07.06.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Slova, která nás staví před rozhodnutí

Slova, která nás staví před rozhodnutí

Ex 34,4-9

2 Kor 13,11-13

Jan 3,16-18

NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE

Následující neděli po Seslání Ducha svatého, po Letnicích a tím také, po skončení velikonoční doby, zařazuje liturgie neděli, ozdobenou slavností Nejsvětější Trojice.

Jakoby po úvodních feriálních čteních v mezidobí, kdy se probírají první knihy Písma a tím i téma stvoření – což je výsostná záležitost Boha Otce; po postní době vrcholící v oběti Božího Syna a následující Velikonoční době, začínající jeho vzkříšením a uzavírající se sesláním Ducha sv., chtěla celé Božské trio korunovat nejvyšší slávou a ctí, ve slavnosti Nejsvětější Trojice.

Tedy Nejsvětější Trojice. Učení o ní se vyvíjelo dlouho a bolestně, dokonce kvůli němu tekla i krev, a my bychom měli toto téma probrat v jednom kázání? To není možné – nabídnu vám raději pohled na jednotlivá čtení, jak nám je bohoslužba slova předkládá – vždyť v nich se setkáváme se všemi aktéry Nejsvětější Trojice.

V prvém čtení vystupuje časně ráno (cca 13. stol. př. Kr.) stařičký Mojžíš na horu Sinaj. Je unavený, a to nejen únavou stáří, ale starostí a péčí o svěřený mu lid, s jeho neustálým reptáním, nespokojeností a nevěrností k Hospodinu, svému ochránci. Ztěžka vystupuje, aby svedl, a to doslova, zápas s Hospodinem, s jeho trpělivostí a shovívavostí, o svůj lid. Vždyť jen pouhých 40 dní jeho pobytu na hoře Sinaj (kde dostal desky Zákona) stačilo k tomu, aby lid pod horou zapomněl na všechno, co pro ně Hospodin učinil, aby opustili to, čím byli tak bolestně formováni a odpadli k modlám. („Živého Boha zaměnili za býka z kovu.“) A tak nyní Mojžíš vystupuje s novými deskami (ty původní v hněvu roztříštil), aby obnovil smlouvu s Hospodinem, kterou tak lehkovážně jeho lidé vypověděli. (Smlouva s Bohem – nejsem sto spočítat, kolikrát je v Písmu sv. uzavírána smlouva Hospodina s lidem, ať prostřednictvím Abraháma, Mojžíše, Eliáše, dalších proroků, až naposledy s Božím Synem ona „smlouva nová a věčná“, z níž žijeme doposud.)

Hospodin je však: „Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný!“ To jsou slova sebepředstavení samého Hospodina, s nimiž oslovuje Mojžíše a opět velkoryse odpouští svému lidu. Tomu lidu, který (jak výstižné – i pro nás dnes!) „je lidem tvrdé šíje“. Prosba Mojžíšova za odpuštění – „odpusť naši vinu i náš hřích a přijmi nás jako dědictví“, i za další doprovázení tohoto vzpurného lidu – „ať jde Pán uprostřed nás“ je vyslyšena. Z dalšího víme, že se Mojžíš navrací do tábora avšak, ještě než dovede svůj lid před hranice Země zaslíbené, tento „lid tvrdé šíje“ opakovaně poruší smlouvu, kterou s nimi Hospodin uzavřel.

A poté, již usídleni ve své zemi, se bude koloběh hříchu nevěrnosti a svéhlavosti vyvoleného lidu, stejně jako následného milosrdenství a odpouštění ze strany Boží, neustále opakovat. (A to až do dnešních dní, vždyť i náš, každý, i sebemenší hřích, je porušením věrnosti a lásky k Bohu – a potřebuje prosbu o odpuštění a rozhřešení.) Především nám však prvé čtení nabídlo „sebepředstavení, sebeprezentaci“ samého Boha, to když se Bůh představuje, jako: „Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný!“

Druhé čtení je nejspíš zařazeno pro závěrečný pozdrav v listu sv. Pavla Korinťanům. Co pro tehdejší Korinťany asi znamenala slova, která my slýcháme jako úvodní pozdravení při mši sv.? „Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství sv. Ducha s vámi se všemi.“ V tomto pozdravení je zahrnuta celá Nejsvětější Trojice – jenomže, my jej slýcháme tak často, že nám zevšednělo. Že se nad ním nezastavíme, nezamyslíme – což tak učinit alespoň dnes? Milost - láska – společenství.

- Žít v milosti znamená být druhému milý, blízký, být jím milován. A také – vzpomeňme na udělování milosti panovníky – skutečnost, že je nám odpuštěno. Takový je vztah Božího Syna, Pána Ježíše k nám. - Láska – je nejhlubším vztahem a nejvyšším citem. Sv. Jan říká, že „Bůh je láska“ – a tato Láska nás přijímá za vlastní, touží nás doslova zahalit, naplnit. Bůh, který je láskou samou, po nás touží! - Pouze ve společenství můžeme být v jednotě – s Bohem, Kristem i s druhými. Garantem každého společenství je Duch svatý. Ten, který z Otce i Syna vychází a všechno a všechny proniká. Který je dárcem rady, síly, moudrosti, rozumu, poznání, zbožnosti i bázně Boží. Bez jeho darů jsme ve světě ztraceni – potřebujeme Ducha sv., abychom dokázali žít ve společenství - s Bohem, s církví, s druhými, ano, i se sebou samými.

Naposledy v evangeliu nám apoštol Jan nám dnes podává jednu z nejpodstatnějších (a nejkrásnějších) vět svého evangelia. Jen díky Nikodémovým obavám, jeho strachu a Kristově velkorysosti, s níž přijímá tohoto předního farizeje pod rouškou tmy a utajení, nám mohla být zaznamenána slova poučení o Kristu, o jeho poslání a podstatě, které mu Bůh udělil.

„Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný…“

„Tak Bůh miloval svět …“ Tak - tak mnoho - Bůh – Stvořitel všeho co jest; Ten, který jest - miloval – láska je nejvyšší cit - svět - celé stvoření, vrcholící člověkem. „… že dal svého jednorozeného Syna …“ - že dal - vydal, obětoval - svého jednorozeného Syna - svého syna, Božího Syna!, podstatou rovného Bohu. Proč? „Aby žádný, kdo v něho věří …“ žádný - nejsou zde žádné výjimky, žádná omezení = všichni, kdo v něho – v Božího Syna, stejně tak i jemu – Božímu Synu – věří. Víra je základní vztah k Božímu Synu, víra = důvěra, vydanost.

„… nezahynul, ale měl život věčný.“ Nezahynul - víra v Božího Syna rozhoduje o životě i smrti - ale měl život věčný – dokonce o věčném životě = životě navěky, životě v blízkosti Boží, v patření na Jeho tvář.

(Přestože je v Písmu důležitá každá věta, slovo, ba i písmenko – patří toto sdělení, tato věta, mezi ty nejstěžejnější, nejdůležitější pro náš život.) „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný…“

Zatímco v prvém čtení se představuje sám Bůh: „Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný!“, zde se představuje sám Boží Syn. „Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze něho spasen!“ Proč přichází Boží Syn na svět? – z lásky k člověku, aby tento byl spasen! Láska k člověku a spása Božího lidu, je důvodem, proč Bůh sesílá svého Syna na tento svět. A ten nepřichází soudit, ale nabízet svoji lásku, přetavenou v utrpení kříže, za naši spásu, za naši záchranu, svobodu dětí Božích. Za příslib věčnosti. A co je k naplnění této boží nabídky zapotřebí? Víra! Víra v Božího Syna. Víra v to, co bylo výše řečeno! „Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, je už odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ To jsou silná slova. Slova, která nás staví před rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky: věřit – nevěřit; nebýt souzen – být odsouzen …

Nevím jak vy, ale mně se chce po těchto slovech volat spolu se sv. Petrem: „Pane, věřím, pomoz mé slabé víře!“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru