Realita mého života

Je nedělní podvečer, u Vaška se sešli kamarádi na pravidelný poker a u nás zase mastí Terezka s Barborkou a zbytkem světa žolíky. Začalo to už v pondělí velehradským koncertem, kdy jsem koukl do televize na představení, které jsem po několik roků pravidelně slýchal naživo v rámci svých pracovních povinností. V úterý jsem si dopoledne prohlédl svého, po dlouhých třicet roků olomouckého arcibiskupa a chlebodárce, který se jako mávnutím kouzelného proutku proměnil v arcibiskupa pražského. David Copperfield by jen tiše záviděl. Úternímu odpoledni byla zasvěcena oslava společných padesátin našich přátel z vesnice. Ona, mladé a naivní děvče z vesnice, měla před třiceti lety za svobodna nemanželské dítě, holčičku, neznámo s jakým chlapem. Na tom by nebylo nic zvláštního, nestát se to na malé vesnici, kde všichni znají všechny a všichni ví, že rodiče, zbožní katolíci, ji vychovávali dobře a její bratr je navíc kněz. Zdálo by se, že holce nezbývá, než skočit pod vlak. Naštěstí u nás ve vsi vlak nemáme a ona se navíc líbila jednomu mladému kapelníkovy věhlasné dechovky. A ten si ji rád vzal i s malou Esterkou. Chtěl původně tři děti a tak se mu prostě nejspíš hodilo, že s tím prvním se už nemusí zdržovat a může se rovnou pustit do druhého. Dnes slaví oba padesát a Esterka je už před rokem stihla udělat babičkou a dědečkem. V místním kulturáku byla oslava, pekl se pašák na rožni, pivo bylo jako křen a teklo proudem a slivovice stejně tak. Jenže ta se ukázala mnohem záludnější než pivo a rovnou cestu podle změnila v nakloněnou rovinu. Ještě, že jsem volant i s příslušenstvím nechal prozíravě doma. Ale přesto byla půlnoční cesta domů přes kilometr dlouhý protipovodňový park náročnějí než Lopraisova cesta přes Dakar. Ve středu jsme vyfasovali Aničku s Toníkem, aby si rodiče mohli zajet na svatební cestu po deseti letech. Vyrazili jsme se s nimi osvěžit procházkou v zámeckém parku se sochou Mánesovou a kresbou ňader jeho milované Josefíny. Ani se mu nedivím. Osvěžování pak plynule pokračovalo několikerou ochutnávkou zmrzliny v zámecké kavárně. S peněženkou hubenou jak egyptské krávy jsme se vrátili přesvěženi domů a vnoučci usnuli, ještě než dopadli na matrace postýlek. Aby toho nebylo málo, rozmnožili vnoučecí řady následující den ještě Ema s Kryštofem. A bylo velmi veselo. Otrhali jsme letošní rybízovou nadúrodu a já věděl, jaký mě v ten čas čeká trest za mé hříchy - nucené práce u odšťavňovacího mlýnku. Naštěstí doba, kdy jsem se smrtelným potem na čele točil klikou ručního mlýnku, zmizela v propadlišti dějin, a já teď už pouze sypu do amerického elektrického mlýnku Kitchen Aid stonky s rudými kuličkami rybízu. Ovšem musím dávat pozor, aby se mi cestou ke šneku nepřipletly náhodou i prsty. Barva rybízové šťávy by se v tomto procesu sice neznehodnotila, ale moje prsty ano. Nic z toho se naštěstí nestalo. Deset litrů vzácné šťávy jsme uložili do chladu kamenného sklepa. Ve čtvrtek už nebyla síla ani politická vůle, pustit se do marmelády. V pátek večer stáhly naše děti vnoučky z válečných pozic domů do jejich postýlek a my usnuli spánkem spravedlivých (a k smrti unavených). Sobota byla solárová. Vašek se rozhodl nainstalovat na střechu (ještě nedávno moji a krásně červenou) solární panely (odporně černé, leč na střechu už jeho). Začal ráno za kuropění sám, ale po hodině zjistil, že ani do dušiček by to nedal. Zavolal Vojtovi, Vojta zavolal dalším kamarádům z firmy a díky jim a vysokozdvižné plošině byla střecha do večera odporně začerněna. Leč díky tomu ušetříme ročně bratru (i sestře) asi padesát až sto tisíc za elektřinu. Kalendář hlásil na neděli optimistické počasí - nebude pršet, nikdo nám nesvěří vnoučky a nikdo se nehlásí na pečenou či grilovanou živočišnou bílkovinu. Začal jsem snít, že den jako prolenoším co kuchař a vyrazím třeba do Kroměříže na nově vysázený libosad na kolonádě Květné zahrady. Ó bláhová vidino, ó pošetilá ty naději. Půl hodiny před polednem zavolala Terezka, že by rádi navštívili stárnoucí rodiče a zdali tito budou míti pro ně nedělní krmi. Plecko tedy putovalo do trouby, Bystročice do kastrolu a vidina nedělního lenošení do háje. Zanedlouho se k nim připojila Barborka s rodinou a vůkol zavládla dobře známá realita mého života posledních čtyřiceti let. Ale neměnil bych. Je nedělní podvečer, u Vaška se sešli kamarádi na pravidelný poker a u nás zase mastí Terezka s Barborkou a zbytkem světa žolíky.

Luboš Nágl