22.11.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Slova, která by nás měla zamrazit

Slova, která by nás měla zamrazit

Ez 34,11-17

1 Kor 15,20-28

Mt25,31-46

JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE

Slavnost Ježíše Krista, krále završuje církevní rok, je jeho korunou. Úmyslně jsem použil obraz koruny, neboť ta patří na královské hlavy. A dnes – sama hlava církve, sám Nejvyšší král – král nebe a země, slaví svoji slavnost. Jenomže - slavnost liturgickou, církevní, která má daleko k pompézním oslavám minulých i mnohých současných panovníků. Království, monarchií je v dnešním světě už jen málo, ale velikášství, přivlastňování si moci, vyvyšování se nade všechny a manipulace všemi, to je silné pokušení všech, kdo panují, kdo mají moc, a tomuto „pokušení moci“ se tak snadno propadá …

- Možná neuškodí malý exkurs do historie – slavnost Ježíše Krista krále vyhlašuje před necelými sty roky (1925) papež Pius XI. Činí tak proto, aby nabídl světu, zmítanému krizí hodnot, morálky a autorit, stejně tak i krizí ekonomickou, obraz, vzor, k němuž lze shlížet. V němž lze hledat inspiraci a jistotu. Starý a moudrý papež nechce stavět Krista na roveň nastupujících diktátorů (Franko, Stalin, Mussolini, Hitler aj.), naopak, chce ukázat, že je jen jediný Pán, který má všechno v rukou, ale že to není prapor revoluce, jež třímá; ani Manifest, ani Mein Kampf, ale evangelium!)

Podívejme se, jaké texty nám liturgie k dnešní slavnosti připravila. Otevírá je, jako obvykle, prvé, sz. čtení. Prorok Ezechiel, ten, který povzbuzoval Izraelity v době babylónského vyhnanství, po předchozí kritice „špatných pastýřů“, kteří namísto ovcí pasou sami sebe („nemoc špatných pastýřů“ zdá se být nakažlivá) přislibuje svému národu „dobrého pastýře“, který shromáždí své rozptýlené stádo, bude o ně s láskou pečovat a dá jim odpočinek a hojné pastviny. Jeho služba svému stádu se však neobejde bez soudu – zde vyjádřeném tříděním, selekcí, mezi ovcemi, berany i kozly. (Ne každý pastýř je pastýřem dobrým, stejně tak, ani každá svěřená ovce nemusí být dobrou.) Soudcem pastýřů je Pán – a má na ně přísnější měřítka, vždyť kdo mnoho dostal, od toho bude také mnoho požadovat. Stejně tak bude tento soudit Nejvyšší pastýř i ovce – ale to jsme přece i my a soudcem je náš Pán, Ježíš Kristus. O našem soudu se mluví v závěru roku v Písmu mnohokrát, a jistě ne náhodou. Více, než kdy jindy, máme brát v úvahu naši omezenost, konečnost i skutečnost, že „smrtí nic nekončí“. A že budeme jednou stát tváří v tvář svému Pánu i soudci zároveň.

O soudu hovoří také sv. Pavel v listu Korinťanům. Pavel začíná u Vzkříšeného Krista, jako „prvním z těch, kteří zesnuli“. Je-li první, pak jsou i další – vzkříšení mrtvých je hlavní myšlenkou Pavlova úryvku. A začíná hned u Adama. Nikoli řečnicky, ale biblicky. Adam byl prvním člověkem, který svým hříchem přinesl lidstvu smrt. Jeho Božským protějškem je Kristus, který svou poslušností Otci a výkupným činem na kříži, přinesl všemu lidu vzkříšení. On v sobě spojil lidskou slabost a nedozírnou velkolepost Božího vládce: „On totiž musí kralovat, dokud mu Bůh nepoloží všechny nepřátele k nohám. Jako poslední bude zničena smrt.“ Jinými slovy: Kristovo Království je královstvím života, života věčného v plnosti Božího království.

A nakonec evangelium. V poslední době opakovaně čteme z 25. kap. Mt evangelia, dnes bylo o soudu: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj tůn a budou před něj shromážděny všechny národy…“ Všechny národy, to znamená, také všichni lidé, kteří zde na zemi od stvoření žili a ještě budou žít.

Celá pasáž dnešního evangelia pojednává o tom, co nazýváme Posledním, všeobecným soudem. A Ježíš nám ukazuje také, jaká jsou pravidla, jaký je nebeský zákoník.

Obsahuje jediný paragraf, jediný zákon, jediné kriterium, a tím je: LÁSKA. Ano, souzeni budeme Nejvyšším soudcem, nejvyšší instancí, proti které už není odvolání. A souzeni budeme všichni. Při Posledním soudu už nepůjde o jemné nuance, o zkoumání okolností; v úvahu nebudou brány v potaz polehčující okolnosti. To všechno už budeme mít za sebou při svém osobním soudu po své smrti. Při Posledním soudu bude pouze buď a nebo. Buď místo po Boží pravici, mezi ovečkami Dobrého pastýře, nebo mezi kozly po Jeho levici. Kozel představuje hříšníka, který nedbal potřeb druhých; který v sobě nenašel špetky lásky k bližnímu a sám si hrabal na svém písečku nezájmu, lhostejnosti, sobectví a nelásky. A takový bude vyčleněn z Božího stáda, pasoucího se na Nebeských pastvinách. Nevyřadí jej nikdo žádným vnějším výnosem, žádným umělým zákonem, ale vyřadí se sám tím, že nedbal Zákona lásky, že nevyužil možnosti a příležitosti angažovat se pro druhé. (My máme tendenci vnímat jako odsouzeníhodné a hříšné zlo, které jsme udělali. Jistě, tak tomu je. Ale Ježíš ukazuje, že nemenším hříchem je i dobro, které jsme neudělali – ba dokonce možná i větším, protože v Božím království hraje větší roli sociální rozměr našeho života, než naše osobní selhání, jímž jsme ublížili pouze sami sobě.)

Ti, které Pán s nesmírnou láskou postaví po své pravici, nazve požehnanými a pozve je do věčného údělu svého Království, připraveného od stvoření světa pro ty, kteří - sytili hladové, napájeli žíznivé, ujali se pocestných, odívali nahé, pečovali o nemocné, navštěvovali uvězněné - zkrátka, nebyli neteční a slepí k potřebným. My bychom dnes mohli tento repertoár skutků milosrdenství rozšířit o péči o staré, osamělé, nemocné, postižené; také sociálně slabé, o bezdomovce, nezaměstnané, emigranty; o pronásledované pro své postoje a vyznání, atd., atd. Pak jsou zde ti, které nazývá Ježíš zlořečenými; ty, které odstrčí po levici a vykáže jim místo ve věčném ohni ve společenství satanově a zlých andělů. Ti, kteří nechtěli vidět, aby nemuseli jednat; ti, kteří mysleli jen na sebe a o ostatní se nezajímali; kteří druhými opovrhovali a vyvyšovali se nad ně; kteří milovali jen sami sebe, všichni ti sebestřední sobci; pleticháři, intrikáni, lháři a podvodníci, atd., atd. (Pro příklady jedněch i druhých nemusíme chodit daleko – bohužel.)

Nebude to tedy žádná legrace při Posledním soudu. Tady nám žádné naše: „ale a kdyby“ nepomůže. Tady už platí pouze ono buď a nebo…

Při posledním soudu, nepůjde omílat naše oblíbené a nezávazné řečičky typu: „já jsem chtěl, ale ono… neměl jsem čas… a jak by to vypadalo… jiní taky nešli“… V životě má cenu jen co, co uděláme, ne to, co jsme možná chtěli udělat; jen to, co jsme dali a ne, co jsme chtěli dát; jen to, co jsme splnili a ne jen slibovali… A odvolávat se na druhé? Ti nejsou odpovědní za náš život, za ten jsme odpovědni pouze my.

Poslední soud jednou, neznámo kdy, nastane. Tvrdí to Kristus a o jeho slovo se dá opřít. My však už dnes hrajeme o své místo po Boží pravici či levici. Uvědomme si, že místo vedle Boha je z jiného řádu, než teplá a protekční místečka tady na zemi. O svá mocenská korýtka, o své postavení na vratkém společenském žebříčku, usilujeme za každou cenu. A ona jsou tak nejistá, tak dočasná… O místo po Boží pravici, po tom bychom měli toužit a prahnout! Avšak cesta k němu není lemována likvidací našich silných konkurentů, ale naopak, pomocí těm nejslabším a nejpotřebnějším. To jsou oni „Kristovi nejmenší“, to jsou ti, z nichž nám žádné výhody neplynou. Jsou všude kolem nás a žadoní o kousek pozornosti, o kousek lásky. Opuštění, nemocní, zapomenutí na všech kontinentech této krásné planety, která má dost na to, aby uživila všechny, ale jejíž plody si usurpujeme podle nelidských zákonů ekonomické prosperity. A – nemusíme chodit do zemí třetího světa: kolik je jenom v naší zemi starých, bezmocných, na něž i ti nejbližší raději zapomněli - vždyť přece nemají čas. A kolik postižených v ústavech, za něž se jejich úspěšní příbuzní stydí; kolik dětí bez rodičů; kolik vyhaslých nadějí v očích těch, o něž nikdo nestojí…

Kristova slova: „Cokoli jste učinili pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mě jste učinili“, by nás měla zamrazit. A donutit sáhnout nejen do peněženky, ale především do svého svědomí.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru