27.01.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Slovo života a pro život

Slovo života a pro život

Neh 8,2-6.8-10

Lk 4,14-21

3. neděle v mezidobí

Judaismus – židovské náboženství, je „náboženstvím knihy“. Samozřejmě, jde o Knihu zákona, Knihy proroků – dnes bychom je shrnuli pod slovo Bible. Nejde mi však o exkurs do biblistiky; důvod, proč toto zdůrazňuji je, že jak ve sz. čtení z knihy Nehemiášovy, tak v evangeliu Lk, je „společná četba Knihy“ úvodním, vstupním motivem, pro další děj, pro rozvíjení (tak, jak se rozvíjel, roztáčel svitek posvátných knih) dalšího, jak jinak než duchovního, poselství. Poselství třeba o tom, co jsme recitovali v antifoně žalmu: „Tvá slova, Pane, jsou duch a jsou život“. Slova Boží, slovo Zákona, je skutečně duchem – dávají ducha, tj. smysl, obsah, energii, cíl, a to k ničemu menšímu, než samému životu. Našemu, potažmo veškerému. (Život z víry stojí na slově Božím, život křesťanů nadto i na Slově Božím, Ježíši Kristu.)

Dokladem toho mého tvrzení mohou být i texty dnešních biblických čtení – i ony vypovídají o síle, o životodárné síle Božího slova. V prvém čtení, stejně jako v evangeliu, se odehrává podobná scéna. Před shromážděním vyvoleného lidu stojí předčitatel Písma a předčítá, komentuje, knihy Zákona a Proroků. Co je však v obou případech jiné, je nejen doba, kdy čitatel předčítá a vykládá slovo Boží, ale zejména, jinak jsou naladěni posluchači Božího slova.

V případě Ezdráše, v prvém čtení, který předčítá knihy Zákona, je lid, stojící v rozvalinách kdysi slavného Jeruzaléma, více otevřený k jeho přijetí. (Píše se rok 444 př.Kr. a zbytek Izraele se právě vrátil po dlouhých 70ti letech z babylonského zajetí.) Lidé stojí a naslouchají se zatajeným dechem a slzami v očích, slovům Knihy Zákona. Desetiletí živořili v ponížení, bez Božího slova a jeho hlasatelů, bez proroků a hlavně bez naděje, ve vyhnanství. A teď se naplnila slova Knihy, slibující jim návrat do vlasti – a oni se skutečně vrátili. Jejich návrat se jim právem jeví jako zázrak, jako zásah shůry (a on jím také skutečně byl).

Ezdráš, jeden z mála kněží, jež zbyli, a hlavně byli schopni reprodukovat Boží slovo i ustanovení Zákona o bohoslužbě, stojí celý půlden před shromážděným lidem. A lidé stojí v úctě před Božím slovem, a se zájmem a napětím naslouchají – a z očí se jim řinou slzy. Nejenom dojetí - spíše pokání, lítosti. Vždyť jim teprve nyní dochází, jak vysokou cenu zaplatili za svoji nevěrnost.

Zřetelně si uvědomují Boží vedení a naplňuje je kající přiznání si své viny a lítost. Klaní se Bohu a pláčí. Niterně cítí, že se, cituji: „dnes splnila Boží zaslíbení, dnes je ten den radosti a spásy“. Jejich lítost, jejich pokání je upřímné a Nehemiáš, Ezdráš i ostatní levité je utišují: „Nebuďte smutní a neplačte. Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje, neboť tento den je zasvěcen našemu Pánu. Nebuďte zarmouceni, neboť radost z Hospodina je vaše síla.“ Mnozí z nich slyší slova Písma vůbec poprvé, jsou však plni odhodlání, tato slova Hospodinova naplnit. A také, a to není bez významu, právě proto, že se nemají o co vnějšího, materiálního opřít; nemají se nač a na koho spolehnout, jsou více otevření Boží přítomnosti a jeho pomoci. Lidé tu stojí s prázdnýma rukama, ale s otevřenými srdci, a v hlubokém pohnutí naslouchají Božímu slovu. Nejsou zatíženi předsudky a předpojatostí, majetkem ani závistí a jsou plní odhodlání s Bohem svých Otců žít. Proto plni pokory pláčou - nad svou duchovní bídou. Pláčou, protože si prostřednictvím slov Písma uvědomují, jak daleko se vzdálili slovům a slibům svého Boha - a On přesto jim s láskou navrací to, co oni svoji vinou ztratili. Jejich pláč je stejně upřímný, jako jejich snaha žít podle slov Božího zákona.

To v evangeliu, o nějakých 5. stol. později, je už zcela jiná situace. V nazaretské synagóze se ujímá slova Ježíš, nikoli kanonický znalec zákona a kněz, ale ve skutečnosti je to sám Boží Syn a Velekněz – což ovšem jeho posluchači, pro svoji zaslepenost, pro své předsudky, a v neposlední řadě, pro své materiální blaho, pohodlnost a zvlažnělost ve víře, nevnímají. A když jim Ježíš výslovně řekne: „dnes se naplnilo toto slovo!“ a dále: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, vyhlásil milostivé léto Páně“, neporozumí. Přitom slovy proroka Izaiáše je před nimi vykreslen sám Mesiáš, Boží Syn a je také potvrzen jeho program; posláním Ježíše je být na straně těch nejpotřebnějších a nejslabších, vyhlásit Milostivé léto, v němž se navracela zajatcům svoboda, a usmiřovalo bezpráví.

Ježíš jim skrze slova proroka říká: „Já jsem ten, koho vám přislíbil Izaiáš, vždyť já sám přece konám všechno to, co on předpověděl, že bude konat Boží vyvolený, já přece, a vy to dobře víte, hlásám Boží slovo, uzdravuji slepé a hluché, dokonce ve jménu Božím odpouštím a vracím vám tak ztracenou svobodu“ – Tolik očekávaný Mesiáš je uprostřed nich! DNES! Dnes se naplnilo očekávání Izraele!

Teď by se měla opakovat podobná scéna, jako v prvém čtení. Radost spojená s vědomím své nedostatečnosti; vděčnost nad splněnými přísliby Božími. Pláč dojetí. Nestalo se tak. Oni, protože nechtějí, nevěří. Dokonce jej odmítnou do té míry, že mu budou usilovat o život. A proč? Protože neodpovídá jejich představám, nesplňuje jejich očekávání. Byl tak jiný, než jak si jej vysnili. Tak jiný, než jak by si jej přáli mít.

Obě scény, jak sz. tak evangelní, jsou velmi silné. Slovo Boží ukazuje, usvědčuje, naplňuje. Je slovem života a pro život. Jenomže – plný účinek na člověka má, až když ten je přijme za své, za slovo pro sebe sama. A toho, zdá se, není v pohodlí zabydleného, zaopatřeného, plně schopen. Teprve když jsme „natvrdo“ konfrontováni se svou bídou, bezmocí a vinou, jsme pro Boží slovo otevření a vnímaví. Pokud jsme jen nezúčastněnými, nezasaženými posluchači, nemůže nás slovo Boží, zasáhnout. Oslovit a proměnit. Nemůže se pro nás stát slovem plným Ducha a Života. A to je, domnívám se, případ většiny z nás. Slovo Boží sice čteme, ale nevědomky se stavíme nad něj. My přece víme … my od něj nic neočekáváme, a proto ani nedostáváme. My neprosíme, a proto odkládáme své Bible, aniž bychom byli zasaženi. A to je vždy k naší škodě. Kéž by se – dnes, nebo zítra, na nás naplnilo slovo Boží v našem životě!

Jiří Vojtěch Černý

 

Banner-zajezd-Kanarske-ostrovy

 
Nahoru