15.05.2015 13:00, autor: Karel Voplakal, kategorie: Příběhy

Putování seniorů ve dnech sedmdesátého výročí konce 2. světové války

Putování seniorů ve dnech sedmdesátého výročí konce 2. světové války

Asi třicetičlenná skupina (převážně seniorů) se o prodlouženém víkendu (8. - 10. května) zúčastnila zajímavého zájezdu po krásných památkách kraje Vysočina. Většina účastníků patřila k těm, kteří se pravidelně zúčastňují každoročních pěších poutí po trase Levý Hradec - Velehrad. Tentokrát však k jejich přepravě posloužila tři vozidla: dva minibusy a jedno osobní auto. Prvním cílem byla Jihlava s jejími krásnými kostely, se zachovanými zbytky městského opevnění a městskou branou. Navštívili jsme i klášter bratří minoritů a městské podzemí. Jihlava má malebné městské centrum; jen škoda, že její velké náměstí stále ještě hyzdí nevkusná budova „Prioru“ z doby totality; většina Jihlaváků jistě doufá, že jednou snad přece jen dojde k její demolici. Odpoledne jsme se přemístili do městečka Stonařov, kde poblíž pěkného kostela stojí starobylá románská rotunda (karner) s apsidou a kryptou – kostnicí. Tato zajímavá stavba se dnes převážně používá jako márnice. Na okraji města byly za války zřízeny dva menší tábory, určené původně pro ubytování dělníků; po osvobození však tyto objekty byly zneužity jako sběrné tábory pro německé vyhnance; odtud se pak organizovaly jednotlivé pěší transporty („odsuny“) obyvatel německé národnosti především z Jihlavska do válkou zničeného Rakouska a Bavorska.

Tentýž den jsme se zastavili v nedaleké Třešti na rozsáhlé expozici betlémů. Páteční program byl završen přesunem do Nové Říše. Nejprve jsme si vyšlápli na kopec Kalvárie s kapličkami křížové cesty. Svrchu se nám naskytl krásný pohled do kraje, na velkou dvouvěžovou baziliku a na celý objekt premonstrátského opatství. V novoříšském klášteře jsme měli zajištěné ubytování na obě víkendové noci a v blízké restauraci jsme měli objednanou večeři a snídani.

V sobotu 8. května ráno u mariánského oltáře baziliky současný Otec opat s dalším koncelebrujícím knězem sloužili mši svatou; při modlitbě jsme vzpomínali na oběti 2.světové války, která skončila právě před sedmdesáti lety. Dozvěděli jsme se, že klášter byl za německé okupace na základě udání přepadem gestapem a devět řeholníků bylo odvlečeno do koncentračních táborů, kde jich většina zahynula. V Osvětimi nalezl smrt i tehdejší opat P.Souček a další čtyři kněží. Ironií osudu je, že jen o pár let později – v dubnu roku 1950 - se historie opakovala; tehdy klášter v noci přepadlo komando Státní bezpečnosti a Lidových milicí; klášter byl zrušen - stejně jako všechny ostatní kláštery - mniši internováni, anebo přímo uvězněni. Opata P.Machalku označili za šéfa spikleneckého pro-vatikánského centra - a v inscenovaném procesu byl odsouzen na doživotí. Z těžkého žaláře byl propuštěn až v šedesátých letech. Zdevastovaný klášter je nyní už téměř zcela krásně zrestaurován. Zejména pozoruhodná klášterní bazilika a stejně tak i obnovená historická knihovna jsou jeho chloubou.

Prvním cílem sobotního putování byla Telč - její proslulé náměstí s obnovenými fasádami renesančních a barokních domů s podloubím bylo zcela zaplněno – v rámci květnových oslav zde byla přehlídka historických automobilů, motocyklů a jízdních kol spolu s jejich posádkami v dobových kostýmech. Na programu jsme pak měli návštěvu zámeckého parku i vlastního zámku. Z Telče jsme odjeli na krátkou zastávku v Kostelním Vydří, kde klášter karmelitánů provozuje m.j. vydavatelství a prodejnu publikací. Po obědě v restauraci v Dačicích jsme si prohlédli tamní zámek a farní kostel sv.Vavřince. Posledním navštíveným cílem bylo město Slavonice, které za totality leželo v hraniční zóně se všemi nepříjemnými důsledky této situace. Dnes už však jsou všechny domy se sgrafity restaurovány, takže jeho Horní i Dolní náměstí je dnes cílem tisíců turistů a obdivovatelů. S městskou slavonickou branou je spojen příběh kostela Těla a Krve Páně: v době pozdního středověku došlo k svatokrádežné loupeži v městském kostele: lupiči uloupili monstranci i s Tělem Páně a hostii zahodili kdesi mezi kamení za městem; kdosi si pak všiml podivné záře vycházející z hromádky kamení - a našel hostii. Oznámil to knězi, který ji chtěl přenést zpět do kostela, ale právě v městské bráně jim hostie zmizela - a našli ji opět na stejném místě, kam ji lupiči pohodili. Lidé si to vysvětlili tak, že zřejmě právě tam má být vystavěna svatyně – a od té doby tam stojí osamělý kostel. Jeho návštěva byla naplánována na následující den.

V neděli 10. května jsme se rozloučili s Novou Říší a odjeli opět ke Slavonicím, kde v polích stojí zmíněný kostel Těla a Krve Páně. Byl už otevřený, protože za pár minut tam začínala nedělní mše svatá. Farníci i mladý farář se tam již sjížděli a kolem kostela už bylo zaparkováno několik aut. Měli jsme tedy čas jen na krátkou prohlídku této zajímavé svatyně.

Odtud většina našich spolupoutníků vyrazila pěšky do rakouského Waldkirchenu – ve stopách několika „odsunů“ německých vyhnanců z Jihlavska. Z jejich domovů je tehdy vyháněli ozbrojení samozvaní příslušníci „RG“ - tak zvaných „Revolučních gard“ (pro jejich řádění v německých domácnostech se jim také říkalo „rabovací gardy“). Tito pováleční „partyzáni“, kteří prosluli zvěrstvy a sadistickým chováním, se v mnoha případech rekrutovali z bývalých kolaborantů a udavačů - kteří hned po válce „obrátili kabáty“ a pasovali se na národní hrdiny, kteří „zatočí se skopčáky“. Posbírali odhozené zbraně Wehrmachtu, na rukáv navlékli pásku s označením „RG“ a likvidovali nepohodlné svědky své činnosti za nacismu. Trasy odsunů lemovaly hromady mrtvol. Na hřbitově ve Waldkirchen jsou hrobečky 24 dětí ve věku do pěti let, které odsuny nepřežily. V městečku dosud žijí pamětníci, kteří zažili příchod zubožených vyhnanců z Čech. Uvádí se, že z přibližně 3,2 milionu Němců a osmi set tisíc Maďarů vysídlených v červnu 1945 z Československa jich při odsunech zahynulo celkem téměř 250 tisíc. Za ně – i za nesčetné oběti nacismu u nás i po celé Evropě a na usmíření všech nelidských zločinů - byla pro české poutníky i místní pamětníky ve Waldkirchenu sloužena latinská mše v tradičním tridentském ritu předkoncilní doby. Byla to tedy „pouť smíření“ na závěr našeho zájezdu.

Karel Voplakal

 

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru