Šetřme si do zásoby olej lásky, vnitřního světla, pokoje, moudrosti a prozíravosti
Mdr 6,12-16
Mt 25,1-13
32. neděle v mezidobí
Kniha Moudrosti je velice moudrou – jak již z názvu vyplývá – oslavou moudrosti. Té „moudrosti“ je na jednu větu moc, ale na celý život zoufale málo. Povětšinu svého života (to není kritika, spíše povzdech) se ve své většině chováme jako ne-moudří – a tak bychom v této knize mohli a měli hledat inspiraci. Ona však nepřijde sama tím, že otevřeme knihu. Kniha nás může povzbudit, oslovit, nasměrovat, ale tu skutečnou životní moudrost z ní nevyčteme. Tu musíme, mnohdy i bolestně, hledat. Chceme-li se však nechat poučit, vyvodit ze svých, leckdy nerozumných rozhodnutí prospěšné poučení, pak se nám Boží moudrost sama nabízí. Cituji: „Moudrost září a nevadne, snadno ji vidí ti, kdo ji milují, dává se nalézt těmi, kdo ji hledají. Předchází ty, kdo po ní touží, ukazuje se jim první.“ Ano moudrost, která je vždy darem od Boha, nám sama jakoby nadbíhá, a je jenom na nás, zda o ni také my budeme usilovat, jestli ji přijmeme do svého života, jestli jí ve svém nitru, (protože to je místo, kde přebývá), budeme naslouchat.
A o jakou moudrost jde v dnešních textech Písma? Kvapem se blíží závěr církevního roku a tak i liturgické texty mluví o konečných věcech člověka. O jeho přechodu na věčnost, o soudu a také o druhém příchodu Krista. Moudrost v dnešních textech poukazuje na potřebné vlastnosti, o které je třeba usilovat. Vyzývají nás k bdělosti, k připravenosti na příchod Pána. Být připravenými, být prozíravými a bdělými, je charakterizováno jako moudrost.
Pán Ježíš si v podobenství evangelia o nebeském království vypůjčí příklad pěti moudrých - prozíravých, a pěti nemoudrých - pošetilých družiček. (Jen na vysvětlenou, družičky byly panny, které provázely ženicha k domu nevěsty, kde byla nejprve uzavřena s jejím otcem svatební smlouva, a teprve poté mohly nastat svatební obřady. Někdy se však „smlouvání“ protáhlo – a to uvažme, že do domu nevěsty přicházel ženich asi tak rok po zásnubách, až poté, kdy připravil nový dům a zázemí pro svou nevěstu.)
Ježíš si pro vyzdvihnutí potřeby bdělosti, připravenosti, prozíravosti – o to mu v dnešním podobenství o nebeském království jde, vypůjčil příklad ze svatebních obřadů, jejichž strukturu jeho posluchači dobře znali. My je už dnes neznáme, ale není pro nás těžké jeho podobenství rozluštit.
Ženichem je zde Kristus, družičkami jsme my, lidé na této zemi. Ono zdržení ženicha je připomenutím, že nikdo nezná dobu Kristova příchodu. A právě pro tuto neznalost, je třeba být neustále bdělí, připravení, vždyť může přijít už každou chvíli, nebo se ještě dlouho zdržet. Neznáme dobu Kristova druhého příchodu, kdy jako Ženich přijde, aby nás, církev – nevěstu, uvedl do připraveného domu nebeského království. My nevíme, kdy to nastane („neznáme dne, ani hodiny“), proto se lidé snažili odhalit tajemství této doby, ale Ježíš už před dvěma tisíci let odpověděl lakonicky tazatelům: „O tom dni neví nikdo“. Nemáme se tedy pídit „co, kdy, kde a jak“, ale žít svůj život tak, abychom byli kdykoli připraveni na náš odchod z tohoto světa – a tím na příchod do „domu Hospodinova“. Připraveni kdykoli a v jakékoli situaci, se setkat s Kristem. (Pro ilustraci: V týdnu jsme oslavovali památku sv. Karla Boromejského. O něm se traduje tato historka. Jednou po večeři hrál se svými kanovníky kulečník. Zeptal se jich: „Pánové, co byste dělali, kdybyste dostali zprávu, že za hodinu bude konec světa?“ Jeden by šel prý honem ke zpovědi, druhý by se modlil, třetí by šel rozdat svůj majetek chudým… A pak se jeden z kanovníků zeptal arcibiskupa: „A co byste, Excelence, dělal vy?“ A Karel na to: „Já bych klidně dohrál tuhle partii biliáru.“ Sv. Karel zkrátka připraven byl.)
V podobenství vystupuje 10 družiček: 5 moudrých, prozíravých a 5 pošetilých, lehkovážných. Snad i ten počet má svůj smysl: všechny vlastnosti, charakteristiky, dispozice apod. míváme my lidé v populaci tak půl na půl (to potvrzuje i Gaussova křivka), možná i toto Ježíš nepřímo vyzdvihuje. Polovina družiček byla moudrých, zde konkrétně prozíravých, předvídavých, zkrátka připravených, proto si vzala rezervní olej do svých lampiček. Měly dostatek oleje. Nabízí se otázka, co je myšleno tím olejem v podobenství? Většinou se všichni shodnou, že je jím právě to, co je zdrojem nejen světla, ale i síly, moudrosti, touhy … Duch sv., ten, který se projevuje láskou. Ten, který je rovněž nazýván a charakterizován moudrostí. K očekávání Ženicha je třeba moudrosti, prozíravosti, bdělosti. (Ona bdělost zde v podobenství nespočívá v bdělém stavu prostém spánku, naopak, je řečeno, že družičky – a to všechny, moudré i nemoudré, při dlouhém očekávání podřimovaly, až usnuly docela.) Biblická bdělost není tedy stavem tělesné bdělosti, ale projevem bdělosti duchovní! Ony pošetilé, nerozvážné dušičky, pro svou lehkomyslnost a nedostatek moudrosti a prozíravosti selžou v rozhodující okamžik svého poslání. To když se dveře konečně otevřou a je třeba následovat ženicha na svatbu. K tomu je třeba světla. A zdrojem světla je olej. Toho se však nedostává – a tak je třeba si jít olej opatřit. Když odhlédneme od toho, kde uprostřed noci najdou zdroj oleje, ještě podstatnější je, že ony pošetilé, dostatečně nepřipravené, namísto, aby následovaly Ženicha – Krista, se obrací a vzdalují se od něho. Nejsou připravené jej následovat! To je zásadní selhání v jejich poslání. Ony měly jít s Ženichem na svatbu. Do Božího království, na nebeskou, tj. svatební hostinu.
Toto podobenství o nebeském království je pro nás zásadní. My jsme přece Kristem v evangeliích opakovaně vyzýváni, abychom jej následovali! Ale to nelze bez přípravy. To nelze bez oleje. Oleje lásky, touhy, očekávání. Výzvu k následování není radno přeslechnout, nebo zaspat. Proč. Protože bychom – samozřejmě obrazně, mohli zůstat sami ve tmě, beze světla, bez cíle, bez lásky. A to je dost hrůzná představa. A tak nás Ježíš – protože nás miluje a záleží mu na nás; už dopředu varuje a nabádá. A vybízí prostřednictví tohoto a dalších podobenství k bdělosti. K ochotě a touze jej následovat. A také k moudrosti a prozíravosti na naší životní cestě.
Kéž bychom byli tou šťastnou polovinou, která se nechala poučit; neztratila ze zřetele cíl svého pozemského putování a z očí Ženicha. Protože až přijde náš čas, je třeba neodkladně vyjít na cestu! Ne se vracet pro to, či ono, na co jsme zapomněli. Co jsme nepovažovali za důležité. Co jsme promeškali. Až nás pozve Ženich na svatbu, bude to pozvání, které se nebude opakovat. Nepromeškejme jej. Šetřme si olej – lásky, vnitřního světla, pokoje, moudrosti, prozíravosti, do zásoby. A buďme bdělí!
Jiří Vojtěch Černý
