07.10.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

S tvrdým srdcem nedojdeme dál než k sobě samým

S tvrdým srdcem nedojdeme dál než k sobě samým

Gn 2,18-24

Mk 10,2-12

27. neděle v mezidobí

Začátek Bible, této Knihy knih, je, alespoň rámcově, lidem všeobecně znám, ať už jej berou vážně a s vírou, či jen jako vykonstruovaný příběh z dávnověku, kterému, světe div se, ještě i dnes lidé věří. Nehodlám s těmito kulturními ignoranty polemizovat, jde o alegorii, nikoli  věrný, neřku-li vědecký, popis stvoření. My jsme dnes začali bohoslužbu slova vyprávěním o stvoření ženy jako rovnocenné družky muži, tomuto Adamovi – (ha-dam znamená cosi jako země, hlína, humus, základ, zhmotnělá Boží vůle). Stvoření ženy Evy (překládáno jako Živa – ta, která dává život) předchází vyprávění o tom, kterak Bůh Otec představuje prvnímu člověku (vzešlému jako všechno stvoření a celý vesmír vůbec, pouze ze základních chemických prvků – leč, oživený dechem=Duchem Božím – tím Duchem, který jak známo dává život a který je mluvnicky a obsahově totožný s dechem, bez něhož není života) veškeré živočichy. Jakoby tatínek vodil své děcko za ruku a s jistou hrdostí Tvůrce mu ukazoval všechnu krásu života, všechny živočichy – a děcko je mělo pojmenovávat, dávat jim jméno. (Samo pojmenování není bez významu: v hebrejském myšlení znamená někomu dát jméno, totéž, jako mít nad ním moc. Člověk je tedy podle Písma nadřazeným tvorem nade vší živým.) Mezi nimi však prvý muž nenachází svůj protějšek, takový, který by se k němu hodil, který by mu mohl být rovnocenným druhem a partnerem. Není divu. Už nejnižší živočichové jsou nositeli pohlavní polarity. A člověk? Ačkoli je muž, jako živočich, jediný obdařený nesmrtelnou duší, v řádu přirozenosti je i on tvorem párovým. Muž potřebuje ženu, stejně jako žena je vázaná na muže. Jsou, sice nejvyšším, avšak přesto živočišným druhem, který je pudově hnán k rozmnožování. Od zvířat se však velmi liší. Vytváří totiž trvalý, pevný a citový svazek, společensky podmíněný, to jest: manželství.

A právě o tomto jedinečném, Bohem chtěnému, vztahu mezi mužem a ženou, hovoří nejenom prvé čtení – mimochodem, písemně zaznamenaném už více než 3 tisíce let a ústně předávaném snad více, než 10 000 let. Celá matrimologie, (jak se jmenuje věda o manželství), je jakoby shrnuta do onoho verše, který uzavírá dnešní první čtení, a na nějž se odvolává i Ježíš ve své půtce se zákoníky a farizeji své doby: „Proto muž opustí otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“

To je zásadní výpověď, která v sobě skrývá více rovin.

Aby mohli muž a žena (genderová ideologie je doslova ďábelskou - zneužívá těch několika málo procent populace, kteří se narodili s nesprávnou sexuální orientací či identitou, ale jsou výjimkou a nikoli normou!) vytvořit pár, musí opravdu mnohé opustit: svá synovská a dceřiná pouta k rodičům, vztahy k dosavadním přátelům, mnohdy i svá povolání a svá bydliště. Ze dvou jedinců - individualit, se tak stávají jednotou dvou lidí, na sobě závislých; jednotou, kterou vytváří a spojuje láska. A jedině manželská láska je pravým důvodem sexuálního spojení, které je zaměřeno v prvé řadě a především na plození dětí. Samozřejmě, pohlavní spojení přináší rozkoš, ale to je vlastně jakási Boží odměna za akt, vedoucí k početí. Odměna za útrapy těhotenství a porodu, za odpovědnost, kterou je přivedení potomstva na svět. (Manželská láska má, podle tolik nepochopené a kritizované encykliky Humanae vitae, část spojivou a plodivou. Samotný sex, který nepočítá se svým důsledkem, s početím, či který je apriori vylučuje, je ve své podstatě nesmyslný a nemorální. Nic naplat, to je vůle Stvořitelova, jakkoli nám společenské normy tvrdí opak.)

Ale vraťme se ještě k oné citované větě z Písma: „Proto muž opustí otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“

Opustí - to znamená právní akt, navenek uzavřené manželství, které požívá všech právních a společenských jistot.

Přilne - to znamená osobní a citovou rovinu, vztah lásky mezi mužem a ženou, který se musí rozvíjet, prohlubovat a zrát.

Stanou se jedním tělem - teprve jako poslední přistupuje rovina tělesná, sexuální, vzájemné spojení.

Teprve, když vzájemná a hluboká láska přivede ženu a muže k uzavření manželství, teprve potom jsou vytvořeny ty správné, společenské a právní, ale pozor, i tělesné a duševní, předpoklady pro pohlavní spojení těch dvou, z něhož má vzejít plod jejich vzájemné, obohacující se manželské lásky - dítě.

Citovaná věta z první knihy Mojžíšovy, i přes své „stáří“ neztratila, a nemohla ztratit, nic na své platnosti. Ten, kdo ji inspiroval, byl Bůh; ten, kdo stvořil člověka a vytvořil instituci manželství, je Bůh. Bůh Stvořitel, který vtiskl člověku touhu po partnerovi, potřebu života s ním i mocný pud po zachování rodu.

Ježíš v evangeliu nemluví o manželství jako instituci, ale mluví o stěžejní vlastnosti manželství, kterou je jeho nerozlučitelnost. Všimněme si, jak probíhá dialog mezi Ježíšem a jeho odpůrci. Za Ježíšem přicházejí farizeové. Nepřicházejí proto, aby se nechali poučit, aby hledali u Krista odpověď. Neptají se, jak má muž se ženou šťastně žít, jak mají udržovat své manželské spojení. Ptají se na negaci manželství: „zda se lze rozvést“. Ježíš se ovšem ve své odpovědi neomezuje pouze na právní odpověď. Jde k podstatě věci. Odvolává se, stejně jako farizeové, na Mojžíšův zákon. Nenechá se však strhnout k nějakému jeho vnějšímu výkladu. Nehledá právnické kličky a meze, kdy ještě lze a kdy už nelze, a za jakých předpokladů a podmínek je možné manželství rozvést. Nepřistoupí na hru se zákonem. Jde k samému kořeni rozvodu: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal Mojžíš tento příkaz!“ Jednota muže a ženy nemůže a nesmí být ničím narušena, natož přerušena. Rozvod je ve své podstatě absurdní. Je to krajní a nezdravé řešení vztahu, který je nějakým způsobem nemocný. Většinou je zasažen jedem sobectví a pýchy, to najdeme za většinou rozvodů, i když udávané důvody jsou zpravidla jiné. Neláska, sobectví, tvrdost srdcí, jsou stále těmi pravými důvody, proč lidé chtějí mocí lidskou porušit neměnné ustanovení a příkaz Boží: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“

Moji milí. Nerozlučitelnost manželství není něco, co by si vymyslela církev, případně církevní právníci a potentáti, aby lidi trápili. To je zákon, daný lidem samým Bohem. Jestliže se lidé přesto rozvádějí - a není jich málo - je to, jak říká Ježíš, pro „tvrdost jejich srdcí.“

(Ta tvrdost srdce může spočívat v nezralosti těch dvou, v jejich netolerantnosti, nejčastěji však v jejich sobectví a sebelásce. Ta se totiž nikdy neptá, co je dobré a správné pro mého partnera-partnerku, v čem musím druhému ustoupit, kde musím slevit ze svých požadavků, ale ptá se jen, co je pro mě! dobré a příjemné. Diktát sebelásky hledá jen sebe a nikdy ty druhé - a proto je tvrdý, bezohledný a nemilosrdný.)

Jenomže: s tvrdým srdcem nedojdeme dál než k sobě samým, avšak s čistým srdcem dojdeme do Božího království. Neboť stále platí, (pro ty, kdo žijí v manželství, stejně jako pro zasvěcené osoby): „Blahoslavení čistého srdce, neboť jejich je nebeské království.“

Jiří Vojtěch Černý

 

Zajezd-do-Omanu

 
Nahoru