25.12.2015, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Slavnost Narození Páně

Slavnost Narození Páně

Lk 2,15-20

Narození Páně - za svítání

Ranní mše sv. o slavnosti Narození Páně má už od 6. stol. své vlastní jméno – říká se jí „Pastorální-pastýřská“. Ne náhodou, vždyť pastýři v ní hrají nepřehlédnutelnou roli.

Pojďme si tedy úvodem něco málo o pastýřích říci. A začněme hned, jak se říká, od Adama“. Lépe by bylo říci – od Ábela – protože tento Adamův syn je první pastýř, o němž je v Bibli psáno. Z lidského hlediska dopadl špatně, byl svým bratrem Kainem zabit – a proč? Protože dopadl dobře v očích Hospodinových. Jeho oběť se Bohu zalíbila, zatímco oběť Kainova nebyla Bohem přijata. Potom bychom mohli mluvit o předlouhé řadě pastýřů v Písmu, počínaje patriarchou Abrahámem. Ten byl přece také pastýřem. A jeho potomci byli také pastýři – a mnohem dříve, než se společenství pastýřů začalo formovat jako náboženská společnost Izraelitů, byli označováni jako Semité. Semita byl pastýř, charakteristický svým stálým putováním, kočováním, z letních pastvin na zimní pastviště. Jeho úděl byl nelehký, péče o početná stáda byla namáhavou a riskantní prací, byl vystaven horku i chladu, sužován hladem i žízní, ohrožován dravou zvěří, zneužíván majitelem stád. Pastýř je námezdní síla, pastýř je chuďasem bez práv, zato s mnoha povinnostmi a velkou zodpovědností. Na společenském žebříčku stojí hodně nízko – a přece si Hospodin často vybírá pastýře, jako své hlasatele. Mojžíš je pastýřem svého tchána a u stád pod Sinají, se mu dostane povolání být vůdcem – pastýřem, vyvoleného lidu, což je nekonečně náročnější úloha, než jen pást ovce. Protože ty lidské ovečky, jsou daleko neposlušnější, paličatější a nepoddajnější, než bezbranná bečící stáda. Od stád ovcí byl také povolán pastýř David, který se stal největším králem – pastýřem Izraele.

Kristus, Syn Boží, pocházející z rodu Davidova, se sám nazve pastýřem, co víc, pastýřem dobrým a za své nevděčné ovečky – mezi něž se můžeme po právu počítat i my - položí svůj život. Zkrátka pastýři byli vždy na okraji společnosti a přesto hrají v dějinách spásy důležitou roli.

Sehráli ji i při Narození Božího Syna. Oni jsou ti, kteří se první přijdou poklonit Pánu, protože právě jim je andělem ohlášena ta úžasná zvěst, že: „V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel, to je Kristus Pán“.

A co na to pastýři? O tom právě hovoří text dnešního evangelia. „Když andělé odešli od pastýřů do nebe, řekli si pastýři mezi sebou: Pojďme tedy do Betléma, podívat se na to, co se tam stalo. Pospíchali tam a nalezli Marii, Josefa i děťátko položené v jeslích....“

Bezvýznamní a přehlížení pastýři, bdící u svých stád vyslechnou překvapivé, až neuvěřitelné zvěstování anděla o Narození Spasitele ve chlévě. To je zdánlivě ukrutný nesmysl, že by se Bůh narodil jako malé dítě, notabene kousek odtud, dole v Betlémě! Ale oni těmto slovům UVĚŘÍ! Neřeknou si, „no a co? to se nás netýká, my máme svých starostí dost..“, ale oni přijaté SLOVO promění ve VÍRU, a nejen to. Oni ji přemění do konkrétního rozhodnutí, postoje, SKUTKU. „Pojďme tam!“ Zvednou se, přeruší svůj spánek, přemohou svou pohodlnost a vydají se do temnoty noci.

Evangelista Lukáš dokonce píše, že POSPÍCHALI! Nejen ve své víře, ale i ve svém spěchu, mohou být pro nás příkladem hodným k následování. Nestačí, že si jdeme o Vánocích do kostela poslechnout zprávu o Narození Spasitele. Nestačí, že v tuto zprávu dokonce i uvěříme. Je třeba na ni reagovat!

VYDAT SE NA CESTU. Usměrnit svoje síly, svoje životní směřování, svoji duchovní energii směrem ke Kristu.

Je třeba JÍT, abychom DOŠLI, je třeba HLEDAT, abychom NALEZLI. Bůh si s námi nebude hrát na schovávanou v noční temnotě. On chce být hledán a rád se dává nalézt. Dokonce slibuje, že: „každý kdo hledá, nalezne...“

A pastýři skutečně: „nalezli Marii i Josefa a děťátko položené v jeslích.“ SETKALI se s Bohem. ROZPOZNALI Boha skrytého v bezmocném nemluvňátku a POKLONILI se mu. UVĚŘILI a PŘIJALI skutečného, pravého Boha. Svou nekomplikovanou prostotou nás zahanbují. (My, přiznejme si to, věříme v Boha podle našich představ. Našli bychom v sobě tak hlubokou víru, abychom přijali Boha coby ubohé nemluvně, zabalené v hadrech ve čpícím, tmavém chlévě?)

Pastýři, však neskončí jen úklonou a svými skrovnými dárky v pokloně u jesliček. Oni jdou ve své VÍŘE, ve svém SVĚDECTVÍ ještě dál – oni: „Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli..“ Chválí, děkují, radují se…

A když se navrátí do svého prostředí, ke svým stádům, stávají se prvními apoštoly. Jsou tak plní toho, co poznali, co uviděli a prožili, že si to nemohou nechat jen pro sebe. Zážitek nalezení Boha, prožitek víry, ten nutí a zavazuje k tomu, vydávat svědectví. (To platí nejen pro ony pastýře, to platí pro každého z nás. Vždyť MY jsme se přece také s Bohem setkali, my jsme v něj uvěřili!)

Jsme VĚŘÍCÍ, jsme KŘESŤANÉ – Kristovi. Ježíš je Nejvyšším pastýřem všeho; Ježíš ustanovil církev a v ní její pastýře. A my jsme také POVOLÁNI zvěstovat, hlásat to, co jsme pro sebe v Bohu, ve víře NALEZLI. U těch „svých stád“, ve svých rodinách, ve svém prostředí. Hledat, nalézat a předávat, to je POVOLÁNÍ VÍRY, ke kterému jsme od jeslí Ježíšem POSLÁNI.

Nyní, spolu s celou církví, tímto Kristovým stádcem, vyznejme svou víru…

Jiří Vojtěch Černý

 

Zajezd-do-Omanu

 
Nahoru