20.04.2018, autor: Karel Voplakal, kategorie: Příběhy

„Setkání s panem kardinálem jsem se nezúčastnil - a dost toho teď lituji!“

„Setkání s panem kardinálem jsem se nezúčastnil - a dost toho teď lituji!“

Osobně jsem viděl pražského arcibiskupa Dr. Josefa Berana jen jednou v životě: v roce 1947, když jsem byl jedenáctiletým primánem biskupského gymnázia v Bohosudově, které spadá do kompetence litoměřického biskupství. Tamní biskup Dr. Štěpán Trochta do Bohosudova jezdíval častěji, ale pražský arcibiskup primas navštívil tuto církevní školu - pokud vím - jen jedenkrát. Uplynuly teprve dva roky od doby, kdy  skončilo jejich společné utrpení v nacistickém koncentračním táboře Dachau; sotva kdo tehdy tušil, že další martyrium oba biskupy ještě čeká… A jen po několika málo letech byli oba tito církevní hodnostáři za poúnorového komunistického režimu znovu zbaveni svobody, internováni a všemožně šikanováni. Pana arcibiskupa drželi nějaký čas v úplné izolaci v jeho pražské rezidenci a později převáželi z místa na místo. Jeho dočasný pobyt po všechna ta léta zůstával striktně utajený. Teprve když ho papež Pavel VI. jmenoval kardinálem, mu režim povolil odjezd do Vatikánu, aby mohl přijmout kardinálské insignie - ovšem se zákazem návratu do vlasti. Vyhnaný pražský arcibiskup dlel od roku 1965 v římském exilu, ale po vlasti a jeho arcidiecézi se mu velice stýskalo.  

Psal se rok 1967, kdy původně tuhý totalitní režim jakoby - i když velice pozvolna - začal ztrácet svůj deptající potenciál; dokonce se občas naskytla určitá, i když velice omezená možnost podívat se za „železnou oponu“, což bylo do té doby cosi neslýchaného! Takovouto možnost ve výjimečných případech poskytovalo členství v tak zvané Vědecko-technické společnosti (VTS), která začala organizovat zahraniční zájezdy pro své členy - ve vzácných případech dokonce nejenom do zemí RVHP!

Šťastlivci z jednoho takového Vé-Té-Eskového zájezdu po mnohahodinové cestě vystoupili z poněkud anachronicky vyhlížejícího autobusu Karosa na jednom římském parkovišti a spořádaně - ve „štrůdlu“ - se s vlastním průvodcem vydali na prohlídku antických památek Věčného města. Prohlédli si Forum Romanum, Circus Maximus, prošli se po Via Appia, vystoupili na Kapitol, zhlédli Titův i Konstantinův Vítězný oblouk a Kolosseum si obešli - a pak jim byl dán dočasný rozchod k individuální prohlídce Říma - ovšem s přísným upozorněním, aby se v žádném případě nepokusili zajít do Vatikánu. Jenomže zakázané ovoce nejvíc chutná a zvědavost je mocná paní, a tak se téměř všichni účastníci tematického zájezdu - jako by se dohodli - nakonec sešli v monumentální Berniniho kolonádě. Zírali na velebné průčelí velechrámu svatého Petra, ale dovnitř si jaksi přece jen zajít netroufali; pokukovali po obelisku i vatikánských palácích a dohadovali se, za kterými okny asi bydlí papež. A tu se k nim přiblížil tehdy ještě mladý štíhlý muž v kněžské klerice a oslovil je velmi přívětivě jejich mateřštinou. Řekl, že ve Vatikánu pracuje a nabídl jim, že je vezme do baziliky a ukáže jim nejvýznamnější pamětihodnosti. Pokukovali sice po sobě s nedůvěrou - co si jejich kolegové asi pomyslí, když se nechají provádět po Vatikánu od nějakého „flanďáka“ - patrně nějakého špióna - a není-li to dokonce jen nějaká provokace, aby se projevili, jaký mají vztah k našemu socialistickému zřízení - ale nakonec se docela rádi nechali provádět. Jak se později ukázalo, onen mladý kněz byl pozdější biskup Jaroslav Škarvada. Počáteční nedůvěra se postupně rozplynula a zasvěcený komentář jejich průvodce jim docela učaroval. On jim pak nabídl, že by je, budou-li chtít, zavedl za pražským arcibiskupem kardinálem Beranem, který ve Vatikánu žije v exilu a který se velice rád setkává s krajany - a že takováto setkání bývají velmi srdečná. Tato nabídka je zaskočila: co tomu řeknou doma, až se to patřičné „složky“ dozvědí! To by se jistě těžko utajilo! Přece mají s sebou pověřené pracovníky, kteří bdí, aby nenavázali nedovolené kontakty či aby se dokonce nepokusili zůstat v cizině. Dívali se nerozhodně po sobě, ale několik odvážnějších si řeklo, že by to přece jen byla škoda, nevyužít takovouto možnost, že to určitě bude zajímavé dobrodružství. A když se jedni rozhodli, osmělili se pak i další; jenom malá skupinka bázlivců a pravděpodobně také těch „nejpravověrnějších soudruhů“ se distancovala. Otec Škarvada představil české turisty panu arcibiskupovi a ten se celý rozzářil radostí, že má před sebou občany své milované vlasti; rozproudil se mezi nimi velmi přátelský rozhovor, i káva se společně popila... Lidé jakoby zapomněli, že doma je kvůli tomu asi nečeká nic dobrého…

A samozřejmě se to doma neututlalo - a bylo zle, velmi zle: referent pro zvláštní úkoly, který tehdy fungoval spolu s kádrovákem v každém podniku, si účastníky zájezdu jednotlivě předvolával na kobereček a dal jim vyplnit formulář speciálně připravený pro tento delikt, v němž byla kolonka tohoto znění: „zúčastnil - nezúčastnil  jsem se setkání  s kardinálem Beranem“. Tehdy jeden z účastníků zájezdu, který v inkriminovanou dobu nenalezl dost odvahy jít s ostatními za vyhnaným pražským arcibiskupem, napsal do této kolonky: „Setkání s panem kardinálem jsem se nezúčastnil - a dost toho teď lituji!“

Karel Voplakal

Foto: www.cirkev.cz, archiv Arcibiskupství pražského

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru