07.04.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Slova, která dávají nám šanci začít znovu a lépe

Slova, která dávají nám šanci začít znovu a lépe

Iz 43,16-21

Flp 3,8-14

Jan 8,1-11

5. neděle postní

Každý člověk, ať chce, či nechce; ať si to více, či méně uvědomuje, je utvářen skutečnostmi, jež nastaly již dříve, které jej, mnohdy přímo, ale i nepřímo, zasáhly. Všichni si v sobě neseme svoji minulost, svoje osobní vzpomínky a zkušenosti. A jako součást lidského pokolení jsme poznamenáni událostmi, které ovlivnily běh dějin. Proč to zdůrazňuji? Pro dnešní slova, která zazněla v biblických čteních.

Nejprve prvé, z pera proroka Izaiáše. Vyzývá svůj lid, aby se „nevracel ve vzpomínkách k věcem minulým, aby se neohlížel zpět“. Tato výzva, zasazena do konkrétní historické situace je výzvou, aby se lid nevracel k oněm příslovečným „egyptským hrncům“, neidealizoval si minulé události a nechtěl zvrátit běh dějin návratem k tomu, co je již dávno překonané – a hlavně, co nebylo dobré. Lidská paměť totiž ráda potlačuje nepříjemné vzpomínky a idealizuje i to, co za moc nestálo. Tedy u Izaiáše – neohlížejte se do Egypta, nevzpomínejte na hrnce s masem, ale jděte vpřed, vedeni důvěrou v Boha, že se o vás postará. Vždyť: „On činí věci nové“ – on vám dá dostatek vody a potravy; on vás ochrání před divokou zvěří i vší nepřízní života. On vás bezpečně povede vpřed do země zaslíbené. Vaše návraty ve vzpomínkách jsou překážkou vaší důvěry v Hospodina, jsou projevem vaší malověrnosti. Potud prorok Izaiáš. (A my dodnes můžeme slyšet slova starší generace, která vzpomíná na pochybné pseudovýhody socialismu, který nám především vzal svobodu, duchovní růst a byl nepopiratelným zlem. Zlem, v němž měli jen někteří své „plné hrnce“, ale většina stála fronty na cokoli a měla především vyprázdněnou duši a morálku, na což se ovšem zapomíná.)

125 žalm, který následoval, ten se díval na minulost obrácenou optikou – jásá nad tím, co bylo, když se lid navrátil z babylonského zajatství – a i když začínali od nuly, s prázdnýma rukama, byli šťastni tím, že mají svobodu a vlastní zemi, do které sice s pláčem sejí poslední zrní, ale mají naději a s důvěrou očekávají nový výnos, který skutečně Hospodin zajistí – „velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.“ 

Nepřímo i sv. Pavel ve druhém čtení, naráží na myšlenkovou podobnost, to když vyznává, jak bezcenné bylo vše, na čem stavěl svůj předchozí život horlivého farizeje. „Všechno považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se všeho zřekl a považuje to za bezcenný brak.“ Přitom Pavel se nezřekl jen tak ledasčeho - významného postavení, jisté budoucnosti, úcty a vážnosti - to jsou hodnoty pro nás velmi ceněné. Avšak Pavel po setkání s Kristem, s tím, který je jedinou „cestou, pravdou a životem“, se raduje, že smí s Kristem kráčet po náročných a bolestných cestách, protože má jistotu, že přes veškeré vezdejší trápení, je nejbohatší právě svým zakořeněním v Kristu, který, v navenek nejistých situacích, přece dává jedinou pravou jistotu lásky, pravdy a věčnosti.

A tento Kristus nabídne svoje pochopení, lásku i věčnost ubohé ženě v evangeliu. Ta evangelní scéna je úchvatná a stojí za to, si ji trochu přiblížit. Ve skutečnosti je popisem jedné z mnoha farizejských a zákonických léček, nastražených na Ježíše. Řekne-li, ten nazaretský rabi: „je vinná, odsuďte“, kde je jeho proklamované milosrdenství, jímž se ohání; řekne-li: „je nevinná, nesuďte“, popírá židovský zákon. Zdánlivě dost bezvýchodná situace. Ne však pro Božího Syna. Zachová se, jako už tolikrát, zcela jinak. Nesoudí a neposuzuje, nezkoumá právo ani se nenechá zatáhnout do léčky, kterou je pro něho celá tato zinscenovaná kauza. Skloní se a začne, jakoby nezasažen vší tím děním kolem, psát cosi do písku. Jistě to však nejsou jen tak nějaké bezvýznamné čáry, obrázky, písmena. Ač nevíme, co vlastně do toho písku napsal - a pohybujeme se pouze na úrovni hypotéz biblistů, že to byl výčet hříchů žalobců - jisté je, že po onom slavném výroku: „Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí kamenem!“ se začnou krvelační žalobci zahanbeně vytrácet. A když i poslední přeluští Kristův vzkaz zanechaný, snad klacíkem, v písku, vytratí se. Ježíš zůstane se ženou sám. A pak opět ono, již opakovaně zmiňované. Jako by i Ježíš řekl – „nevracej se k tomu, co bylo“ – ale jdi dopředu, rovnými a správnými cestami svého života – „jdi, a nehřeš více“. Já, (který jsem Nejvyšším soudcem) tě nesoudím a stejně tak ani nikdo jiný. Jdi, máš svůj život ve svých rukou – kráčej rovně a přímo, vyhýbej se hříchu. Neohlížej se zpět za prázdnými rozkošemi a žij svůj život ne tak, jak vyžaduje lidský bezcitný zákon, ale jak od tebe očekává nebeský Otec. V pravdě, lásce, vnitřní i vnější čistotě. „Jdi, a nehřeš více!“

Blíží se nám závěr postní doby a s ní přichází věřící v počtu hojnějším, než obvykle, ke zpovědi. Mnozí jen pro ony blížící se svátky, jiní zvykově a někteří (i když je to ta nejhorší motivace) z donucení. To teď neřešme. Ale každý z těch, kdo přichází před Krista s vyznáním svých hříchů, kdo přichází s upřímnou lítostí, může rovněž zaslechnout ono: „Já tě neodsuzuji. Jdi, a od nynějška už nehřeš!“ Tato slova jsou největším darem, který můžeme dostat. Slova odpuštění a přijetí. Slova, která nám navrací naši lidskou hodnotu a důstojnost. Slova, která nás staví na rovnou zem a dávají nám šanci, nezatíženi tím vším co bylo, začít znovu a lépe. Neohlížet se zpět a začít znovu. Bez hříchu, zato s Kristem.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Medjugorje, Jadran a Dubrovník

 
Nahoru