Slovo Boží nelze umlčet

Jer 1,4-5.17-19

Lk 4,21-30

4. neděle v mezidobí

Dnešní evangelium začíná tam, kde minulou neděli skončilo. Oním Kristovým výrokem: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Slova, jimiž se Ježíš zřetelně hlásí k obrazu Mesiáše, jak je vykresluje Izaiášovo proroctví. Minulou neděli jsme uzavřeli ono Kristovo vystoupení v nazaretské synagóze slovy: „Všichni na něho upřeně hleděli.“ Nejen, že zaujal jejich pozornost, tento pohled byl plný očekávání. Představil se jako Mesiáš a oni mají – z vnějšího hlediska vcelku pochopitelné, představy, že Ježíš teď začne také jako Mesiáš jednat. Slyšeli už o tolika uzdraveních, zázracích, divech, které vykonal v Kafarnaum a v Galileji. A teď je Ježíš mezi nimi, uprostřed svých – vždyť tady vyrostl, tady jej každý zná. Pravda, podivují se, kde se to všechno v „tom klukovi tesaře vzalo“, ale chtějí mít, oni především, vždyť k nim náleží, podíl na jeho zázracích. Sám Ježíš jejich očekávání nadbíhá: „Jistě mi připomenete úsloví: Lékaři uzdrav sám sebe! Udělej i tady, ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnaum.“ Pak jim však ukáže pravou tvář Božího Mesiáše – nepřišel na svět jen pro vyvolené, jen pro lid Izraele. Z „diplomatického hlediska“ naprosto provokativně ukazuje na zázračné Boží činy vykonané jeho předchůdci (Eliášem, Elizeem - uznávanými proroky) ale pro pohany! Pro ten pohrdaný, nečistý lid, nepatřící do okruhu Hospodinových vyvolených. A co se stane? Úžas se promění zášť, nadšení v nenávist. Vyženou jej ze synagogy a chtějí jej zabít. Stejně tak, jako jejich předci zabíjeli své proroky, kteří jim, podobně jako Ježíš, hlásali to, co oni slyšet nechtěli. (Lžiproroci se tak dobře poslouchají – placeni a podporováni mocnými hlásají – údajně ve jménu Hospodina, ve skutečnosti ve jménu svých chlebodárců, co lidé chtějí slyšet. Tehdy, stejně jako dnes.)

Pravý – Boží prorok musí – ač se tomu sám brání – hlásat slovo Boží. Často proti všem. Nikdo nechce slyšet pravdu o sobě samých. Nikdo nechce slyšet tragické předpovědi. Hospodin, ten je nedostupný, ale prorok, ten je „na ráně“. A tak se opakovaně obrací lidské zloba proti těm, kteří jim ve jménu a v poslání od Hospodina, hlásají to, co slyšet nechtějí. Než si vzít jejich slova k srdci, snazší je Božího proroka umlčet, ev. rovnou zabít, a nechat si ovívat sluch falešnými slovy.

Jedním z nejvýraznějších (a nejcharismatičtějších) proroků je prorok Jeremiáš, který vystupuje v prvém čtení. On je přímo učebnicovým příkladem, jak „funguje“ Boží vyvolení a povolání, a také, jak bolavé jsou jeho důsledky ve světě lidí. Jeremiáš se nejprve jakoby představuje: „Za krále Jošíjáha mě Hospodin oslovil …“ To je jistě cenná poznámka pro historiky, (můžeme určit, že se tak stalo cca v r. 626-7) a pro biblisty, (bylo to během opravy chrámu a náboženské reformy, ale také v ohrožení země ze strany Egypta i Babylóna) ale ještě cennější pro posluchače. Ono „Hospodin mne oslovil“ zní v originále: „Stalo se ke mně slovo Hospodinovo!“ Slovo Boží se „stává“! (Jak neslyšet prolog Janova evangelia: „A slovo se stalo tělem …“)

Bůh nikdy neříká svá slova do větru, vkládá je svým vyvoleným do srdce a oni, ač se často brání, nemohou jinak, než mluvit. Než předávat lidu Hospodinovo slovo, ať „vhod i nevhod“ (2 Tim.4,2).

U Jeremiáše nadto Hospodin deklaruje svoji vůli, svůj podíl na jeho poslání ještě před narozením proroka – viz: „Dříve, než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve, než si vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil!“ To neznamená, že bychom byli Bohem, stejně jako Jeremiáš, od početí determinováni, že by nám Hospodin rozmarně nalinkoval, co má stát, bez ohledu na naši vůli a svobodu. Naopak – On se hlásí ke svému otcovství v duchovním smyslu, ke své péči, i k darům, posvěcení a poslání, k úmyslům, které s námi má. Domyšleno: On nás nejenom miluje - On s námi počítá!

Jeremiáš je sice mladým a nezkušeným – jak ostatně argumentuje proti Hospodinovu poslání, ale Bůh mu dává ujištění, že přes všechna, a to hojná, pronásledování bude s ním a že skrze něho naplní plány s Božím lidem. „Přepásej svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu.“ (Přepásaná bedra jsou znamením připravenosti, odhodlání, vyjití na cestu - a před Hospodinovým slovem nelze utéci.) „Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi.“ (Strach nás svazuje, znesvobodňuje, oslabuje.) „Já totiž dnes udělám z tebe opevněné město, železný sloup a bronzovou zeď …“ (znaky síly a ochrany) „Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou, abych tě vysvobodil.“ (Já budu s tebou, já tě ochráním, já tě nenechám padnout!)

Bůh své vyvolené nenechá padnout. On dopustí – a to v míře více než štědré, jejich pronásledování, utrpení, ale – nenechá je padnout! Zradit své poslání a mlčet, kde je třeba křičet do zalehlých uší a zatemnělých myslí. Kde je třeba bořit falešné chrámy předsudků a pýchy; opovážlivého spoléhání na vlastní síly a nedůvěry v Boží přísliby.

Osud Jeremiášův i dalších proroků je tak podobný osudu Božího Syna. V nazaretské synagóze se setkává namísto s přijetím s  odmítnutím a dokonce snahou jej zabít. Ještě však „nepřišla jeho hodina“. Až přijde, potvrdí pravost svých slov a svého povolání na kříži. Zatím „prochází jejich středem“ a odchází – aby i jinde hlásal slovo Boží a uzdravoval lidská těla a hlavně duše.

V přeneseném slova smyslu: Ježíš odchází od těch, kteří jej nechtějí přijmout. Jimž jsou bližší jejich představy, vůle, pohodlí. Ježíše nelze zastavit; slovo Boží nelze umlčet; spásu si nelze vynutit! Je třeba naslouchat Božímu slovu – jakkoli je pro nás nepříjemné; je potřeba konat vůli Boží – jakkoli je pro nás těžká; je třeba milovat své bližní – jakkoli nám ubližují … Bez Ježíšova příkladu, jeho slov a Boží pomoci, bychom to nedokázali.

Prosme, aby Pán otevřel naše uši, naši mysl, naše srdce. Prosme, aby pro náš nezájem, svázanost našimi předsudky a pýchou: „neprošel naším středem“ a neodešel od nás!

Jiří Vojtěch Černý