Seniorské postavy Nového zákona: Nikodém

Od starších synoptických evangelií, k nimž patří výše zmiňované Lukášovo evangelium, se čtvrté, Janovo evangelium liší. Zásadní rozdíl vůči synoptickému ztvárnění spočívá v místě Ježíšova působení – centrum dějiště evangelia podle Jana se nachází v Jeruzalémě, i když začátek se ještě odehrává v Galileji (Jan 2,1-11). Tato soustředěnost na Jeruzalém má pochopitelně své teologické důvody – Ježíš se dává poznat zcela otevřeně na veřejnosti v nábožensko-politickém centru židovství, kde jsou přítomny politicko-teologické autority. Evangelium podle Jana se od synoptiků neodlišuje pouze stavbou, ale do značné míry rovněž obsahem. V Janově evangeliu jde především o christologické, ale taky o centrální stále opakující se pojmy, jež hrají u synoptiků jen okrajovou roli. Ústředním tématem je sám Ježíš, který je Bohem poslaný, aby jej zjevil a tak přinesl světu život. Dalo by se říci, že v Janově evangeliu Ježíš hovoří stále o jedné „věci“ – o sobě i svém vztahu k Otci. Hlavní rozdíl oproti synoptickým evangeliím, zaměřeným na Boží království, spočívá v soustředění na Ježíše jako na jádro zvěsti. Vedle christologických výpovědí má v Janově evangeliu velký význam víra. Při užití slova „věřit“ chápe Jan víru jako živý, dynamický proces. Ačkoliv se Jan soustředí na christologii, zajímá se také eminentním způsobem o člověka a jeho spásu. Té člověk podle Jana dosahuje pouze prostřednictvím Ježíše.[1]

U Jana jsou charakteristické dlouhé řeči a dialogy (viz níže). Zvláštní formu tvoří teologicky závažné obrazy Ježíše, mezi nimiž v jedné a téže základní tematice existuje vzájemná podobnost. Janova koncepce je jednotná, odráží i jednotný jazyk, pojmy a představy (jde o tzv. „posvátnou monotonii“ janovského jazyka a myšlenkového světa). Hlavními Janovými tématy – rozhodujícími pro spásu – jsou život, světlo, pokoj, radost, pravda, slovo, věřit, milovat apod. Zatímco u synoptiků jsou posluchači různých skupin tehdejšího židovství, v Janově evangeliu jde o skupinu obecně nazvanou „židé“. Janovo evangelium nelze považovat za pouhé „teologické pojednání“, nýbrž za evangelium zvěstující víru pomocí dějin, neboť pojednává o konkrétním člověku – Ježíši, který v té době žil a zvěstoval lidem Boží spásu. Právo na autorství si pravděpodobně může činit spíše skupina autorů žijící ve stejném kulturním prostředí, užívající tzv. „sociálního dialektu“[2] a reagující na situaci tehdejší doby, kdy byly janovské obce zřejmě tvrdě potírány „židy“ a musely se s nimi střetávat obzvláště teologicky (za dobu vzniku je pokládán konec 1. století, 90-100 po Kristu). Janovo evangelium se nicméně dotýká i člověka dnešní doby v odůvodnění a uskutečňování víry v Ježíše Krista.[3]

V Janově evangeliu vystupuje Nikodém, postava rovněž konfrontovaná se seniorským věkem. Nikodém je postavou „noci“ – je postavou, která uskutečňuje noční výpravy za Ježíšem. Předtím, než se zaměříme na první z těchto cest, pokusíme se ujasnit si, proč bychom zde měli hovořit právě o Nikodémovi. V souvislosti s postavou Nikodéma se totiž znovu dostáváme do podobné situace jako s postavou starce Simeona – Písmo jeho konkrétní věk neudává. Ačkoli byl Nikodém členem židovské velerady, nemuselo to ještě samo o sobě znamenat, že jeho věk byl pokročilý.[4] V našem uvažování o jeho věku budeme vycházet z Nikodémovy otázky o „znovuzrození ve stáří“ (Jan 3,4). Především v tomto dotazu s největší pravděpodobností nacházíme nápovědu k odhalení jeho věku, resp. životního období – stáří. Toto období například potvrzuje Jan Pavel II., když uvádí, že Nikodém, vážený člen velerady, byl stařec.[5]  

Nikodém se setkává s Ježíšem tajně z důvodů nerozhodnosti, bázlivosti, obav ze sympatizování s ním. Přesto však zůstává představitelem moudrosti příhodné pokročilému věku. Nikodémova moudrost spočívá v otevřenosti a upřímnosti. Jako jediný z židovské velerady přichází za Ježíšem osobně. Přesvědčit se. Vlastně nepřišel s otázkou, ale konstatováním. Svůj pozitivní úsudek o Ježíšovi odůvodňuje znameními, která Ježíš činí (srov. Jan 3,2). Bez přistoupení na Nikodémův kompliment začíná Ježíš rozhovor o spáse jako o zásadní, existenciální otázce. V odpovědi užívá názorného obrazu o znovuzrození. Má-li mít člověk podíl na spáse, musí být nejprve zplozen „shůry“ – z životodárné Boží moci a získat tedy nový počátek v Bohu tím, že se stane novým stvořením. Nicméně Ježíšův partner smyslu těchto slov nerozumí, jak se ostatně u Jana často stává. Důvodem je jejich chápání v běžném, přirozeném významu. Nikodém totiž míní druhé, přirozené narození.[6]Přestože jsou tato slova určena dospělému, resp. zralému člověku, k Božímu království je třeba dětské ochoty, byť by byl člověk stařec. Ježíš mluví s Nikodémem o jiném narození, které zvládne i starý člověk. Narození „shůry“ ve smyslu Ježíšových slov znamená zrození „z vody a Ducha“ ve křtu, v němž se člověk rodí znovu, nově, bez ohledu na to, zda jej přijímá v dětství, dospělosti nebo pokročilém věku. Nikodém potažmo prezentuje otazníky člověka ve stáří, pokud jsou kladeny v nejistotě či nepochopení výzvy vyhlížet nový začátek. O druhém narození bylo řečeno, že je dáno „shůry“, jde tedy o Boží milost. Ačkoli tyto věci „shůry“ člověka přesahují, neznamená to, že jdou mimo něj. Naděje nového zrození, stvrzená Ježíšovým vzkříšením, je nadějí každého člověka, nad nímž smrt nebude mít poslední slovo. Toto znovuzrození z vody a Ducha znamená chopit se života jako nové šance bez ohledu na minulost, a bez ohledu na věk.[7]         

Přestože Nikodémova víra neodpovídá kritériím stanoveným ve verších 11-21, oproti svým partnerům Nikodém nikdy Ježíšova slova neodmítá (srov. Jan 3,18-20).[8] Moloney a Harrington zde vidí pozitivní aspekt následování Krista, který je sice ukázkou částečné víry, ale dochází pokroku: „Jeho problém spočívá v neschopnosti překročit to, co může měřit, mít pod kontrolou a čemu může rozumět. Neuvědomuje si, že jediný způsob plného přijetí Ježíše je chápat, že nabízí dar, který pochází ´shora´ (v. 3). Nikodém se vrátí v pozdějším vyprávění ještě dvakrát, přičemž na cestě víry zaznamená pokrok (srov. 7,50-52; 19,38-42).“[9] Tento pokrok, jenž má dosáhnout svého vrcholu, je pro stárnoucího člověka inspirací – Nikodém až ve stáří (ale přece!) hledá a nachází Ježíše. Jeho úlohou je nyní očistit svůj život a prokázat svému okolí užitek. A jak je patrno, nikdy není pozdě.

Veronika Čepelková

Autor obrázku: Crijn Hendricksz Volmarijn – Christies, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=4097326