12.05.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

S jeho pokojem můžeme překonat všechen nepokoj a zlobu kolem nás

S jeho pokojem můžeme překonat všechen nepokoj a zlobu kolem nás

Sk 14,19-28

Jan 14,27-31

Úterý 5. velikonočního týdne

Tak jak se nám přibližuje závěr velikonoční doby, tak také ve Skutcích apoštolských vrcholí misijní úsilí prvních apoštolů. Hlavní postavou Skutků apoštolských se už dříve stal sv. Pavel. A dnes jsme si opět mohli připomenout, co to obnášelo být Kristovým hlasatelem. Žádný potlesk, žádná privilegia. Opak je pravdou. Pronásledování, rány bičem, kopance a kamenování. Sv. Pavel si ze všech těchto násilných kousků jeho názorových protivníků ochutnal plnou měrou.

Dnes jsme byli svědky jeho kamenování v Lystře. To je město v dnešním Turecku a zasahovalo daleko od vlivu Jeruzaléma. Byla zde jen málo početná židovská komunita, jinak samí pohané, pod vnucenou správou Říma. Ale jsou to právě Židé, souvěrci Pavlovi, kteří se mu postarají o další kamínek na cestě do plnosti Kristových utrpení. Kamenování není žádná maličkost, trvá neomezeně dlouho, přinejmenším dokud kamenovaný jeví známky života. Tak je tomu i v případě sv. Pavla, teprve, když si jeho žalobci a vykonavatelé rozsudku myslí, že je Pavel mrtvý, odchází. Učedníci jej odvlekou za město a Pavel se uprostřed nich probere. Už to samo je zázrak, ale co víc, Pavel vstane a bez ohledu na utržené zranění a bolesti, bez ohledu na nespravedlnost na něm spáchanou, znovu se vrací do města, aby pokračoval ve svém poslání. Dovedete si představit něco podobného? Jaká to musela být vnitřní síla, ze které Pavel žil své poslání. Jak silným musel být zážitek obrácení u Damašku, když z tohoto záblesku poznání Krista žil Pavel po celý zbytek života a šel od výprasku k výprasku, od utrpení k utrpení? Z Lystry odchází ke křesťanským obcím, které sám předtím založil. Jde tedy o jakousi pastorační návštěvu. Jejím účelem je utvrzovat a povzbuzovat tyto nové křesťany ve víře. Nekoná tak, byť plamennými, slovy, ale vlastním příkladem. Věřící mohou vidět na jeho těle stopy bičování, kamenování, Pavlovy jizvy zřetelně vypovídají o tom, co jsme slyšeli: že totiž „do Božího království vejdeme jen, když mnoho vytrpíme“. A když shledá, že obce jsou už schopny žít samostatným křesťanským životem, po modlitbě jim ustanovuje tzv. starší. Dnes bychom řekli: představené – pozdější biskupy a kněze.

Potom Lukáš jen zběžně vylíčí zpáteční cestu do Antiochie, tedy do jakéhosi startovního místa Pavlova apoštolského působení. Zde Pavel vydává počet z hojných plodů svého misijního působení a dokazuje, že „Bůh otevřel bránu k víře pohanům“.

Dnes nám toto tvrzení přijde samozřejmé, i my sami jsme byli původně coby Slované kmenem, národem pohanským. Ale křesťanství jsme přijali spolu s rozšířenou evropskou kulturou a dnes tvoří naše duchovní kořeny. Ale pro křesťany ze židovství nebylo vůbec jednoduché překročit svůj stín vyvoleného Božího národa, potomků Abrahámových, Izákových a Jákobových a postavit se do stejné řady s pohany. Ostatně, byl to právě náboženský fundamentalismus, který přivedl Krista na kříž a rovněž sv. Pavlovi usiloval o život. Konečně, náboženská nesnášenlivost dosud nevzala za své, ale naopak, její trpké plody, terorismus nevyjímaje, zachvátily dávno celý svět. Svět, který vyměnil Kristovu lásku a POKOJ za zlo a nenávist.

Kristus v evangeliu jasně říká, že jen On je tvůrcem POKOJE, toho „pokoje, jaký svět nemůže dát“. Svět se zmítá ve válkách a nepokoji, a je to pouze a jen vinou nás lidí, že jsme nepřijali Kristovo přikázání lásky, ale vedeme si stále sobecky svou a toho svého umrněného pokoje ode všeho, chceme dosáhnout vlastními silami. Bez Krista ovšem nedosáhneme ničeho, jen On může dát našemu životu směr a cíl, jen On nám dává pokoj, s nímž můžeme překonat všechen nepokoj a zlobu kolem nás. Jen On, který je cesta, pravda a život. Který je láska sama.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru