Smysl našeho života
Dt 6,2-6
Mk 12,28-34
31. neděle v mezidobí
Prvé, sz. čtení, stejně jako evangelium, nesou společnou pečeť Zákona. Zákon (Desatero), nacházíme ve Starém zákoně hned dvakrát. Jednou - starší verze, v 2. knize Mojžíšově (Exodus), podruhé v 5. knize Mojžíšově, sepsané a revidované v 6. stol. př. Kr. (Deuteronomium). Zákon byl dán samotným Bohem, o tom nikdo nepochyboval, jak však běžela staletí, lidská ctižádostivost a pošetilost vedly k tomu, že zákoníci vytvořili dalších 613 zákonů; (248 příkazů a 365 zákazů) a k tomu další stovky předpisů, které cizelovali do takových detailů, jako kupř. která ruka má co a kdy a jak držet, kolik kroků se smí ujít v sobotu, jaká jsou rituální pravidla pro přípravu pokrmů, pro obřadní umývání a oblékaní, atd., atd. Běžný život (nejenom zasvěcených osob) byl opředen tolikerými pavučinami předpisů, že se stávaly okovy, které znesvobodňovaly samotný, přirozený život. Tím dávaly prostor Zákoníkům, kteří se jediní v předivu zákazů, příkazů a zákonů vyznali a tak byli nejen společenskými autoritami, ale mohli i nepřímo ovlivňovat kultovní, společenský a politický život. To také vysvětluje nelibost zákoníků vůči Ježíši, který nekompromisně očišťoval zákony od lidských nánosů a vracel jim jejich původní podstatu – aby sloužily lidem a byly neseny chválou Boží.
Nejprve k prvému čtení, které staví do popředí Mojžíše – vůdce a zákonodárce národa, putujícího pouští do Země zaslíbené. Ten jim, na sklonku života a téměř už na jejím prahu, dává pokyny pro jejich další život. Už ne coby nesvobodným otrokům, ani vyhnancům na poušti, ale jako svobodnému, svébytnému Božímu lidu – lidu, který si vyvolil sám Bůh, (bez jejich zásluh). „Boj se Hospodina, svého Boha, a zachovávej všechny jeho zákony a příkazy, které já ti přikazuji – ty, i tvůj syn a syn tvého syna – po všechny dny svého života, abys byl dlouho živ.“ Zastavme se u této významné výzvy. „Boj se Hospodina“ – to samozřejmě neznamená mít strach z Hospodina, ale daleko spíše úctu a bázeň k tomuto Bohu Izraelitů. „Zachovávej všechny JEHO příkazy, které já ti přikazuji.“ Jedná se o všechny příkazy, tedy o Desatero, více příkazů Hospodin svému lidu nedal. Mojžíš říká: „které JÁ ti přikazuji.“ V síle a moci Hospodina se Mojžíš stává tím, kdo nejen vede tento národ, ale kdo se sám jmenuje do role mluvčího Boha. A pak jim předává největší z modliteb – modlitbu, kterou se Židé doposud ráno i večer modlí, kterou mají na modlitebních řemíncích, v modlitební schránce na čele i na zárubni domovních dveří v mezuze. Modlitbu Š´ma Israel: (Šema´= slyš, život je podmíněn „slyšením“, nasloucháním Bohu, který má absolutní prioritu) „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou.“ (v hebrejském originále je užito slovo meod, které však neznamená sílu, ale je určením míry – zde té největší možné.) Toto je příkaz, to je modlitba drahá všem Židům. (Snad bychom ji s trochou nadsázky mohli přirovnat ke křesťanskému Otčenáši – i když toto přirovnání jistě pokulhává a mnozí by se mnou nesouhlasili.)
A právě na tuto modlitbu se odvolává Ježíš v evangeliu. To když jej osloví zákoník s otázkou: „Mistře, které přikázání je první ze všech?“ Otázka která mohla být stejně tak dobře zvídavá, jako záludná. (Zákoníci hledali každé slovo, každé gesto, za něž by mohli Ježíše obvinit z nedodržování Zákona, ten však, veden Duchem svého Otce, je v disputacích nepolapitelný. Vždy má příslovečné poslední slovo“. To je ovšem dáno především tím, že Ježíš se snaží vrátit Zákonu jeho původní smysl, jeho jádro, jeho podstatu.) Nejinak je tomu i při tomto dialogu, ale náš zákoník tentokrát neodchází, jako mnozí před ním, zahanben a o to více zatvrzelý, ale odchází dokonce s pochvalou. To proto, že je otevřený Kristovým slovům, že není a priori předpojatý, plný předsudků a zášti, jako ti, kteří se Ježíše dotazovali před ním. Ježíšova odpověď je geniální ve své jednoduchosti. Ačkoli Ježíš vlastně neříká nic nového, přesto v jeho odpovědi zazáří v plné síle záře nového učení, nového pohledu na přikázání lásky. Tak jako starozákonní Desatero uvozovalo prvé přikázání víry a lásky k Bohu, („Nebudeš míti jiného Boha mimo mne!“ Ex 20,1-3) přikázání, jehož paralelou je ona výše zmíněná modlitba: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou.“ Ta je vzata z 5. knihy Mojžíšovy a Ježíš k ní připojí další, neméně známé přikázání, ovšem z jiné knihy Mojžíšovy, konkrétně ze 3. knihy Mojžíšovy, které také Židé dobře znali. Zní: „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního, jako sebe samého“. (Lv 19,18)
Kristus dává dohromady a obsahově spojuje dvě přikázání, každé z jiného místa Zákona, a jejich spojením vrhá úplně nové světlo nejen na Boží přikázání, ale především na zákon lásky. Už nejsou dvě izolovaná přikázání, je jen jedno, které má nový náboj a hluboký smysl. Láska k Bohu je podmíněna láskou k bližnímu; láska k bližnímu je podmíněna správně chápanou láskou k sobě; láska k sobě jako k bližnímu, je podmíněna láskou k Bohu. Neexistuje dvojí způsob lásky, nýbrž je jen jedno přikázání lásky, na dvou, lépe třech, rovinách a tak zahrnuje všechny vztahy a celého člověka. Lásku k Bohu, k druhým i úctu k sobě samému – vždyť já, stejně jako druzí, jsme stvořeným a milovaným Božím obrazem, a to je danost, kterou od sebe nelze oddělovat, ani ji stavit do protikladu.
Jedině Kristovo přikázání lásky má ten pravý rozměr, pravou hodnotu, zde reprezentovanou oním slůvkem jako: Bůh, stejně jako bližní má být milován stejně, jako miluji sebe zdravou láskou, která „dává každému, co jeho jest, co mu náleží“: „Miluj Boha jako bližního a jako sám sebe.“ Ono jako je důležité, udává zdravou míru. Právě ono jako eliminuje záměnu lásky k sobě za sebelásku. (Láska k sobě není projevem egoismu, sobectví, ale znamená vidět sám sebe a svůj život ve správných rozměrech – s oním „jako“). Uvažte, že máme Boha i bližního milovat se stejnou intenzitou, s jakou lpíme na svém životě a bráníme jej. Kristus od nás chce rozumnou péči o sebe, abychom pak měli správnou míru lásky k druhým. (Péče o vlastní zdraví, o vzdělání, odpočinek, o rozvoj svých schopností apod., není sobeckým cílem, nýbrž prostředkem ke službě Bohu - a proto je povinností zdravé sebelásky.)
Vraťme se nyní k Zákoníkovi, který svou otázkou dal Ježíši příležitost vyjádřit NOVÉ PŘIKÁZÁNÍ. Ježíš jej chválí příslibem Božího království! Čím si takovou odměnu Zákoník zasloužil? Vždyť on vlastně jenom zopakoval to, co Kristus řekl. Učinil tak možná udiveně a překvapeně, zaskočen zřejmostí a jasností toho, co dosud přes svou učenost nebyl schopen postřehnout a pochopit. Ale v tom zopakování je vyjádřen souhlas. Znamená to, že onen Zákoník byl schopen především Ježíšovo poselství a přikázání přijmout. Že byl schopen změnit své smýšlení, že nebyl uzavřen jen ve svém schematickém myšlení, ale byl otevřen novému poselství. To je ten pravý důvod, proč jej Ježíš chválí. My jsme na závěr evangelia slyšeli: „Nikdo už se neodvážil dát mu nějakou otázku.“ Není divu. Ježíšova odpověď je tak všeobsahující, tak nabitá Boží pravdou, že najednou už není na co se ještě ptát. V Ježíšově odpovědi je vše, celá teologie Boží lásky. Posluchači se rozcházejí zaraženi a zaskočeni tímto novým pohledem na základní smysl života vůbec. Ježíš svou odpovědí spojil nerozlučně lásku k Bohu s láskou k bližnímu. Tím mezi nás zavedl nové vztahy. A způsobil, že láska, kterou ho miluje Otec, je totožná s láskou, kterou On miluje nás. A také, že láska, kterou my milujeme své bratry a sestry, je totožná s láskou, se kterou milujeme Boha.
Je to vlastně tak jasné! Kdyby nám toto Kristovo přikázání lásky v plnosti došlo, myslím, že bychom se už nikdy nemuseli na nic ptát, stejně jako jeho posluchači Vždyť v tomto přikázání je obsaženo vše, celý smysl našeho života!
Jiří Vojtěch Černý
