27.05.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Slavnost Nejsvětější Trojice promlouvá o lásce

Slavnost Nejsvětější Trojice promlouvá o lásce

Dt 4,32-40

Řím 8,14-17

Mt 28,16-20

Nejsvětější Trojice

Slavíme slavnost Nejsvětější Trojice a, předpokládám, že se ode mne očekává kázání právě na téma Nejsvětější Trojice. Prozradím vám jen tolik, že učení o Nejsv. Trojici je vrcholem teologie, že na toto téma bylo napsáno bezpočet učených (a mnohdy ne příliš srozumitelných) pojednání. A že pro kazatele – nebo alespoň pro mne, je toto téma doslova pohromou. Hrozí totiž, že pustím-li se do kázání na toto navýsost teologické téma, dosáhnu u posluchačů v lepším případě stavu „klimbání“, popřípadě sladkého zdřímnutí; a při odchodu z kostela nebude beztak nikdo schopen cokoli z pronesených mouder reprodukovat…

Shrnu tedy celou trinitární teologii v lakonické konstatování, že bychom zde, bez Nejsv. Trojice, nikdo nebyl! Bůh Otec je Stvořitel všeho Jsoucna, celého Vesmíru, potažmo i naší Modré planety - a tudíž i nás všech. Bůh Syn toto Boží stvoření, navýsost nevděčné, svou smrtí vykoupil a spasil. A bez oživujícího Ducha sv. bychom nebyli schopni ani těch nejelementárnějších vztahů, z nichž tím nejdůležitějším, je láska. A o tu v Nejsvětější Trojici jde především, neboť ona všechny Božské osoby navzájem spojuje a vytváří ze tří jeden celek.

Tolik tedy posvátná teologie. A teď to zkusím trochu věcně a prakticky. Co jste udělali (lépe: předpokládám, že udělali) při příchodu do kostela? Přežehnali jste se svěcenou vodou ve znamení kříže, tj. „ve jménu Otce i Syna i Ducha sv.“ Ve stejném znamení jsme začali mši sv. a uvedli ji slovy: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství sv. Ducha ať je s vámi se všemi.“ Pak následovala úvodní modlitba, kterou vám ještě jednou připomenu: „Bože Otče, tys poslal světu svého Syna a svatého Ducha, a zjevils´ tak lidem tajemství svého vnitřního života; dej nám, abychom toto tajemství v pravé víře vyznávali, abychom hlásali jedinou věčnou slávu a klaněli se společné svrchované moci jediného božství ve třech osobách….“ A zakončili jsme ji: „Prosíme o to skrze Krista, tvého Syna, našeho Pána, který s tebou v jednotě Ducha sv. žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.“

Nezdá se vám už toto trojičního opakování víc než dost? A to ještě za chvíli budeme recitovat Krédo, vyznání naší víry, které se, za cenu nezměrného úsilí a často i prolité krve, formovalo učení o Nejsvětější Trojici prvá století života církve.

Takže bychom mohli být dnes vlastně šťastni. Nemusíme nic řešit, stačí přijmout učení církve za své. Vyznat, že věříme: v Boha ve třech Osobách; že věříme v lásku, která je spojuje a oživuje a že naše víra je trojiční, že žijeme v Bohu, skrze Syna v Duchu svatém. Spolu s úvodní modlitbou je to takový katechismus v kostce. Jenomže, tohle jsou pro nás většinou jen slova. Obsažná, snad až vznešená, ale pouhá slova. Řekl bych: čirá teorie. Ale co praxe? Co myslíte, má naše víra trinitární rozměr? Upřímně řečeno, nevím. Žehnáme se, pravda, ve znamení Trojice; zakončujeme modlitby s Nejsvětější Trojící, ale – jak se sama skutečnost Boha ve třech Osobách promítá do našeho života? Zkusme si pomoci Písmem sv., vždyť to je přece zdroj, pramen naší víry. Co říká Bible hned na svém začátku? „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země však byla pustá a prázdná, nad hlubinou byla tma a Boží Duch se vznášel nad vodami“ (Gn 1,1) To byl obraz nekonečného chaosu, kterému ale Boží Duch mu dal řád, světlo, harmonii – a jak Písmo dodává: „Bůh viděl, že je to dobré a měl z toho radost.“ Jako vrchol stvoření řekl pak Bůh: „Učiňme člověka k svému obrazu, podle naší podoby.“ (Gn 2,7) Jenomže tento člověk, a teď se nehodlám pouštět do nějakých evolučních teorií, byl ještě zvířecím, animálním živočichem, vedeným pouze zvířecími instinkty a neosvíceným světlem rozumu. Bůh tedy „vdechl“ do jeho chřípí dech života a tak se stal člověk lidskou, rozumovou, cítící, milovanou a svrchovaně svobodnou bytostí. Jenomže, netrvalo dlouho a člověk daru rozumu, vůle a své svobody zneužil - a byl zde první hřích, a cesta lidstva se začala ubírat spíše do pekel, než do nebe. A tak znovu zasahuje Duch sv., a když se „naplnil čas, poslal Bůh svého Syna“. (Gal 4,1) A je zde Ježíš, „nový Adam“, jediný Boží Syn, který toto padlé lidstvo vykoupil a přivedl zpět na cestu do Božího království.

To byla jen stručná procházka dějinami spásy, ale pro tvrzení, že jsme zcela závislí na Nejsvětější Trojici, snad postačí. Konečně, k přijetí této skutečnosti nám napomohou i dnešní biblická čtení. Na konci toho prvého říká Mojžíš lidu: „Uznej to dnes a uvaž v srdci: je to Hospodin, Bůh nahoře na nebi, jako dole na zemi; není jiného Boha!“

V listě Římanům, v druhém čtení, sv. Pavel, apoštol národů s naléhavostí sobě vlastní tvrdí: „Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou Boží synové! Dostali jste Ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžete volat „Abba, Otče“ Spolu s naším duchem to potvrzuje Duch svatý, že jsme Boží děti…“ A nakonec v evangeliu se představuje sám Ježíš, Boží Syn, který by těžko, jen sám ze svého lidského rozmaru, mohl před svým Nanebevstoupením vyslat apoštoly k celosvětové misii: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha sv. Já jsem s vámi po všechny dny!“ Uznejte sami, mohl by toto poslání, zahrnující celý svět a po všechny časy, vyřknout někdo jiný, nežli Boží Syn? A mohlo by to fungovat bez Boží pomoci a vedení Svatým Duchem? Já jsem přesvědčen, že nikoli. A tak nám slova dnešních biblických úryvků ukazují jazykem své doby onu vznešenou pravdu, kterou si dnešní slavností připomínáme. Že totiž uctíváme Boha, jediného a přece sjednoceného ve třech Osobách – Otce i Syna i Ducha sv. A tak prosím, teď, až budeme za chviličku recitovat „Vyznání víry – Credo“, zkusme si uvědomit, co to vlastně říkáme: Že věříme v Boha Otce, Stvořitele nebe i země i v jeho jediného Syna, který byl za nás ukřižován a vstal z mrtvých, je po Boží pravici a očekává nás jako náš soudce a také v Ducha sv., který je samou Láskou mezi Otcem i Synem a také mezi Bohem, Ježíšem a námi a který, což je dobré si připomenout, je – či žel, měl by být, i láskou mezi námi navzájem. Myslím, ale mohu se mýlit, že především o lásce promlouvá slavnost Nejsvětější Trojice. A také o tom, abychom si uvědomili, že jsme z lásky byli stvořeni, z lásky vykoupeni a že láska Boží je nám skrze Ducha sv. vylita do srdce. Tak to alespoň tvrdí sv. Pavel a žádný teolog by to neřekl lépe a výstižněji.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru