Seniorské postavy Starého zákona: Abram - Abraham

V další, sedmé části pojednání o stáří v Bibli, se začneme věnovat konkrétním seniorským postavám Bible, které inspirují svými příběhy čtenáře i dnes. Po obecné části, které jsme se věnovali posledně, zaměříme pozornost na první z postav - praotce Abrahama.

Abram - Abraham

Na konci 11. kapitoly knihy Genesis se přes tisíciletí objevuje příběh Abrama. Zde se děj příběhu zpomaluje a soustřeďuje na čtyři generace rodiny zaslíbení, které se vydají na cestu z Mezopotámie do země zaslíbené. Na první pohled jakoby bez souvislosti navazuje podání na zprávu o budování věže a města vyprávěním Šémova rodopisu. Přesto tu souvislost je. Šémovce sice nelze jednoznačně považovat za stavitele města a věže, nutno v nich ale spatřovat spoluúčastníky, mezi nimiž se vyskytuje linie svědků, které Hospodin bábelskou pohromou přivádí k hledání správného směru. Rodopis Šémův (srov. Gn 11,10-26) zachycuje pouze onu linii dědiců požehnání, jež vyúsťuje v Terachovi, otci Abrama. Rodopis je obdobou Genesis 5, v Genesis 11 bychom ovšem nenalezli (až na dvě výjimky ve verších 28 a 32) nic o umírání. Ve středu zájmu je narození Abrama. Stejně jako Noe, také Abramův otec Terach má tři syny, z nichž jeden je počátkem nového rodu Božích svědků.[1]

Počátkem tohoto zaslíbení se stává právě Abram. Jemu Hospodin přikazuje, aby opustil zemi, rodiště a dům svého otce a odešel do „neznáma“. V textu Písma nalezneme přesný údaj o jeho věku v době odchodu z jeho původního působiště: „Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu“ (Gn 12,4). Abram je najednou postaven před zásadní životní otázku: rozejít se v pokročilém věku úplně se vším, co bylo dosud náplní a smyslem jeho života.[2] Tato svízel ovšem stojí v protipólu Božího přislíbení o „velikosti jeho národa“ a požehnání, jež je určeno nejenom Abramovi, ale i všem čeledím země, tj. všemu člověčenstvu (srov. Gn 12,2-3).

Přízeň od Boha ve stáří zakouší také Abramova stárnoucí manželka Sáraj v podobě početí a narození syna, i když se myslelo, že již překročili věk, kdy se jim mohlo narodit dítě (srov. Gn 17,17-19).[3] Přestože bychom v pozadí neplodnosti Sáraje nalezli kultické důvody,[4] její neplodností chce podání ukázat na vyvolenost syna Izáka, Boží cíle i chatrnost lidí.[5] Udání Abramova věku podruhé naznačuje, že jde o událost mimořádnou. Upozorňuje na to taktéž změna jmen, jež má připomínat vyvolení člověka Bohem. Ačkoliv byl Abraham starý a stále bezdětný, příslib Hospodinův zůstává v platnosti a uskuteční se. Otcovství Abrahamovo se ale netýká pouze jeho tělesného potomstva, nýbrž všech, kteří věrně jednají podle Božích slov.[6]

Věk sedmdesát pět let je zralý věk, a to nejen v biblickém kontextu. U Abrahama jde ovšem o něco víc než o pouhou zralost ve stáří – ve svém pokročilém věku prožívá zcela nové věci a nové zkušenosti. Ačkoli by se mohl dožadovat zaslouženého odpočinku po dlouhém životě nebo reptat na stařecký věk, je postaven před nečekanou Boží výzvu: rozhoduje se „nastoupit“ do služby a tím přijmout Boží vůli. Přestože by se mohl domnívat, že svůj život s pozitivními prožitky má již za sebou, odpoví kladně a Bůh mu dává nová zaslíbení, která dosud v jeho životě neměla obdoby. Život tohoto člověka není v pokročilém věku bez významu, jeho víra není odtažena na druhou kolej. Je stále důležitá. Díky ní je Abraham s to uvidět Boží jednání, přijmout Boží zaslíbení a současně se stát požehnáním pro druhé. Abraham pro to učinil jednu věc – musel odejít, tzn. opustit kromě své vlastní země také vlastní pohodlí, zvyky i názory ve prospěch Hospodina a tím radikálně změnit svůj život (srov. Gn 12,1-4). Tím se jeho příběh stal příkladem konverze, která je možná i v pokročilém věku.[7] 

Veronika Čepelková