17.03.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Skutky lásky, tolerance, velkorysosti a milosrdenství

Skutky lásky, tolerance, velkorysosti a milosrdenství

Iz 49,8-15

Jan 5,17-30

Středa po 4. neděli postní

Prorok Izaiáš je, a to nejen v dnešním úryvku, prorokem NADĚJE. Jeho proroctví je plné útěchy, plné sladkých náznaků toho, co se všechno může z Boží dobroty stát Izraelskému národu. „Budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu.“ Stále, znovu a znovu v celých dějinách spásy, zaznívá stejný refrén nezničitelné věrnosti Boha smlouvě s člověkem. Smlouvě, která je z lidské strany neustále porušovaná, a Bohem stále znovu obnovovaná.

Přese všechna znamení věrnosti, přes všechny úchvatné důkazy lásky, člověk stále o Bohu pochybuje. Slyšeli jsme to i v závěru prvého čtení: „Sión však říká: Hospodin mne opustil, Pán na mne zapomněl.“ (Sión, tato hora v Jeruzalémě, je zde synonymem pro celý Izrael.) A odpověď Boha: „Copak může žena zapomenout na své nemluvně, není ji líto plodu vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu.“ Tohle vyznání, tento příslib samého Boha, přece nepotřebuje komentáře. Matka lpí na svém dítěti, nespouští je z očí ani z mysli. A přece, i kdyby matka na své dítě zapomněla, či je odložila, nikdy! neodloží a nezavrhne své děti ten, který je jejich Tvůrcem, jejich Otec. Hospodin. A také ten, který je rovný s Otcem. Ježíš Kristus. O tom pro změnu mluví evangelium.

Jako je Otec neustále činný ve vztahu ke svému Stvoření, ke stvořenému čku, tak také ten, který je Synem Božím, je neustále tvůrčí ve svém vztahu lásky k lidem. „Můj Otec nepřestal pracovat, i já pracuji.“ Co se však stalo po těchto Kristových slovech, po tomto okamžiku sebezjevení Božího Syna? Namísto toho, aby Židé, Kristovi soukmenovci propadli jásotu a nadšení, že slíbený Mesiáš, Boží Syn už konečně stanul uprostřed svého národa, zaskřípají zuby, zatnou pěsti a začnou přemýšlet, jak se toho Nazaretského zbavit. Cit.: „To bylo příčinou, že Židé ještě více usilovali Ježíše zabít, protože nejen rušil sobotu, ale dokonce nazýval Boha vlastním Otcem a tak se mu stavěl na roveň.“ Ježíš se zde jasně představuje jako Boží Syn, jako soupodstatný s Otcem, jako ten, který smí činit Boží skutky i ve sváteční den. A nemylme se, Židé dobře znají Písma a Zákon, oni tomu správně rozumějí, ale rozumět nechtějí, protože porozumět by vyžadovalo uvěřit, a to oni nechtějí. A tak raději začnou z nenávisti spřádat plány na likvidaci svého Spasitele. V tom spočívá jejich hlavní vina, vina, která jim bude připomenuta na soudu. Kristus jim jejich soud připomíná a ukazuje přitom na sebe, jako na nejvyššího Soudce, který je na soudní stolici povolán samotným Bohem.

A my, my jsme si až potud mohli říkat, „to se nás netýká, to je záležitost Židů, to je jejich problém“. Mluví-li však Ježíš o soudu, pak se nás to týká také, a je to i náš problém. Protože Kristus bude i naším Soudcem! A žádná neznalost nás neomlouvá, vždyť Ježíš v evangeliu mnohokrát naznačuje, jaký je „zákon a právo“, podle kterého bude soudit. Je jím ono první a hlavní přikázání: zákon lásky! (Nikoli naše přízemní omílání ve zpovědnicích: co, kde, kdy, kolikrát, s kým… Kristus se nebude pitvat v našich prohřešcích, nebude se nimrat v detailech našich selhání.) To, co bude při soudu podstatné, bude naše ochota a otevřenost k lásce, k pomoci slovem i skutkem; a ne to, co jsme provedli, udělali, ale daleko spíše, (alespoň podle mého mínění): co jsme neudělali, ač mohli a měli. V tom bude spočívat soud Ježíše Krista. A našimi jedinými polehčujícími okolnostmi bude čistota našich úmyslů a dobrota našich srdcí.

Náš skutečný Soudce – protože On jediný má právo soudit - Ježíš Nazaretský říká: „Soudím tak, jak je mi přikázáno, a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mne poslal.“ Co to znamená? Že soudí podle odvěkého zákona Božího a nikoli pole našich pochybných lidských zákonů. A že soudí spravedlivě, nestranně, měříce všem stejným metrem, což naše slepá lidská spravedlnost neumí. Soudí podle Boží vůle, kterou On sám hledal a naplňoval a dává nám tak svým: „Otče, ne má, ale Tvá vůle se staň“, návod, abychom i my ve svém životě hledali především vůli svého Otce a snažili se ji naplňovat. Vždyť podle toho, jaké bude naše nefalšované, upřímné snažení, jaké budou naše skutky lásky, tolerance, velkorysosti a milosrdenství, dopadne i náš osobní soud před Kristovou tváří.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru