20.12.2014, autor: Luboš Nágl, kategorie: Příběhy

Putování medových perníčků

Putování medových perníčků

Uplynulé Vánoce vstoupí do dějin naší rodiny jako „Vánoce kolektivní viny“. Medovým perníčkům, které jsou rituální součástí vánočního času v naší rodině, jsem se nikdy nevzpíral narozdíl od kolektivní viny, které jsem se vzpíral vždycky.

Čerstvě nabytá zkušenost ale nahlodala můj zásadový postoj ke kolektivní vině právě ve světle toho, že do medových perníčků nám tentokrát bylo upřeno zakousnout byť i jediný zub z naší poměrně zubaté rodiny. Proč se tak stalo, zůstává zahaleno hlubokým tajemstvím. Kdy a jak se tak stalo, na to se nám společným úsilím a geniální dedukcí podařilo nalézt přijatelnou odpověď. Putování medových perníčků událo se takto: Vojtěch, náš nejstarší syn, čerstvě patnáctiletý, ve kterém se už před lety probudil vztah k umění pekařskému, začal v dostatečném předstihu už v době adventní péct vánoční cukroví a začal obřadně právě medovými perníčky. Recept na tuto dobrotu je poměrně jednoduchý a lehce proveditelný, výsledek téměř jistý i pro amatérského pekaře. Tak Vojtěch nashromáždil několik plechů medových perníčků, které postupně ukládal do malého prádelního hrnce a malý prádelní hrnec ukládal do chladu předsíně. Protože ale přibývaly další druhy cukroví, které bylo také třeba postupně ukládat do malého prádelního hrnce a malý prádelní hrnec ukládat do chladu předsíně, přesypal Vojtík medové perníčky z malého prádelního hrnce do velké igelitové tašky. Tento přesýpací proces probíhal v kuchyni a velkou tašku i malý hrnec odložil na okamžik na podlahu vedle ledničky.

V této chvíli musím v krátkosti přerušit přímočarý tok svého vyprávění a použít tzv. Cimrmanův krok stranou, abych vrhnul více světla do děje a čtenář tak pochopil běh událostí, jež pak logicky následovaly. Jako početná rodina produkujeme i přes pečlivé třídění značné množství odpadků. Jejich odkládání a následný transport s uložením probíhá u nás také formou jakéhosi domácího rituálu. Do odpadkového koše vedle ledničky se vloží velká igelitová taška a tam postupně putuje vše, co se už jinak nedá v domácnosti zhodnotit. Když je nádoba plná, ten, kdo ji poslední naplnil po až okraj, musí ji i vyprázdnit. To se děje tím způsobem, že se plná igelitová taška s odpadky vyjme z koše, zaváže a položí vedle koše. Ten, kdo právě jde na předsíň, vezme zavázanou igelitovou tašku s odpadky a položí ji k venkovním dveřím. Kdo pak odchází ven, ví, že má vzít zavázanou igelitovou tašku a dát ji do kufru auta. Já pak, když vidím v kufru auta zavázanou igelitovou tašku, je to pro mě signál, že má být odvezena a umístěna bezodkladně do kontejneru. Tento proces se u nás nazývá koloběhem zavázané igelitové tašky a je všem členům rodiny systematicky vštěpován do paměti strážkyní domácího krbu.

Když teď udělám ještě jednou Cimrmanův krok stranou, tentokrát zase zpátky do linie příběhu o putování medových perníčků a pokusím se aplikovat koloběh zavázané igelitové tašky s odpadky na naše záhadně zmizelé cukroví, odhaluje nám rekonstrukce poirotovsky složitého a neuvěřitelného případu asi toto: Vojtěch, bona fide (v dobré víře), že pomáhá správné věci, vyprázdnil obsah malého prádelního hrnce do velké igelitové tašky, kam tímto umístil několik kilogramů medových perníčků a tašku na chvíli ponechal vedle odpadkového koše. Když pečlivá manželka viděla vedle odpadkového koše plnou igelitovou tašku, automaticky ji zavázala. Některé z dětí, poučené o igelitové tašce na trase kuchyň - předsíň, ji přemístilo ke dveřím ven a další dítě přebralo štafetu a odneslo velkou, hnusně těžkou igelitovou tašku do kufru auta. Ránu z milosti jsem nakonec této tašce zasadil já. Znám dobře své povinnosti, vzal jsem proto tašku na její poslední cestu a nevěda, co vzácného se skrývá v jejím nitru, hodil jsem ji chladně do kontejneru mezi další, nevábně vyhlížející a nevábně vonící zavázané igelitové tašky a pečlivě za ní zavřel víko. Navždy. Navždy pro nás nešťastníky, kteří mají kouzlo Vánoc těsně spjaté s vůní medových perníčků, co se na jazyku něžně rozplývají a romanticky voní dálkami orientálního koření.

To vše nám bylo odepřeno díky perfektně koordinované a dlouho nacvičované kolektivní spolupráci mnoha párů našich rukou. Lze říci, že jsme se na tomto činu podíleli vpravdě rukou společnou a nerozdílnou, což jistě neutěší ani neutiší touhu po ztracených medových perníčcích, ale alespoň člověka nedožene k drásavým výčitkám typu: "to Ty!", protože tentokrát jsme vytouženou dobrotu odtrhávali od úst jeden druhému postupně a promyšleně. Jedinou světlou a hřejivou nadějí nám snad může být vědomí, že tak jak pečlivě třídíme odpadky v koši my, třídí je v kontejneru i bezdomovci. Chápu a umím si představit jejich spravedlivé rozhořčení, když najdou v odpadcích bezcitně vyhozenou tašku plnou voňavého cukroví a ani se jim nedivím. Sám musím v údivu kroutit hlavou nad těmi podivnými lidmi, kteří dokážou o Vánocích takhle nepochopitelně zacházet s medovými perníčky.

Luboš Nágl

Foto: Karel Voplakal

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru