště v Hospodinově jménu. Nebudou konat nepravost, nebudou lhát, v jejich ústech se nenajde podvojný (obojetný) jazyk.“ A odměna: „Když se budou pást a odpočívat, nikdo je nebude děsit.“ Jinými slovy, Hospodin bude jejich pastýř, který jim dá nejenom hojnost potravy a pokoj, ale především jim bude ochranou, takže je nebude zvenčí ohrožovat žádné nebezpečí. Musí však jít o lid pokorný, ctící Hospodinovo jméno, jednající v pravdě a spravedlivě. A ti druzí? Nepokojní, svéhlaví, pyšní a prolhaní? Jim patří ono, až děsivé: „Běda!“
Syrovost proroka Sofoniáše spočívá v tom, že tepe ty, kteří jsou sebejistí, vzpurní, málo pokorní. Tehdy to byli především odpadlí Izraelité, později farizeové, ale i dnes by se našlo mnoho těch, jimž mohou být tato slova určena. (O pyšné nadutce nebyl nikdy mezi předáky nedostatek.) Hledejme (a určitě najdeme) adresáty těchto slov ve vlastních řadách: komu z nás by tato slova mohla být určena? Vždyť ani tzv. zbožní lidé nejsou uchráněni pýchy, dokonce, troufám si říci, že právě ti, kteří si na své zbožnosti zakládají, trpí často duchovní pýchou. Vždyť oni mohou být navenek přímo vzorem dokonalosti - chodí do kostela, dávají do kasičky, modlí se, ba se i postí - ukažte mi příkladnějšího věřícího! Cítíte, jak je takový postoj farizejský? Chyba samozřejmě není v tom, že toto, výše zmíněné děláme, ale v tom, že se tím samým stavíme nad ty druhé, nad ty, kteří nejsou tak dokonalí, tak zbožní, tak… Naštěstí, míru zbožnosti, opravdovosti a lásky, tu neurčujeme my, tu soudí Bůh sám. My všichni (bez výjimky) máme před ním máslo na hlavě.
Podobný postoj jalové zbožnosti a falešného poklonkování Bohu, se objevuje i v evangeliu. Pán Ježíš dává svým odpůrcům zcela jednoduchý příklad. Kdo z dvou bratří splnil vůli Otcovu? No jistě ten, který udělal, co Otec chtěl! Ano, udělal to sice neochotně, ale udělal. To ten prvý, ten byl samá poklona, loajalita, samá falešná horlivost. Ale skutek utek. Nebyl ani tak zdaleka upřímný, aby přiznal, že se mu vůbec nechce. Navenek samé „ano, ano“, ale uvnitř, negace. To je postoj biblických velekněží a farizeů. A nejen jich. Také mnohdy postoj nás samých. A nejen v zaměstnání, kde předstíráme svoji nepostradatelnost a přepracovanost. Také vůči těm nejbližším: „Ano miláčku, já to pak udělám – a v duchu: trhni si nohou“; nebo i vůči Bohu. „Já se Pane pomodlím - pak, až budu mít čas; já půjdu na mši - no, když to stihnu…“ Kdybychom si dokázali odpustit tyhle hloupé řeči, kterým sami nevěříme. Byli bychom možná méně hezcí v očích těch druhých i svých, zato více pravdiví, více pokorní, více pro Boha použitelní. Říkat jenom, že mu patříme, že jsme Boží - to neplatí. Platí ono: „konat vůli Otcovu“ - a to, i když jsme ji předtím nekonali. Nikdy není pozdě začít. Ježíš mluví o celnících a nevěstkách, kteří předeženou ty navenek zbožné a spravedlivé, do nebeského království. Celníci a nevěstky - to jsou synonyma hříšníků. Těch, kteří k Němu přicházejí, kteří chtějí dělat to, co On nařizuje, i když se předtím k Bohu neznali. Nebo, i když se předtím proti jeho vůli doslova bouřili a vzpírali se jí.
On se každý z nás nějak proti Boží vůli bouří. Není ani divu, Bůh je mnohdy velmi náročný. A každý z nás mnohokrát šlápl vedle, ale hlavní je - nedávat na mínění, na slovo vlastní, ani těch druhých. Klást důraz především na plnění vůle Boží. Snažit se, aby to naše: „Ano, Pane“, bylo upřímné a pravdivé.
Jiří Vojtěch Černý
