Sestupme z piedestalů svojí nadutosti a prosme o požehnání Matku Boží

Nm 6,22-27

Gal 4,4-7

Lk 2,16-21

Slavnost Matky Boží, Panny Marie

Vstup do nového roku konáme, mohli bychom říci, pod ochranou a patronátem Panny Marie. Dnešní slavnost Matky Boží, Panny Marie, je toho ostatně dokladem. V tom samém je už cosi symbolického. Tak, jak vstupujeme do svého života z lůna matky a jsme zaštítěni a chráněni jejím náručím, tak také do nového roku vstupujeme zaštítěni milujícím mateřstvím Matky Boží a matky nás všech, Panny Marie.

Tento den je dnem výjimečným. Otevírá nám nový rok, který je pro nás zahalen tajemstvím - nevíme, co nás čeká; nevíme, co nám přinese. Je dobrým, a kéž by ne pouze společenským, zvykem, přát si do nového roku hodně štěstí a zdraví. Křesťané nadto přidávají i přání Božího požehnání. A slova požehnání, to nám nabídlo už prvé čtení, v tzv. Áronském požehnání, tomto nejstarším požehnání, které v Písmu nalezneme: „Ať Ti Hospodin požehná a ochraňuje tě. Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý. Ať k tobě obrátí svou tvář a dopřeje ti pokoje.“ Je zde zřetelně vyjádřeno přání toho, aby „k nám obrátil Hospodin svou tvář.“ V semitském světě se slovní obrat „obrátit k někomu tvář“ chápal jako vyjádření přízně; uznal-li král někoho za hodna, přijal jej na audienci, tj. obrátil k němu svou tvář. Konečně, i my, když k někomu hovoříme, díváme se mu do tváře, a nikoli třeba na zátylek. Obrátit k někomu tvář, být s ním „tváří v tvář“ znamená navázat vztah s druhým. V případě Boha, jsme přijati více než na nějakou chvilkovou, bleskovou audienci u panovníka, jsme doslova pozváni do jeho náruče jako jeho děti, jsme zahrnuti jeho láskou a pozorností.

Zcela mimořádným způsobem, jakým, obrazně řečeno, znovunavázal Hospodin, nevěrností lidu zpřetrhaný vztah, byl akt seslání Jeho Syna na svět. Boha ve viditelné podobě člověka z masa a kostí.

Sv. apoštol Pavel píše v listě Galaťanům: „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, aby vykoupil lidi…“ a dodává: „tak jsme byli přijati za syny, a co víc, smíme volat k Bohu Abba Otče …“ Jsme tedy Božími dětmi, a jak známo, dítě je dědicem. Takže jsme podědili obraz Boží tváře, ten obraz, k němuž jsme byli od počátku stvořeni. A stali jsme se dětmi. Nejen podle zákonů genetiky, nejen podle zákonů dědičného práva. Tím, kdo nám, lidem ztraceným v temnotách hříchu, navrátil pokřivený obraz Boží tváře a vrátil nám tak lidskou tvář a důstojnost, je Ježíš, Boží Syn. Ten je vlastně hlavní postavou našich dějin, našeho života. A o něm je dnes řeč v evangeliu. Jen pro připomenutí: v dřívějších, církevních kalendářích, se dnešní den slavil jako svátek „Jména Ježíš“. To pocházelo z poslední věty dnešního evangelia, ve které se praví: „Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než byl počat v mateřském lůně.“

Hebrejské jméno Ježíš = Jehošua, se překládá jako „Jahve pomáhá“, „Jahve zachraňuje“. Už v tomto jméně je vyjádřeno to nejdůležitější, co Ježíš pro svět udělá: Zachrání, osvobodí jej. Stvrzuje to i zjevení anděla Josefovi, když mu říká: „Dáš mu jméno Ježíš, neboť on osvobodí svůj lid.“

Jak Ježíš pomáhal, jak zachraňoval, o tom svědčí stránky Nového zákona. Evangelium je radostná zpráva o tom, jak Boží Syn přijal do svého srdce všechny hříšníky, celníky, malomocné, chromé, malé, bezvýznamné a bezbranné; staré, stejně jako děti. Avšak Ježíšova pomoc se neomezuje jen na dobu jeho pozemského putování. On nám, z výše svého království, pomáhá neustále. Nejsme-li slepí a otupělého srdce, můžeme jeho pomoc téměř hmatatelně zakoušet. Přináší svůj pokoj a dává svobodu všem, kdo jsou pro přijetí jeho darů otevření. My lidé jsme nepokojní, stále nenasytně bažící po požitcích a prožitcích, a to, čeho je nám nejvíce zapotřebí, postrádající. Totiž pokoj, klid, mír, vyrovnanost s tím, co život přináší, stejně jako s druhými i se sebou samými. Potřebujeme žít v pokoji, proto také ten dnešní den, první v roce, vyhlásil už sv. papež Pavel VI. jako světový den míru. A Ježíš jakoby nám ke slovům požehnání přidával i to své slovo pokoje: „Svůj pokoj vám dávám, ne ten, jaký dává svět, já vám dávám.“ (Jan 14,27)

A tak stojí Boží požehnání a jméno Ježíš jako příslib i na začátku tohoto nového roku. Ano, i s námi, budeme-li chtít, půjde ten, kterého můžeme nazvat svým Pomocníkem, Zachráncem, Osvoboditelem a Spasitelem. Tím druhým jménem, které před nás církev klade na počátku nového roku je jméno Panny Marie. Ona stojí vždy vedle Ježíše a v Jeho jménu nám pomáhá, nás chrání a vede.

Nechme se vést Marií k Ježíši. Ona je nejbezpečnější cestou k Božímu a svému Synu; ona je nejjistějším ukazatelem na naší cestě víry. A pokud si, jak je u nás křesťanů dobrým zvykem, přejeme „Požehnaný nový rok“, uvědomme si, že těm druhým přejeme Boží požehnání. To je velká věc. Kéž by to nebyla jen taková rádobyzbožná fráze. Kéž si opravdu navzájem a bez výjimky přejeme Boží pomoc a ochranu; blízkost Panny Marie a přítomnost živého Ježíše v našem životě.

A na závěr, dříve než přijmete požehnání na konci mše sv., připojím ještě slova současného papeže Františka, z homilie před třemi lety, kde říká: „Drazí bratři a sestry, sestupme z piedestalů svojí nadutosti - všichni jsme pokoušeni pýchou - a prosme o požehnání Svatou Matku Boží, pokornou Matku Boží. Ona nám ukazuje Ježíše: nechme si požehnat, otevřme srdce Jeho dobrotě. Tak bude začínající rok poutí naděje a pokoje, nikoli slovy, ale skutky dialogu, smíření a péče o stvoření.“

Jiří Vojtěch Černý