01.07.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Smrt na zemi nevládne aneb "Neboj se a věř"

Smrt na zemi nevládne aneb "Neboj se a věř"

Mdr 1,13-2,25

Mk 5,21-43

13. neděle v mezidobí

Vstupní modlitba (zpravidla přeslechnutá, už toho stání od začátku mše sv. bylo dost) je takovým shrnutím nejpodstatnějšího, oč v poselství té které neděle jde.  A oč jde? – o častý biblický protiklad světla a tmy – biblický proto, že se v bibli často používá, ale ono jde ve skutečnosti o zásadní, snad přímo existenciální, protiklad našeho života. Nelze žít zároveň jako člověk plný světla i temnot; nelze být Božími syny, dětmi světla a současně podléhat moci temnot, lží, bludů a zla. Světlo a tma jsou neslučitelné jak v přirozeném, fyzikálním řádu, tak v řádu duchovním. Jde však o modlitbu a tak je zakončena prosbou: „ať v nás nenajde místo temnota bludů, ale ať v nás září světlo tvé pravdy“. A ono hebrejské slůvko „Amen“ (ať se tak stane, staniž se, či je to tak) je potvrzením, umocněním této prosby. „Ať v nás nenajde místo temnota bludů, ale ať v nás září světlo tvé pravdy.“ Ano, kéž by se tak stalo, kéž by světlo pravdy -  ono ovšem vůbec není snadné žít ve světle, na světle, být na očích a nemít se kam a za co skrýt. Jak často, téměř neustále, hledáme své malé skrýše, zákoutí, svá příšeří, kam není vidět. Potíž je v tom, že se tím neskrýváme jen před veřejnými pohledy, ale jaksi podvědomě před Bohem, před pravdou – zejména pravdou o nás samých. To byla vstupní modlitba, ale pokračujme v textech této mše sv.

 V prvém čtení z knihy Moudrosti (cca 150 př. Kr.) jsme ujišťováni o tom, že: „Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá. Vždyť nás Bůh stvořil ke svému obrazu, stvořil nás k nesmrtelnosti.“ Naše každodenní realita, naši zesnulí, jako by usvědčovali Knihu Moudrosti ze lži – ale: jednak jde o obraz a pak, smrt a život jsou zde míněny v jiné, než přirozené rovině. V duchovní, v transcendentní rovině, jsou tato slova pravdivá a jejich pravdivost potvrzují stovky svatých a spravedlivých, kteří sice, jako smrtelní lidé prošli branou smrti, ale jejich odkaz, památka, slova a činy, zde jakoby dále existují.

O životě a smrti, zdraví a nemoci – ale především – a to je to pod statné – o důvěře a nevěře, mluví i dnešní evangelium. Dva příběhy z Ježíšovy zázračné ordinace, a co všechno nám sdělují. Zůstat jen u konstatování, že ubohá, trpící žena, byla uzdravena poté, co se jen letmo dotkla Kristova šatu a malá holčička byla povolána ze smrti k životu jen poté, co ji Ježíš vzal za ruku - to by bylo příliš málo. Zajímavé a pro nás podstatné nejsou jen zázračná uzdravení, ale spíše to, co jim předcházelo.

Tak kupř. nebožačka s krvetokem. Vysílena a oslabena nemocí, vyždímaná všemi lékaři a léčiteli ze všech peněz a prostředků, se utíká k poslední naději. „Když se dotknu, třeba jen šatů, budu uzdravena.“ (Malá poznámka pod čarou – menstruace a krvácení činilo ženu kulticky nečistou – a tím také všechny, kdo se jí, nebo koho se ona dotkla. Tato žena nemá šanci se k Ježíšovi dostat a pojmenovat svou nemoc, navíc ohrožuje i jeho, že jej kulticky znečistí, to je velké provinění. Proto lépe pochopíme ono utajení i dotek pouhého lemu jeho šatů, stejně i strach a pocit provinění, který vůči Ježíši po prozrazení měla.) „Když se dotknu“ to může být stejně tak projev pověrčivosti ze zoufalství, jako projev důvěry v Ježíše, v jeho božskou moc. Z kontextu víme, že jde o druhý případ – a právě pro její víru vyjde z Ježíše ona uzdravující síla. Důvěra té nebožačky, víra v moc onoho galilejského mistra a proroka je tím, co je skutečnou příčinou jejího uzdravení. Konečně, už formulace jaká je zde použita – žádný kondicionál, žádné kdyby, možná, snad. „Dotknu-li se, budu! uzdravena!“  To je projev bezmezné víry a důvěry (nejen slovně, ale i obsahově jde o totéž). A ono to „funguje“. Žena se protlačí zástupem, kradmo se dotkne Ježíšova šatu, ale pro její víru je tímto dotekem uzdravena. A Ježíš pozná, „že z něj vyšla síla“. „Kdo se to dotkl mých šatů?“ Jen ti dva ví – žena se pokorně a s obavami přiznává a padá na zem před Ježíšem. Ježíš jí, pro její víru, namísto výtky, přidá ještě slovo útěchy a povzbuzení: „Jdi v pokoji, a buď zdráva, zbavena svého neduhu.“

Evangelní příběh nekončí jenom tímto hapy-endem. Ještě větší kalibr má pro nás evangelista nachystán. Vzkříšení zemřelého děvčete! Ubohý otec Jairos, představený synagógy. I on padá Ježíši k nohám (výraz nejhlubší úcty i pokoření) a prosí, úpěnlivě prosí, o záchranu své dcerušky. I jeho prosba je podložena vírou v Ježíše, (a nemělo by nám uniknout, že nejspíš patří, jako představitel židovského náboženství, k Ježíšovým odpůrcům) jde o život jeho dcery a tak jdou všechny názorové rozdíly stranou. Ježíš se nerozpakuje a jde spolu s Jairosem k jeho domu. Cestou však čeká tohoto otce ještě jedna zkouška víry. To když mu sdělují, že je již pozdě, více již netřeba Mistra obtěžovat, dcerka zemřela. V tuto chvíli zazní další, tolik potřebné, Ježíšovo slovo povzbuzení: „Neboj se, jen věř.“ Společně dojdou až před dům, kde je čeká obvyklá scéna pláče a nářků – a do toho Kristovo konstatování: „Dítě neumřelo, jenom spí.“ Ježíšova slova vyvolají posměch, kolikrát už jej měli za blázna; posměšky mají, i přes bolest, navrch. Ježíše však tento výsměch nerozhodí, vezme s sebou jen ty nejbližší (jen ti kdo věří, kdo milují, jsou hodni být účastni vzkříšení) a pak už jen dotek a slovo: „Děvče, vstaň!“ a dívka vstává z lůžka a chodí – jsou snad silnější argumenty, že nejde o přelud, ale o naprosté uzdravení? Zatímco ostatní „jsou jako bez sebe“, Ježíš naprosto realisticky ukazuje na základní potřebu děvčátka: najíst se a posilnit.

A pak opakovaný příkaz, aby o zázraku pomlčeli. Nejspíš i opakovaně porušený, my si nedokážeme ponechat „senzace“ pro sebe, a tím mnohdy bráníme v dalších, ještě větších dobrech, stejně jako tomu bylo u Ježíše.

Zde by bylo možno skončit. Závěrem však přece ještě povzbuzení. Ono Kristovo: „Neboj se, jen věř!“ To je slovo, které bychom si mohli, a měli, opakovat i my v situacích, kdy se zdá, že už není žádné řešení, žádné východisko. Že je konec všemu snažení, prosbám a nadějím. Není. A nebude, uchováme-li si i my, alespoň elementární víru, že s Ježíšem není nikdy nic zcela ztraceno.  „Neboj se, jen věř!“ Nepodléhej strachu, panice, beznaději, protože já mám všechno pevně ve svých rukou. Ty si vidíš nejdále na špičku nosu, ale já jsem výš, já vidím dál. Ty nechápeš a nerozumíš, ale Já jsem vtělená Moudrost a Pravda sama. „Neboj se, jen věř!“

Jiří Vojtěch Černý

 

Zajezd-do-Omanu

 
Nahoru