03.01.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Prosme za dar moudrosti

Prosme za dar moudrosti

Sir 24,1-16

Jan 1,1-18

Druhá neděle po vánocích

Dvakrát v rozmezí jen několika málo dní – jako vrchol vánoční doby, kdy si připomínáme příchod Božího Syna na svět v lidské podobě, čteme stejný úryvek Písma – a to ne ledajaký. Tzv. Prolog sv. Jana – začátek evangelia sv. Jana, Text, který je snad nejhlubším a nejnáročnějším v celém Písmu sv. A není divu. Uvádí do propastného tajemství Kristova synovství a Božího otcovství; do tajemství samého počátku; smyslu stvoření; podstaty Boží existence a celého stvoření vůbec.

„NA POČÁTKU BYLO SLOVO.“ Janovo evangelium začíná samým počátkem – podobně jako Bible začíná počátkem: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi …i řekl Bůh, budiž … a bylo …“ To nejsou dva „počátky“, to je jediné ustavičné Boží tvůrčí bytí – kdy ve SZ je tvůrčí silou Bůh a jeho idea proměněná ve slovo, jímž vše tvoří z ničeho (jde o počátek, o bod nula, z něhož se nesmírnou Boží potencí rozpíná celý vesmír). V Janově evangeliu není primární vyzdvihnout Boží sílu a moc, ukotvit Boha - Stvořitele do chaosu nebytí. Janovi jde o to, ukázat na Ježíše Krista, který je soupodstatný se samým Bohem. Ježíš – Světlo, Pravda, Život, je u Jana Slovem, skrze něž všechno povstává. Slovem, které z Boha vychází. Slovem, v němž je Život a život je Světlem lidí. Světlem tak mocným a silným, že není temnoty, která by jej pohltila. „Světlo pravé, které osvěcuje každého člověka.“ Toto světlo je od počátku (kdy Bůh oddělil světlo od tmy), je vyzařováním, energií, skrze nějž povstává celý svět. Je-li však všechno na světě, celý Vesmír stvořen slovem, pak to znamená, že je srozumitelný; přístupný poznání, uchopitelný, a že má (stejně jako slovo, které je nositelem sdělené myšlenky) smysl.

Jan ke svému evangeliu dodává další obrazy: Slovo není jen hlas, zvuk, vyjádřená myšlenka – ve Slově je skryt samotný život; Život, který je Světlem lidí. Evangelista Jan v úvodu prologu ukazuje na Slovo, jako tvůrčí sílu, potenci. A poté jakoby vymění kulisy na scéně a do popředí klade Osobu, kterou zřetelně ztotožňuje s Kristem. Pro Janovy posluchače nebylo tajenkou, že oním Slovem je Kristus. Ten, kterého se mohli dotýkat, kterému mohli naslouchat, kterého spatřili na vlastní oči. (Ač „Boha nikdy nikdo nespatřil.“) Abstraktní obraz Janových slov nabývá osobní charakter. Toto Boží Slovo je uprostřed lidí, má svoji osobní historii. Toto Slovo přichází na svět v plnosti času („když se naplnil čas“), přichází do „světa, který povstal skrze něj“ – a přece – lidé, pro něž a kvůli nimž přišel, jej nepřijali! „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“

Nepřijetí! To je nejvlastnější osud Božího Syna. Nebyl přijatý, nebyl přijatelný. Od chvíle početí, přes narození v Betlémě; exil v Egyptě, nástrahy a léčky mocných své doby, až po justiční vraždu, kdy se v nejhlubší opuštěnosti na kříži obrací k svému Otci: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Ježíš je tak jedinečný, výjimečný, originální, že ač uprostřed lidí a pro lidi, má jen jediného, sobě rovného, partnera. Svého Otce.

Ježíš, přicházející na svět skrze svého Otce má ovšem také svého předchůdce. Prostředníka. My jsme se s ním dobře seznámili v adventní době – ano, Jana Křtitele. Tento Boží vizionář je jediný, který může vydat svědectví o Kristu: „To je ten, o kterém jsem řekl: „Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.“ („Byl dříve než já“ – Jan svým narozením Krista předchází, ale jako člověka jej předchází Kristus od samého počátku stvoření.)

Přiznávám se, že kdykoli zaslechnu tato slova Prologu evangelisty Jana, tak mne skoro až zamrazí. Více než rozumem, spíše intuicí, si uvědomuji, že jde o nejzásadnější text, který můžeme v Písmu nalézt. A já si připadám tak přízemní a hloupý, než abych jej pochopil. (Třeba to v plnosti ani nelze, kdo ví?) A tak si k lepšímu pochopení vypomáhám ostatními texty, které pro dnešní den zazněly. Prvým, sz. čtením, z knihy Sirachovcovy. Ta patří do tzv. sapienciální, mudroslovné literatury. A jak už z názvu vyplývá, jde o literaturu, která je nejen moudrá, ale která také, a především, o moudrosti mluví. Která je „chválou moudrosti“. Moudrost je zde personifikována, vychvalována a ztotožňována s Boží vůlí. A Bohem je vyzývána, aby si našla svůj příbytek uprostřed jeho vyvoleného lidu. „Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj stvořitel mi poručil vztyčit stan. Řekl mi: „usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví … Usadil mě na Siónu, v městě, které miloval jako mě, v Jeruzalémě. V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví.“ Tento oslavný hymnus opěvuje Boha, který moudrost nejen stvořil, ale který ji má od věčnosti u sebe a nyní ji posílá k svému, tj. vyvolenému izraelskému lidu, na Sión, do Jeruzaléma. Tam, na Siónu, na svém milovaném místě, ji usazuje, aby vykonávala svou službu. Koneckonců, čteme přece z Písma sv. a to vzniklo v hebrejském prostředí, v Judsku – a tak není divu, že hovoří právě a jen o židovském národu jako o svém lidu (uprostřed něhož se chválí a slaví – stejně jako zprostřed tohoto lidu jednou vzejde ten, který bude ztělesněným Božím slovem, Boží moudrostí). Jako sídlo své moudrosti určuje sám Bůh Jeruzalém. „Na Siónu jsem obdržela sídlo. Usadil mě v městě, které miloval jako mě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc!“

Po Starém zákonu přichází zákon Nový, a úryvek dnešní epištoly z pera sv. Pavla, je rovněž oslavným hymnem na Boha Otce a jeho Syna. Toho Syna, který: „nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista.“

Jakobychom slyšeli ozvěnu slov Janova evangelia. Ježíš je nazýván „Otcem našeho Pána“. A křesťané, tj. ti, kdo uvěřili v Boží Otcovství, jsou pro své „spojení s Kristem“ zahrnováni duchovními dary – tedy i moudrostí. A toto spojení je důvodem „našeho vyvolení ještě před stvořením světa“; našeho „předurčení, abychom, podobně jako Kristus, byli přijati za Boží děti a to právě a jen díky Kristově autentickému, pravému Božímu synovství. A důvod? „To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném Synu.“

Apoštol národů, sv. Pavel pronikl do hloubky Janova evangelia, „hymnus“ z listu Efesanům o tom nepochybně svědčí. Pavel v sobě nezapře „pastýře“, duchovního otce. Jak útěšná jsou jeho slova na adresu efezských křesťanů: „Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům. Proto za vás nepřestávám děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skýtá křesťanům jeho dědictví.“ To jsou krásná otcovská slova. Skoro bych byl v pokušení vypůjčit si je a namísto obvyklých novoročních přání, popřát každému z vás těmito Pavlovými slovy. Vždyť my tak málo prosíme za „dar moudře věci chápat“; a ani nás nenapadne si vyprošovat „správné poznání“ a „osvícené srdce“. Přitom jsou to dary a milosti, které ke svému duchovnímu životu nezbytně potřebujeme.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru