24.04.2022, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Smysl naší víry a našeho poslání

Smysl naší víry a našeho poslání

Sk 5,12-16

Jan 20,19-31

2. neděle velikonoční                                    

POKOJ VÁM!

Po „NEBOJTE SE!“ řečeného ženám u hrobu, je toto dalším slovem - výzvou, apelem, slovem útěchy, které zaznívá z úst Vzkříšeného Krista. „POKOJ VÁM!“

Zkusme si přiblížit onu chvíli, ve které se toto Kristovo slovo ozve. Apoštolové – vystrašení (vždyť teď by mohli, jako Kristovi učedníci, přijít na řadu i oni), sjednocení ve svých obavách, ve svém nepokoji a zmatenosti, pobývají pospolu. To, co je ve večeřadle spojuje, není sjednocení ve víře, naději a lásce – těchto ctnostech, ale daleko spíše v jejich opaku: nedůvěře, beznaději, zoufalství, strachu. Schovaní za zavřenými dveřmi večeřadla, se znovu a znovu vrací k ranním událostem – prázdnému hrobu, svědectví žen o Vzkříšeném Kristu, ale také k lživým zprávám o ukradeném Kristově těle, které prý měli ukrást oni. Oni – jistě teď hledanými chrámovými stráženi a Veleradou. Zmatek, strach, nejistota. A také deziluze, pochybnosti … Jak moc jim schází onen Kristův pokoj, ona klidná síla a hloubka ducha, které vycházely z jeho slov i jednání. A tu náhle: „Stanul mezi nimi a řekl: „POKOJ VÁM!“ Učedníci nevěří vlastním očím, je to snad přízrak, který prochází zavřenými dveřmi? Ale ne – ten známý hlas, ten tišící balzám na jejich zmatek a nepokoj. Aby je ujistil, že je to skutečně On, jedině On, Boží Syn, Vzkříšený, Živý, ukazuje jim své proťaté ruce, svůj proklátý bok. A ještě jednou: „POKOJ VÁM!“ Jaká je reakce apoštolů? Radost. Zklidnění. Ano, až doposud, každé setkání s Kristem přináší vnitřní pokoj, zklidnění emocí, ztišení neklidu, nepokoje a rozlévá v otevřené duši pokoj, radost, ztišení.

Ježíš však nepřichází do večeřadla pouze potvrdit skutečnost svého vzkříšení. Přichází s posláním. Tolikrát jim opakoval o tom, že mají být – budou, jeho svědky. A teď je čas, aby své poslání apoštolů začali naplňovat: „Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás!“ Posilněni slovem pokoje, dostávají na apoštolskou cestu výzbroj, sílu, pomocníka – Ducha svatého: „Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny; komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

Dechl na ně – je zbytečné opakovat, že pro dech i duch je v řečtině a latině, užíváno totéž slovo (pneuma, spiritus).

Dechl na ně – předal jim svého ducha a také plod tohoto daru: odpuštění. (Později, o Letnicích, v míře daleko větší i dar síly, rozumu, moudrosti, odvahy, jazyků …)

Je prvý den Kristova Vzkříšení, první den po sobotě – a zde jsou první křesťané. Původem Židé, vyznáním křesťané. Jsou Kristovi – a tak se při zjevení Krista ve večeřadle odehraje prvé agapé, prvá mše sv. s proměněným – vzkříšeným Kristem. První křesťanská neděle. A má všechny prvky naší mše sv. Je zde úvod: „Pokoj vám“ z úst samého Krista. Bohoslužba slova – Kristus sám káže prvé evangelium. Hovoří o blahoslavenství – posledním, které nám odkázal. „Blahoslavení, kteří neviděli, a přesto uvěřili!“ Je zde prvé Krédo – Tomášovo: „Pán můj a Bůh můj“. První eucharistie – setkání se Vzkříšeným Kristem. Co víc, je zde to, co opomíjíme, a přece je přímo podmínkou slavení: společenství – koinonia, communio. V čele s Petrem, prvním papežem a ostatními apoštoly – prvými biskupy. Nyní ještě zastupují Boží lid, zanedlouho budou, při hostinách agapé, zastupovat samého Krista.   (A po nich další a další: papežové, biskupové i ti nejposlednější kněží, budou při proměňování konat na místě samotného Krista.)

Onen večer po Kristově zmrtvýchvstání se konalo ve večeřadle první agapé - mše sv. Ve společenství první církve a - Nejsvětější Trojice. Pravda, bude ještě dlouho trvat, než ji teologové takto označí, ale ona už od počátku stvoření koná. A je s námi při každé mši sv. (Což nezačíná ve jménu Otce, i Syna i Ducha sv.?) Bůh stvořil toto prvé společenství církve; Boží Syn stojí uprostřed a ukazuje na svém těle znamení naší spásy a předává dary Ducha svatého. Tím z učedníků činí nové stvoření a převede je ze smrti do života - z nevědomí, strachu a nevěry, k plnosti života ve víře a lásce; ve vědomí milovaných a vykoupených Božích dětí. Primárním darem Ducha sv. je dar odpouštět, ale z něho plynou i další a další dary – hlásat (klidně i v cizích jazycích), postavit se neohroženě proti ostatním; zvěstovat jim zprávu o Ježíši Kristu a v jeho jménu konat i zázraky – jak jsme o tom slyšeli v prvém čtení ze Skutků apoštolských

Ježíšovi apoštolové, spolu s jeho Matkou, Pannou Marií, jsou o této prvé křesťanské neděli, účastni zázraku, kdy přítomný Kristus je uprostřed společenství této budoucí celosvětové církve. Jsou účastni zpřítomnění vzkříšeného Krista a budou toto jeho „zpřítomnění“ ve jménu Ježíšově a v moci Ducha sv., konat dále a nepřetržitě, až do dnešních dní, co víc, až do konce světa. Budou to konat nejen díky síle Ducha sv., ale také díky své víře, která je základem, zdrojem, křesťanského života. Křesťané budou (měli by být) oněmi „blahoslavenými, kteří, ač nevidí, přesto věří“. Měli by být, stejně jako apoštol Tomáš, těmi, kdož vyznávají (dnes a denně) ono: „Pán můj a Bůh můj!“ Větším titulem nelze Krista nazvat. Pán je od nepaměti označením samého Boha a tento Bůh je tak osobní. „Pán můj a Bůh můj!“ Kéž by i pro nás bylo každé setkání s Kristem – ať při mši sv., ať při modlitbě nebo i kdykoli a kdekoli během dne, prožívanou skutečností, že s námi je Bůh a jeho Syn; že žijeme v moci a síle Ducha sv. Že jsme Božími dětmi - stejně tápajícími, hledajícími a pochybujícími; stejně klesajícími a selhávajícími, jako byli apoštolové. Ale přesto věřícími a podle svých, někdy tak slabých sil, Pána milujícími a následujícími. To je, alespoň dle mého mínění, smyslem našeho života, naší víry i našeho poslání.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

Zájezd do nádherného Tyrolska

 
Nahoru