31.10.2015, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Slavíme slavnost celého nebe!

Slavíme slavnost celého nebe!

1 Jan 3,1-3

Mt 5,1-12

Všech svatých

Navzdory tomu, že na dnešní neděli připadá 31. neděle v mezidobí, slavíme v celé církvi slavnost „Všech svatých“. Ta totiž má jakoby přednost před nedělí, (a to i přesto, že každou neděli církev slaví jako slavnost). Ale uznejte sami, my dnes neslavíme slavnost nějakého světce, dokonce ani Panny Marie či Ježíše – my slavíme slavnost celého nebe! – a to už je, či měla by být, nějaká sláva! Ale přesto by bylo dobré položit si otázku, jak to vlastně s tou oslavou Všech svatých je? Koho že to vlastně dnes slavíme?, ke komu se obracíme?, když slavnost Všech svatých zní tak neadresně? Pokud bychom chtěli vyjmenovat všechny svaté, strávili bychom tady mnoho hodin a beztak bychom nevyjmenovali všechny svaté - a vlastně by to byl jen zlomek, protože to bychom jmenovali jen ty, kteří za svaté byli prohlášeni. Ale to je jen taková špička, šošolka ledovce, protože svatých jsou sta, milióny, miliardy duší; svatých je nekonečně mnoho, zkrátka svatým je každý kdo vstoupil do bran onoho nebeského Jeruzaléma a vůbec nezáleží na tom, zda to bral ze země přímo, nebo oklikou přes očistec. A tito svatí nejsou pro nás nějací vzdálení a neosobní. Jsou to naši patroni, ale, a to je dobré si uvědomit: vždyť to může být klidně vaše babička, váš známý, soused, kterého jste léta míjeli a ani vás nenapadlo smýšlet o něm, jako o svatém. Prodavačka, přidávající vám k rannímu rohlíku zdarma kousek úsměvu; nemocný strýc, který dlouhá léta svého stáří strávil v domově důchodců a marně čekal, až jej přijde někdo navštívit. A nebo třeba malý capart, který ani nestačil ochutnat sladkosti života a skončil pod koly bezohledného řidiče... Ti všichni mohou být SVATÍ. Žili mezi námi, ale svět je jako svaté nebral, nepoznal v nich BOŽÍ DĚTI. A my přitom všichni Božími dětmi jsme. Sv. Pavel v druhém čtení píše: „Hleďte, jak velkou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme. Proto nás svět nezná, protože nepoznal jeho.“ A Pavel dále pokračuje: „Nevíme, čím budeme, víme však, až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.“

Budeme ho vidět, tak jak je...  - ta slova připomínají příslib, který dává Ježíš v evangeliu těm, kteří jsou BLAHOSLAVENÍ: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha!“ A nejen to: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království; blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny; blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království...“ Ve všech těchto tzv. BLAHOSLAVENSTVÍCH, jde o příslib NEBE, jde o věčnou BLAŽENOST (i tak se dá ono blahoslavení přeložit). BLAHOSLAVENÍ jsou zkrátka SVATÍ. A k tomu, být blahoslavenými, nás Ježíš vybízí a ono to vlastně není nesplnitelné, nekonkrétní - vždyť lepší návod pro to, jak se stát svatými, blaženými Božími dětmi, nám nikdo nemůže dát. Nebo ještě jinak: jasněji a zřetelněji nám už nikdo cestu do nebe nevytyčí, spolehlivější ukazatele nenajdeme, než právě cestu blahoslavených a venkoncem všech, kteří ve svém životě vzali vážně Kristovu výzvu k následování; kteří vzali za své první a největší přikázání lásky a vlastně celé poselství Kristova evangelia.

Není to dávno, co jsem byl na konferenci, kterou vedl jeden charismatický kněz, svědkem zajímavého dialogu. Onen kněz se do několikatisícového fóra posluchačů obrátil s otázkou: „Kdo z vás chce být svatým?“ A světe div se, zvedlo se jen pár rukou. Pozměnil tedy otázku na: „Kdo z vás chce do nebe?“ a tu se zvedly snad všechny ruce. Kdo by nechtěl jít do nebe?! Ale ono ve skutečnosti nešlo o dvě různé otázky, šlo o jednu jedinou, pouze jinak položenou. Vždyť, jak výše řečeno, všichni kdož jsou v nebi, jsou tím samým svatí. A nám při té dnešní slavnosti jde o VŠECHNY SVATÉ, jde nám o NEBE. A vlastně o celou CÍRKEV. A o KAŽDÉHO Z NÁS. Náš život začíná už početím a zdaleka nekončí smrtí, ale pro nesmrtelnou duši, kterou všichni máme, pokračuje dál.  A stále se odehrává v CÍRKVI – nejen v církvi putující, kterou jsme my živí, my zde; ale také v církvi trpící, kterou jsou duše v očistci, a zejména v církvi oslavené, kterou si právě dnes připomínáme, v té církvi, kterou tvoří právě ty duše, které jsou už v nebi, v Boží blízkosti, duše, které jsou už svaté.

A tyto svaté, všechny bez rozdílu, si nejen připomínáme, případně oslavujeme. Oni jsou nedílnou (i když často nevědomou a opomíjenou) součástí našeho života. Patří k nám. Záleží jim na nás. Jsou našimi pomocníky, přímluvci u Boha. A touží se s námi jednou spojit, přebývat spolu s námi v té věčné blaženosti, jíž nazýváme nebem. Kéž by ta dnešní slavnost neskončila nedělním obědem po mši sv., ale probudila a oživila v nás touhu žít podle zákona Božího, tj. Desatera a podle návodu, který nám dnes, prostřednictvím evangelisty Matouše, předal Kristus v blahoslavenstvích. Věřte mi, ono to je možné, je to reálné. Vždyť přece i pro nás je připravené nebe, i my můžeme být a máme být - SVATÍ!

2015

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

Zájezd do nádherného Tyrolska

 
Nahoru