28.04.2024, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Růst a zrát

Růst a zrát

Sk 9,26-31

1 Jan 3,18-24

Jan 15,1-8

5. neděle velikonoční

Skutky apoštolů – tento průvodce velikonoční dobou, ukazují tvář církve v apoštolské době a mohou být i zrcadlem církve v dnešní době – co tím mám na mysli? Onu nedůvěru, strach jeruzalémské církve z nových hlasatelů, z nových názorů a hnutí v církvi. Představitelem onoho nového a neznámého je dnes sv. Pavel – dřívější Šavel, který však prošel konverzí, počínající oslepením a bezmocí v prachu cesty před Damaškem, přes neohrožený apoštolát v severních pohanských krajích a přinášející novou mízu v církvi v podobě otevřenosti křesťanského učení pro pohany. Církví je nahlížen s nedůvěrou, všichni si ještě dobře pamatují cit. „hněvem soptícího farizeje Šavla“ a jejich nedůvěra je v tomto směru pochopitelná. Ale stačí svědectví a záruka osvědčeného Barnabáše a představitelé křesťanů jej přijmou, naslouchají mu, dokonce ho ochrání před pronásledováním. Proč to zdůrazňuji: protože dnešní církev mi připadá mnohem méně naslouchající, otevřená a tolerantní. Vytvořili jsme si množství „vnějších nepřátel“ z řad těch, kteří zvedají, a povětšinou i oprávněné, kritické hlasy; zakonzervovali jsme se ve svých předsudcích, názorech a, jak by řekl papež František, uzavřeli jsme se v klerikalismu. Takovou jeruzalémská církev nebyla, a proto dokázala přijmout nejenom Pavla s jeho pošramocenou minulostí farizeje, ale také Kristovy vyznavače z řad pohanů (což bylo pro Židy tvrdé sousto, rozhodně tvrdší než byla, promiňte mi ten příměr, ochota naší církve přijmout po revoluci třeba tajně svěcené biskupy a kněze a dnes pro změnu třeba věřící s jinou hodnotovou, názorovou či sexuální orientací).   

Na výše řečené (nepřímo) navazuje evangelium. Jeho ústřední větou, naléhavou výzvou, je ono: Zůstaňte ve mně! Zůstaňte v mé lásce! My jsme už tolikrát slyšeli podobenství o vinném kmeni, podobenství natolik známé a srozumitelné, že nepotřebuje komentáře. A přece. Nikdo nepochybuje o tom, že větev – ratolest odťatá od kmene, zbavena životodárné mízy, je k ničemu; ztrácí svůj smysl, účel - usychá a zaniká. Stejně i úd, odťatý od těla – končí kdesi v kafilérii utrpení a oheň krematoria stvrzuje jeho nicotu. My jsme, alespoň teologové tvrdí (a není důvod to zpochybňovat) údy církve. Tohoto živého organismu, z něhož čerpáme mízu k duchovnímu životu. Naroubovaní křtem na Krista, máme svůj smysl, své poslání skrze náš život s Kristem, s jeho slovem a jeho svátostmi. Odtrženi od Krista a církve duchovně uvadáme a naše víra zaniká – jako křesťané jsme k ničemu - bez života, bez víry. Bez ovoce, vždyť, jak řečeno, „bez Krista nemůžeme dělat nic“. A Ježíš, tento Boží Syn, dárce životodárné mízy a obětník krve, jež oživuje naše duše, opakovaně vybízí, naléhavě volá: „Zůstaňte ve mně!“ Co znamená, co obnáší ono: Zůstat v Kristu? Neoddělovat se, nevymezovat se – proti Kristu, víře, církvi. Být, řekněme loajální – avšak nikoli patolízalsky bez vlastního názoru (i kritického) ale z podstaty, protože popřít Krista by znamenalo popřít sebe sama. Odmítat církev znamená vyčlenit se ze společenství, které mi poskytuje ochranu, které zastřešuje moji sociální existenci, a stát se tak duchovními bezdomovci; ztracenými sirotky v nebezpečném světě bez norem, mantinelů a lásky. „Zůstaňte ve mně!“ To je pozvání do domu Otcova. Do otcovské náruče i mateřské péče Matky Boží. „Zůstaňte ve mně!“ Ve mně – nejen, se mnou, vedle mne, pod mojí záštitou. Niterně, nezrušitelně, intimně – ve mně.

Za zmínku stojí ještě poslední věty evangelia: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to.“  Naše zkušenost se brání tato slova přijmout – vždyť: tolikrát jsme o to či ono prosili – a nedostali jsme to. Jenomže. Opravdu jsme prosili (nebo jenom žadonili, kňourali, vynucovali si svá přání, své představy) a opravdu jsme nedostali? (to co jsme chtěli – ale nebyl rozpor mezi naším chtěním a naším prospěchem? Naší a Boží vůlí? To je téma na jiné, a nepochybně prospěšné, rozjímání…) Poslední věta je jako závěrečný akord, který dává smysl celému předchozímu textu. Ježíš, který všechno činí a sám je učiněn skrze vůli svého Otce, dává do vzájemné souvislosti příčinu a důsledek – slávu, oslavení Otce (tvůrce a dárce života) a naši plodnost, naše poslání – nést ovoce, přinášet užitek, být prospěšní a prezentovat se (nejenom navenek, prázdnými slovy a jalovými frázemi – viz druhé čtení: „Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy.“) jako Kristovi učedníci. 

„Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.“

O tom, co znamená být Kristovým učedníkem, pojednává mnoho duchovní literatury, já si dovolím volně ocitovat významného učitele duchovního života Eliase Vellu, který říká, že být učedníkem Krista znamená uznat svoji hříšnost, umět se pro Krista zříci sám sebe a ve všem Krista následovat. Zůstávat v Kristově lásce, naslouchat jeho slovu, znamená stále se proměňovat, růst a zrát. A přinášet ovoce. Což je notně náročný životní úkol. A tím ještě není požadavek na křesťany, na ty, co jsou a chtějí být Kristovi, zdaleka vyčerpán. Božský vinař pracuje nejen v zimě, kdy odřezává suché větve. On, a to se také neobejde bez bolesti, na jaře svou vinici prořezává. Tedy odřezává neužitečné výhonky na větvích a pročišťuje tak vinný kmen. Radikalita vinařského nože je neúprosná, stejně jako radikalita Kristova evangelia. Neúprosná, ale i nezbytná. Protože cílem našeho života je nést ovoce, smyslem našeho života je přinést hojnou úrodu, a to se bez napojení na Boha a odvahy k sebezáporu, nepodaří.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

zájezd na Francouzskou riviéru, do Monaka a Lurd

 
Nahoru