S ním a v něm můžeme všechno
Iz 22,19-23
Mt 16,13-20
21. neděle v mezidobí
V dnešních textech – jak ve starozákonním u Izaiáše, tak i v evangeliu, zaznívá jedno slovo, lépe symbol. A tím jsou – klíče. Ano, klíče, a my konečně i z vlastní praxe víme, jak jsou důležité. Kdo vlastní klíče, nemusí být majitelem domu, nebo bytu, ale má možnost domů, do místa bezpečí, svobodně vcházet i vycházet.
V prvém, sz. čtení, je řeč o klíčích od městských bran. Až někdy do konce středověku, byla města obehnána obrannými zdmi; město bylo tak silné, jak silné bylo jeho opevnění, jeho ochranné zdi. Nejslabším místem opevnění byly městské brány. Kdo měl od nich klíč, měl v rukou vlastně osud celého města; rozhodoval, kdo do něho vejde a komu zůstane nepřístupné. Jestliže tedy prorok v prvém čtení slibuje Eljakimovi, že „na jeho rameno položí klíč od Davidova domu; když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře“, pak mu jinými slovy předává moc nad Davidovým městem, Jeruzalémem, a nepřímo nad celým Izraelem.
Podobný příslib dává i Ježíš Petrovi v evangeliu. Zde však už nejde jen o klíče, jako symbolu pozemské moci, ale o „klíče od nebeského království“. Petr je tak nepřímo jmenován klíčníkem nebeské brány, ale potažmo i správcem celé církve. „Moc klíčů“ je v církvi, která je jako prvnímu papeži svěřena Petrovi, dále předávána „prvnímu Kristovu náměstku“ – papeži, až podnes. Jen papež je vrchním strážcem církve, v jeho rukou leží „klíče od nebeského království zde na zemi“, tj. nejvyšší moc v církvi. Jen papež má výhradní pravomoci řešit zásadní morální, věroučné a právní záležitosti. Svazovat břemena církevních trestů (např. exkomunikovat) a rozvazovat břemena tíživých závazků, sporných rozhodnutí, udělovat milost, odpouštět a snímat církevní tresty. My se o moci klíčů a pravomoci papežů snadno dozvídáme z katechismu a učení církve, já bych se raději zaměřil na evangelium, přesněji na situaci, která tomuto předání primátu v církvi předcházela.
Popisovaný děj se s velkou pravděpodobností odehrává v dnešním Banajas, tehdejší Césareji Filipově, kde dodnes nacházíme archeologické artefakty tohoto významného římského města, stejně jako pozůstatky chrámu pohanského boha stád – Pana. V místě, kam stéká pramen Jordánu z hermónských hor, zeje obrovská, až strašidelná díra do skály, do tmy, která s trochou fantazie snadno připomíná bránu do pekel. A právě zde zazní ona zmíněná věta, určená Petrovi: „Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou.“ Ještě předtím předchází neméně významný dialog. Začíná zdánlivě nevinnou otázkou: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Klade ji snad Ježíš ze zvědavosti? Rozhodně nikoli. On, který vidí do srdcí lidí, který má dar číst i nejskrytější myšlenky, nepotřebuje znát názory ostatních lidí. Nepotřebuje se pídit po smýšlení lidu. Ta otázka má mnohem hlubší dosah. Není o názorech „těch druhých“ o Ježíši, je ve skutečnosti nástrojem, díky němuž si mají Kristovi učedníci uvědomit, kým jsou vlastně oni sami a kým je pro ně Kristus.
Jak je snadné mluvit o těch druhých, o jejich míněních, o tom, co říkají, dělají – ale Ježíš nezůstává na povrchu, jeho nezajímá, co si o něm myslí ti druzí. On se ptá: za koho mně pokládáš ty; co si o mně myslíš ty – kým jsem pro tebe. Zajímáš mne právě ty – jaký je tvůj vztah ke mně? Představme si, že jsme na Petrově místě. Že se Ježíš ptá mně, tebe, osobně. Že čeká na tvoji odpověď. Že mu na tobě, na tvém mínění záleží. Jak bych asi Ježíši, tváří v tvář odpověděl? Nevím, snad: Ježíši, jsi pro mě jediný, jedinečný. Jsi více, než neosobní Boží Syn kdesi nade mnou. Jsi můj … přítel, jsi ten nejbližší; jsi smyslem, radostí, cílem mého života. Jsi pravdou – o mně, o druhých, o všem stvoření. Jsi tím nejpodstatnějším, nejdůležitějším v mém životě. Jsi Bůh – tak vzdálený, a tak blízký. Jsi v každém mém nádechu, jsi v každém mém gestu, slovu, myšlence. Aniž si to uvědomuji, jsi v mém bytí, jsi samo mé bytí. Jak říká sv. Pavel: „v něm žijeme, hýbeme se a jsme“. A jak ty sám o sobě říkáš: jsi „cestou, pravdou, životem“.
Nevím, co bych odpověděl, kdyby se mne Ježíš zeptal. Naštěstí vím, co odpověděl Petr. „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého!“ Víc ani nemohl říci. Vyznal Kristovo božství; vyznal, že je očekávaným Mesiášem – Spasitelem, Zachráncem, Vykupitelem. Petr si zdaleka nemohl uvědomit, co vlastně říká – to z něho mluví Duch svatý, to nemá, to nemůže mít sám ze sebe. Ostatně, to potvrzuje Ježíš, když mu říká: „Petře, to nezjevila tvá přirozenost, tvůj rozum. To ti zjevil můj nebeský Otec“ – ten skrze tebe promluvil. A protože jsi mu propůjčil svá ústa, svoji tělesnost, svoje bytí, on tě povýší na svého mluvčího, svého služebníka. On ti dá moc být pro druhé v jejich přirozenosti skálou, pozemským vůdcem. „Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou.“ Ježíš úmyslně používá slovní hříčku, když o Šimonovi mluví jako o skále – používá řeckého překladu (Petros) pro aramejské slovo skála. (Kéfa) Tak Petr dostává nejen nové jméno, ale i nové poslání. Být skálou. Pevnou jistotou. Oporou pro druhé. Silnou autoritou. Petr bude nadále (a po něm všichni papežové) obdařen velkou mocí, přesto však zůstane slabým a chybujícím člověkem. Toho je dobře si být vědom. Ani nejvyšší poslání, ani to, že je někdo první mezi všemi, není zárukou bezchybnosti a dokonalosti. (Dějiny papežství nás v mnohém poučují. Znají papeže, kteří svou moc zneužili; znají vzdoropapeže; znají i svaté papeže, kteří svoji moc použijí pro dobro lidí a přinesli lidem osvobození i návrat jejich důstojnosti…)
Papeži přísluší naše poslušnost a úcta, avšak naše láska, sebeodevzdání, ano celý náš život, náleží jedině Pánu. Právem. On se za nás všechny, a přitom za každého z nás obětoval. On nám dal všechno, co a čím jsme. Bez něho nemůžeme nic a nejsme ničím; s ním a v něm můžeme všechno. Milovat, sloužit a být.
Jiří Vojtěch Černý
