Seniorské postavy Nového zákona: Zachariáš a Alžběta

Podobně jako ve starozákonních, také v novozákonních knihách, zejména v evangeliích, vystupují postavy vyššího věku, jejichž životní role je navíc přímo spjata s postavou Ježíše Nazaretského. Příběhy těchto biblických postav jsou u Lukáše[1] zakomponovány do vyprávění o životě a smrti proroka Ježíše z Nazareta, o němž se poznává a věří, že je Mesiáš, Syn Boží. Dílo bylo sepsáno někdy okolo roku 80 po Kristu. Tradice rané církve přisuzuje autorství evangelia jistému Lukášovi (srov. Ko 4,14),[2] jehož patrističtí autoři ztotožňují s Pavlovým společníkem (srov. Flm 24; Kol 4,14; 2 Tim 4,11).[3] Vlastnímu příběhu předchází předehra, v níž se odehrávají události spjaté s Ježíšovým dětstvím (viz níže). V podstatě až veršem 4,14 začíná hlavní část díla. Literárně kritické srovnání synoptických evangelií ukazuje, že kromě Markova evangelia používal Lukáš ještě pramen Q a své vlastní prameny písemné i ústní tradice, k nimž patřily zejména právě příběhy z dětství. Autor Lukášova evangelia se jako vzdělaný helénský spisovatel s vytříbenou řečtinou obrací na církevní i necírkevní veřejnost (myslí na adresáty jak pohanské, tak pohanokřesťanské).[4] Téma svého díla uvádí do souvislosti světové politiky a dějin římského impéria (Tiberius) a interpretuje kající hnutí Jana Křtitele jako signál a časově předcházející odkaz na Ježíše z Nazareta. Záměr evangelisty je výslovně teologický a eklesiologický – jak ostatně přiznává ve své předmluvě (Lk 1,1-4). Hlavním úmyslem sepsání nového evangelia je reakce na požadavky církve jeho doby vyžadující nejenom nové kritické přezkoumání tradice o Ježíšovi, nýbrž i nové shromáždění doposud nezhodnoceného ústně a písemně tradovaného materiálu i nové uspořádání látky za účelem misijního a pastoračního působení církve. Lukáš ve své christologii prezentuje Ježíše jako zachránce chudých, zbědovaných, pohrdaných, nemocných, vyvržených i hříšníků (viz Lk 19,10, 1,53; 4,18; 6,20n; 14,12); v eklesiologii zařazuje církev do trojdílných dějin spásy: doby Izraele, doby Ježíšovy, doby církve – církev následuje Ježíše do budoucnosti Boží spásy.[5]

Zachariáš a Alžběta

V úvodu evangelia Lukáš představuje židovského kněze Zachariáše a jeho ženu Alžbětu, o nichž výslovně říká, že byli pokročilého věku (srov. Lk 1,7). Přestože jejich život byl spravedlivý[6] a bezúhonný, potýkal se se závažným problémem bezdětnosti, což se v izraelské společnosti považovalo téměř za prokletí.[7] Bezdětnost ovšem nemohla být trestem Božím, protože oba byli přísně věrní Zákonu a z kultovního hlediska žili před Bohem bezvadně (srov. Gn 16,4.11; 29,32; 30,1; 1 S 1,5-7). Udání věku Zachariáše a Alžběty zdůrazňuje dva důležité momenty: lidskou beznaděj a zázrak božského zásahu.[8]

Zachariáš je o Božím zásahu informován andělem, který slibuje, že budou mít dítě. Na cestě k této plodnosti ovšem musí projít krizí víry. Protože odmítá uvěřit, náhle oněmí. Nastává u něho fáze zmlknutí. Zachariáš ani Alžběta fakticky spíše nedoufali v narození svého syna. Starý člověk může být čekáním unaven a poddat se zvyku, že již není možné věci změnit. Není divu, že Zachariáše Boží slovo nenechává v poklidu. Aby ve stáří mohlo něco nového nastat, je třeba ztišení, v němž Bůh začíná působit a proměňovat člověka. Jeho úlohou je, aby se naučil věřit v plody Božího přislíbení. V celém příběhu můžeme vypozorovat význam a účinnost modlitby starého člověka (srov. Lk 1,13) a svědectví o Božím činu (srov. Lk 1,64). Lukáš zdůrazňuje, že po otěhotnění zůstává Alžběta ještě pět měsíců v ústraní, aby naznačil tajemství Božího vykupitelského působení a zároveň připravil zveřejnění tohoto působení ve chvalozpěvu Benedictus,[9] v němž Zachariáš chápe Boží zásah jako významný nejen pro jeho život, ale i pro celý národ.[10]

Ačkoli se stáří mnohdy vyznačuje různými omezeními, jak jsme ostatně již poznali, příběh Zachariáše a Alžběty je novým a současně potvrzujícím svědectvím o tom, že Boží moc se projevuje i v tomto životním období (srov. 1 Kor 1,27-29). A co víc. V křehkosti pokročilého věku vystavenému neplodnosti se dokonce uskutečňuje záměr Boží spásy: z neplodného lůna Alžběty a starce Zachariáše se rodí předchůdce Kristův Jan Křtitel. Přestože v jejich příběhu stáří nabírá rysy slabosti, není obdobím méněcennosti či nepotřebnosti, ale má stále důvod považovat se za nástroj spásy (srov. Ž 91,16).[11]