07.05.2022, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Průvodce na naší cestě

Průvodce na naší cestě

Jan 10,27-30

Čtvrtá neděle velikonoční

Čtvrtá neděle velikonoční má svůj vlastní název, tradičně se nazývá: „Nedělí Dobrého Pastýře“. Není divu, vždyť nám tuto neděli, rok co rok, nabízí evangelium sv. Jana, (přesněji vždy jiný úryvek z 10. kap.) v níž se Kristus představuje jako „Dobrý Pastýř“. Letošní úryvek zdůrazňuje jednotu mezi Otcem a Synem. Jednotu mezi Bohem, který ovcím, tj. nám všem křesťanům, dává dar života a Kristem, který jako Dobrý Pastýř vede svěřené stádo do bezpečí života věčného.

„Já a Otec jedno jsme.“ Je-li Ježíš jedno s Otcem – a kdo by mohl o Kristových slovech pochybovat, pak z tohoto vyznání plyne dogma o jednotě v Nejsvětější Trojici – toto téma ponechám dogmatikům, ale, a to pokládám pro dnešní Neděli dobrého pastýře za podstatné – jsme i my jedno (za jedno) s Kristem – neb jsme jeho ovcemi, jeho svěřenými dušemi v rukou pastýře, ale jsme současně i v jednotě s Otcem. Je to tak prosté, je-li Ježíš jedno s Otcem a my jsme jeho, pak jsme i Otcovými – dětmi, ovcemi, nesmrtelnými dušemi, v jeho vlastnictví – vlastnictví, které nesvazuje, ale naopak – osvobozuje. Jsme jedno v Otci – vždyť i proto smíme, jak nás Ježíš naučil, obracet k Otci slovy: „Otče náš!“

Pokud bychom si 10. kapitolu sv. Jana měli zařadit do biblického kontextu, pak vyplývá ze sporů mezi Kristem a Židy, kteří na Ježíše doráží, aby už konečně jasně řekl, zdali je, či není, Mesiášem: „Jak dlouho nás chceš držet v napětí. Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně.“ (Jan 10,24) Ježíš (ač jinde vyzývá, aby řeč učedníků byla jasná: „Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne.“) zde nevyjeví svoji soupodstatnost s Bohem. Neřekne (jak by chtěli slyšet – ne však pro poznání, ale aby jej mohli obžalovat): „Já jsem Mesiáš“, ale přesto své mesiánství obhajuje. To když se právě odvolává na jednotu mezi ním a Otcem:  „Já a Otec jedno jsme.“

Pro neděli Dobrého pastýře (kterou pravidelně předchází modlitby za nová kněžská povolání) je opakované zdůrazňování jednoty mezi Otcem a Synem důležité. Proč? Protože je-li Kristus zajedno s Otcem, pak (logicky) i ti, kdo jsou Kristovi (=křesťané) jsou tím samým zajedno i s Otcem. To platí pro všechny Kristovy ovce, všechny, kteří v Krista uvěřili. Ale ti, kteří nejenom uvěřili, ale a spojili s vírou v něho svůj život tím, že víru vyjádřili odevzdáním se Kristu – zasvěcením se Ježíši (zasvěceným životem), ti jsou právě dnes v centru pozornosti celé církve. Pastýři. Co víc a kéž by: pastýři dobří.

Co to vlastně znamená být pastýřem, tím spíše pastýřem dobrým? Možná by každý odpověděl podle svých zkušeností (těch dobrých i méně dobrých) s klérem. V čem bychom se ale nejspíš shodli? Jak si představujeme „dobrého pastýře“?

Především v tom, o čem je dnes řeč – dobrý pastýř může vzejít jen ze sjednocení se s Kristem (a tím samým i s Otcem). Z jeho následování, z naslouchání, z poslušnosti vůči jeho hlasu. To se navenek projevuje kvalitním duchovním životem – rozmlouváním a nasloucháním Kristu v modlitbě, obětavé službě. V následování jeho příkladu, (a evangelia jsou nepřebernou učebnicí jednání dobrého pastýře) – v laskavosti, milosrdenství, lidské otevřenosti, upřímnosti, pokoře, ve vřelosti a empatii, v soucítění se svěřenými ovcemi (dušemi). V nasazení se pro lásku – k Bohu, Kristu, k lidem – (dokonce i k těm mimo stádo). Ve zřeknutí se své sebestřednosti, sobectví, touze po vyniknutí. V absenci potřeby ovládat druhé a mít vždy navrch. Takové pastýře, kteří mají blízko ke Kristu i k lidem, takové lze následovat, mít je rádi a věřit jim.

Kristus nepopírá – a zkušenost potvrzuje – že jsou i pastýři méně dobří, nebo i nedobří. Karikaturou dobrého pastýře je každá podoba klerikalismu, kariérismu, povýšenosti, uzavřenosti za zdmi klášterů a far. Soudobý prorok, sv. Otec František dokáže trefně (a jistě k nelibosti mnohých) kritizovat všechny nezdravé jevy v ovčinci církve. Známé jsou jeho výroky o tom, že „kněz musí být cítit ovcemi“ – tj. načichnout člověčinou a sdílet s lidmi jejich životní podmínky, obtíže, starosti. A také, že „církev je polní nemocnicí“ – být v první pozici a léčit nemocné a zraněné duše. Kolik ran způsobených samotnými pastýři je třeba léčit – a církev muže být úspěšnou nemocnicí jen když otevřeně, pravdivě a upřímně uzná a vyzná své viny a selhání. Nebát se otevřít skalpelem upřímnosti své rány – svá selhání a pojmenovat je a prosit za odpuštění. Pouze zdravá církev může uzdravovat druhé.

„Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou.“ Každá oce pozná hlas svého pastýře a jen za ním jde – to je příklad, který dnes znají pouze chovatelé, ale v dobách Kristových každý, vždyť pastevectví bylo nejrozšířenějším povoláním v tomto semitském národě. Od ovcí se požaduje naslouchat hlasu Pána i poslušnosti; od pastýřů zase znalost ovcí (každé jedné ze stáda), mít k nim osobní vztah. Dnes, v přeneseném slova smyslu, toto není samozřejmostí. Ovce často naslouchají falešným pastýřům, a mají rády ty, kteří po nich nic nechtějí. Důsledného pastýře, který jim ukazuje náročnou cestu k pravým pastvinám, mnohdy odmítají pro svou pohodlnost jej následovat. Jenomže, kam vede dobrý pastýř své ovce? I to jsme slyšeli. „Já jim dávám věčný život!“ Věčný život, to jsou ony životodárné, věčně zelené, pastviny. K nim však vede náročná cesta, po níž nelze jít sám. Jen v jistotě stáda (církve) a pod vedením nejlepšího pastýře (Krista) a sjednoceni s Otcem, lze dojít cíle naší životní cesty – věčného života. Tak, jak píše Jan ve svém vidění v druhém čtení z knihy Zjevení: „Už nikdy nebudou mít hlad a žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, je bude pást a vodit k pramenům živé vody. A Bůh sám jim setře každou slzu z očí.“ To je krásná vize. To je pravé místo odpočinku. A my, ať vědomě, či nevědomě, po Božím království toužíme. Nedojdeme do něho však sami. Nevydobudeme si jej žádnými zásluhami. Je třeba pouze přijmout postavení ovce a následovat svého Dobrého pastýře, kterým je Kristus. Pak – a nikdo nám neslibuje široké a pohodlné cesty – můžeme dojít tam, kde jsme očekáváni. Domů. Ke své cestě však potřebujeme pastýře – průvodce. Toho, který sám o sobě tvrdí nejen, že je „Dobrý pastýř“, ale také, že je: „Cesta, pravda a život.“

Jiří Vojtěch Černý

 

Tyrolsko-banner

 
Nahoru