08.10.2022, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

První budou u Boha poslední a naopak

První budou u Boha poslední a naopak

2 Král 5,14-17

Lk 17,11-19

28. neděle v mezidobí

Texty dnešní neděle se točí kolem nemocných, konkrétně kolem malomocných. To je spojitost, která nás „trkne“ na první poslech. Malomocný je aramejský Náman a v evangeliu Samaritán. Není to však pouze nemoc, co tyto choré protagonisty spojuje. Co je jim společné je to, že jsou cizinci – pohané vzývající svá božstva, a že jsou uzdraveni v Judeji a to židovskými duchovními ve jménu Hospodinově. A co je u nich to nejpodstatnější – projevují svoji vděčnost a chválu tomuto Bohu Izraelitů.

V prvém čtení jsme svědky toho, jak Náman sestoupil do Jordánu, sedmkrát se ponořil a jeho tělo, plné hnijícího masa bylo náhle čisté a zdravé, jako tělo malého dítěte. Evidentní zázrak na pouhé slovo Elizeovo. (Nečteme celý úryvek a tak jsme byli ochuzeni o pasáž popisující ješitnou nabubřelost a pýchu Námana, zdráhajícího se uposlechnout Elizeův příkaz.)

Díky přemlouvání svého služebnictva Náman do vody Jordánu sestoupil – a hle, teď vystupuje, plný radosti a vděčnosti k Elizeovi. Chce jej zahrnout vším možným bohatstvím, ale Elizeus odmítá. A pak zazní to, co je duchovním vrcholem tohoto úryvku: prosba, aby si mohl nabrat prstě této země, v níž je uctíván tak mocný Bůh: „Už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli“ – aby jej mohl uctívat i ve své vlasti, navzdory všem bůžkům a bohům tam uctívaným. „Tvůj služebník už nebude obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu.“ Náman musel zakusit na svém těle sílu a moc působení Boha Izraele, aby zavrhl své bezcenné a bezmocné bůžky a sklonil se před Bohem Židů.

Podobně se zachová i Samaritán v evangeliu. Když zjistí, že je uzdraven a očištěn od své nemoci, vrací se k Ježíši – Božímu Synu, a: „mocným hlasem velebil Boha, padl Ježíšovi k nohám a děkoval mu“.  Nicméně, pojďme si tento evangelní příběh ještě více přiblížit. Deset malomocných – ti, kteří nemohou mezi ostatní zdravé, se sdružují, aby vůbec přežili. Jejich trýznivá nemoc je připravila o všechnu vnější úctu i o všechno sebevědomí. Jsou ubožáci, odsouzení k pomalému umírání v naprosté izolaci – zavrhnuti lidmi a vyloučeni z možnosti uctívat Boha. Ježíš se s nimi setkává, jak je zdůrazněno, na cestě do Jeruzaléma. Jde tedy nejspíš na svátky, kterých se zúčastňují všichni Židé. Všichni jsou povinni, jen malomocní nemohou, Nesmí. Jejich nemoc, vnímaná jako projev Božího trestu za jejich hříšnost je podle Zákona vylučují ze sociálního i náboženského života. Mají víru, dokonce větší než ostatní Židé, zákoníci a kněží. Nazývají Ježíše Mistrem a prosba o smilování zřetelně potvrzuje jejich víru v Ježíše, coby Syna Božího. Jen Bůh se může smilovat. Jen Bůh může uzdravovat. Jejich nouze, tělesná i duchovní bída, je zbavuje předsudků; nemocní a bídní se chytají každého stébla, každé jiskřičky naděje. Tolik už toho o Ježíši slyšeli. Ať pomůže. Není to pravá víra v Ježíše, Syna Božího, je to více touha po uzdravení, která jim káže obrátit se na Ježíše, jako na zachránce a spasitele. A Ježíš?

Posílá je tam, kam nesmí, kam nemohou, ač by tolik chtěli. „Jděte, a ukažte se kněžím!“. Jinými slovy: „jděte do Jeruzaléma!“ A oni jdou. „Jak odcházeli, byli očištěni.“ Jsou plni touhy co nejdříve přijít před kněze, vždyť jen ti je mohli prohlásit za uzdravené. To, že jsou uzdraveni, berou skoro jako samozřejmost. Jsou tak plni sebe. Nemyslí na Ježíše, nemyslí na vděčnost – jen aby už mohli zpět mezi lidi, opět žít plnohodnotným životem.

Ne tak Samařan. I on je uzdraven. Není Židem, nepotřebuje prohlášení kněze. Může se vrátit domů. Ale nejprve touží vzdát dík, poklonit se tomu zázračnému Mistru, v něhož nejspíš vůbec nevěřil. Proč také. Není přece Žid. Ale setkal se s Božím Synem, je uzdraven a tak se vrací, aby padl v úctě, pokoře a vděčnosti ke Kristovým nohám. A také: aby „velebil Boha“. Boha Židů. Nemá náboženské předsudky, není spoután Zákonem. Jedná, jak mu velí srdce. Klaní se, chválí, děkuje.  S větší vírou než zbývajících devět „věřících“ Židů. Jeho víra stojí na vděčnosti a na lásce. Jeho víra je opravdová, nesobecká. Proto je jen on tím jediným, kdo se k Ježíši vrací. „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?“ Zbytečná otázka. Ježíš dobře ví. Spěchají do Jeruzaléma uctívat Boha Zákona. Boha chrámu a rituálů. Boha kněží a farizeů. Pravého Boha, toho, který se sklání ke každému člověku, který touží po zdraví a spáse každého – až tolik, že se za jejich spásu obětuje, toho nechají za sebou, tomu ani nepoděkují. Od Boha očekávají splnění svých přání – v tomto případě zdraví. A to dostanou. Avšak Samaritán dostane neskonale více. Spásu. Záchranu. „Vstaň a jdi! Tvá víra Tě zachránila.“

Písmo úmyslně ukazuje na pohany, cizince, na ty druhé a jiné, kteří neznají a neuctívají Boha Izraele, a přece, po zázračném uzdravení, odhazují své bůžky a klaní se, děkují a uctívají jediného a pravého Boha Izraele. Tím podstatným, co stojí za pozornost je právě jejich obrácení, konverze. To je duchovní obsah těchto textů. A pak je zde i to, co se týká nás. Vděčnost.

Nám nedělá potíž děkovat lékařům za uzdravení – a čím těžší nemoc byla, tím spíše. To je v pořádku a dobře. Tato vděčnost však nemívá dlouhé trvání – jen „co nám otrne“. Uvědomujeme si však, že dárcem našeho života, našeho zdraví, našich schopností, všeho co máme a co jsme, je Bůh? Že tím, kdo nás ochraňuje, uzdravuje, vede a provází, je Boží Syn? Onen pohanský Samaritán si to uvědomil a projevil mu svoji úctu a vděčnost. A my? Jsme-li zdraví, silní, úspěšní, nenapadne nás děkovat Ježíši. Vnímáme svá obdarování jako samozřejmost, jako normu. Ale ona to není samozřejmost. Je to Boží dar!

Bez lásky k Bohu, bez pokory a vděčnosti dostaneme od Boha mnohé, On se nenechá zahanbit. Avšak s vděčností a pokorou dostaneme neskonale více. Záchranu. Spásu. A to i přes to, že to navenek nemusí být vůbec znát. Ten komu se všechno daří a všechno jde, nemusí být Bohem tolik milovaný, jako věčný smolař, outsider a upozaděný nešika. Ti, kteří se hřejí na výsluní slávy a ve světle pozornosti tohoto světa, žijí možná tím spíše ve stínu Boží pozornosti, než pokorní, soucitní a obětaví. Právě ti nejspíš září ve světle Boží lásky, milosrdenství a slitování. Přesně tak, jak to říká Ježíš opakovaně ve svých podobenstvích. První budou u Boha poslední a naopak. 

Veronika Čepelková

 

 

 

Národní pouť Řím banner

 
Nahoru