Seniorské postavy Nového zákona: Starci v knize Zjevení

Téma „starců“ se objevuje rovněž v knize Zjevení, sepsané Janem (zřejmě nikoliv apoštolem, nýbrž uznávaným prorokem v maloasijských křesťanských sborech)[1] na ostrově Patmos pravděpodobně ke konci vlády císaře Domiciána (polovina 90. let 1. století po Kristu, snad v letech 94-96), jež patří mezi apokalypsy. Collins charakterizuje apokalypsu jako „žánr zjevovatelské literatury s narativním rámcem, ve kterém je zjevení prostředkováno lidskému příjemci mimosvětskou bytostí.“[2] Podle Mrázka lze vývoj od tradičních starozákonních proroctví k apokalypsám mimo jiné charakterizovat jako vývoj od audicí k vizím – výstup je rovněž verbální, nejedná se ale o jednoznačné instrukce, varování či povzbuzení. Jde o často neumělé popisy vidění s občasným pokusem o interpretaci. Dnešní bádání se může pouze dohadovat, je-li ta která vize autentická nebo pouze literární fikcí (většinou jde o směs obojího). Nicméně Apokalypsa vkládá naději do svého pohledu na dějiny, které mají smysl jako celek, někam směřují a nevymkly se Stvořiteli z rukou (srov. Zj 1,6; 21,8; 22,13). V rámci tohoto celku dostává epizoda, která se jeví jako nesmyslné utrpení a zlo, smysl. Zároveň však zůstává pouze epizodou.[3] Knihu Zjevení ovšem nesmíme opomenout zasadit do kontextu tehdejší nejisté doby a nejistých poměrů – autor jí oslovuje sedm církevních obcí v Malé Asii a charakterizuje jejich náboženský a mravní stav. Těchto sedm obcí paralelně reprezentuje veškeré křesťanstvo, a dokonce může symbolicky představovat celou církev.[4]

Pomoc křesťanům v jejich krizi víry vyjadřuje autor již strukturou své knihy. Pro celkové pochopení Zjevení má zvláštní význam přiřazení sedmi dopisů (2,1-3,22) k následující hlavní části knihy (4,1-22,5). První zmiňovaná část obsahuje výpovědi o přítomnosti křesťanských obcí a následující o jejich budoucnosti.[5] Do této části spadá vidění jakéhosi nebeského dvořanstva, čtyřiadvaceti starců (srov. Zj 4,4). Číslo dvacet čtyři vypovídá o dvou rolích těchto starců – být kněžími a být králi. Starci reprezentují jednak dvanáct izraelských kmenů (krát dva) a jednak připomínají čtyřiadvacet kněžských tříd (srov. 1 Pa 23,6-24; 24,7-18). Od této jejich účasti na liturgii se odvozuje chrámová služba[6] – v jednom roce se dvakrát až třikrát v chrámu vystřídalo právě dvacet čtyři kněžských tříd.[7] Starci mají na hlavě korunu – představují tedy krále s autoritou. Na trůnech by mohli sedět i mládenci s korunou, ale ti ještě postrádají zkušenost vlastní starcům. Jakoby zde nebyl prostor pro dětskost, nýbrž zralost. Tyto vlastnosti značí, že je zapotřebí mít ke stáří úctu a porozumět těm, kdo mají za sebou dlouhé životní údobí a zkušenost. Jde přece o vlastnosti, k nimž potřebuje dozrát každý člověk. V souvislosti se zralostí člověka bychom pochopitelně mohli namítnout, jak neopomenutelný je fakt rozlišovat mezi zralostí v Kristu a zralostí jinou. V předcházejícím pojednání o starci Nikodémovi jsme hovořili o dětství (čistotě), které je nezbytné pro Boží království. Nyní jsme postaveni před otázku dospělosti v Ježíši Kristu. Apoštol Pavel v prvním listě do Korintu píše: „Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské“ (1 Kor 13,11). Za povšimnutí rovněž stojí nadcházející slova o lásce, která člověka k této zralosti přivádí (srov. 1 Kor 13,13). Není tu přitom řeč o inteligenci či jiných podobných věcech – jde o zralost a moudrost, opuštění dětinských věcí a směřování k dokonalosti. Jan viděl starce především uvnitř člověka, který má být knězem a králem. Kněz je současně služebníkem vykonávajícím službu před Hospodinem v chrámě. Tak i starý člověk se stává služebníkem a přímluvcem za budoucí generace. Nelze však opomenout ještě jednu, nejpodstatnější skutečnost. Hlavní úlohou starců je neustálé klanění. Jejich posláním je nebeská liturgie, která je pro Jana nejdůležitějším a primárním kosmickým dějem.[8]Jeden ze starců dokonce přeruší participaci na této liturgii (srov. 4,10), když zapůsobí jako interpret a utěšitel a ujistí Jana o vítězství lva z pokolení Judova, Davidova potomka – tedy Mesiáše, poraženého Beránka, jenž se stal vítězem nad smrtí a jemuž starci vzdávají úctu a pějí chvalozpěv.[9] Starci jsou podřízeni hlavnímu trůnu, tzn. Bohu. Zralost a službu starého člověka nelze oddělit od úcty a klanění Nejvyššímu Bohu. Tak tyto vlastnosti docházejí svého naplnění.

Veronika Čepelková

Autor obrázku: Limbourg brothers, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=108850