22.03.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Prosme o dar prohlédnutí

Prosme o dar prohlédnutí

1 Sam 16,1-13

Jan 9,1-41

4. neděle postní

SLEPOTA, nejen vnější, fyzická, ale především vnitřní, duchovní, je, alespoň dle mého mínění, základním tématem, na kterém stojí nejen dnešní evangelium, ale i ostatní biblické texty.

Začněme hned tím prvým, starozákonním. Zde není výslovně zmiňován žádný nevidomý, právě naopak, zde je vyzdvižen ten, který vidí i to, co je ostatním očím a pohledu zvenčí, utajeno. Boží „vidoucí – nábí“. Samuel. Ten je postaven samým Hospodinem před nelehký úkol. Jít, navzdory panujícímu králi Saulovi, pomazat nového izraelského krále. Samuel, přestože jde o velmi riskantní záležitost – dozvědět se o ní Saul, bude ho to stát krk, uposlechne hlas Hospodinův – a jde. Jde tam, kam jej Hospodin posílá. Do Betléma. K Jesseovi, protože Hospodin si vybral za budoucího krále jednoho z jeho synů. Před Samuelem stojí nejen riskantní úkol, ale úkol velmi náročný. Jak vybrat toho pravého? Sedm synů představí Jesse Samuelovi. Sedm, navenek vhodných kandidátů. Sedm urostlých, zdatných, mladých mužů. A přece, ač je číslo sedm v hebrejské mentalitě počtem plnosti, číslem Božím, pokaždé Samuel slyší od Hospodina totéž. „Ten to není. Toho jsem si nevybral.“

Hospodin ví, koho poslat. Snad pouze Samuel, ten, jenž jediný už od raného dětství rozmlouvá s Hospodinem („Mluv, Hospodine, tvůj služebník naslouchá“- 1 Sam 3,10) je schopen s Boží pomocí rozpoznat toho pravého. Božího vyvoleného. Ačkoli před Samuelem defiluje výkvět Jesseova rodu, on ví, že žádný z mužů není tím, který je v Hospodinových očích vyvoleným. „Jsou to již všichni tvoji chlapci?“ Položit takovou otázku může jen ten, kdo si je jistý Hospodinovým slovem. Kdo dobře ví, že: „Hospodin se nedívá jako člověk; vždyť „člověk soudí podle zdání, Hospodin však vidí do srdce člověka.“ „Jsou to již všichni chlapci?“ Jak ošidné je dát na „první pohled“; na vnější vzhled, na ono „zdání očí“. Vždyť naše vidění, naše mínění a hodnocení, je tak klamné. Tak zdánlivé. Pouze Hospodin vidí hlouběji a dál; pouze Hospodin vybírá své vyvolené podle jiných, než našich lidských měřítek. Toto Samuel ví. A proto: „Jsou to již všichni chlapci?“

Ne, ještě jeden. Outsider. Nejmladší, a v očích všech ten nejméně vhodný. Co může očekávat osmý syn v otcově domě? Jen roli pasáka, posledního z posledních. „Pošli pro něho, neboť nesedneme k jídlu, dokud sem nepřijde.“ Odvolají Davida od stád, přichází pohledný mladíček – a hle, Hospodinovo slovo: „Nuže, pomaž ho, to je on!“ (Jako už tolikrát se v Boží režii ujímá hlavní role ten nejbezvýznamnější, odstrčený, přehlížený. Poslední …) „Nuže, pomaž ho, to je on!“ TO JE ON! Samuel neváhá a - jistě k údivu, a nejspíš i nevoli ostatních bratří - pomaže Davida. Pomazání má velký význam!

- Konalo se při hostině po oběti – Samuel přichází s obětní jalovicí, a proto také odmítá usednout k hostině dříve, než budou všichni přítomni. Hostina spojená s obětí vyžaduje posvěcení a to předpokládá především očištění – v textu to není výslovně vyjádřeno, ale bylo samozřejmé – (podobně samozřejmé, jako by mělo být i naše „očištění“ v podobě kajícnosti a vyznání hříchů, před naší mešní obětí.) Posvěcení bylo spojováno s pomazáním – které oddělovalo lidi a předměty ze světského, profánního, pro Boha. Pomazaným – (hebrejsky Mašíach, řecky Christos) je pouze prorok, velekněz, král, ale v tuto chvíli se ještě pomazání Davidovo nevnímá jako královská hodnost, ta bude vystupovat výrazněji až později a bude tak už ukazovat ke Kristu, který je Davidovým potomkem.)

Bez zajímavosti není poslední věta prvého čtení: „Od toho dne i nadále působil s Davidem Hospodinův duch.“ U žádného z izraelských králů není vyzdvihnut tento moment trvalého působení Božího ducha, jen u Davida.

Tolik k prvému čtení, kde se prorok Samuel osvědčuje jako Hospodinův vidoucí. Evangelium se naopak odehrává kolem nevidoucího - slepého od narození. A jeho slepota je pro Krista nejenom důvodem k učinění zázraku, ale především předmětem katecheze pro učedníky, stejně jako farizeje, kteří ji však pro svoji zaslepenost nejsou schopni přijmout.

Evangelium je dlouhé, tak jen stručně. Setkání Krista se slepým, (nejspíš mladým mužem - za svědky jsou voláni jeho rodiče) vyvolá u učedníků otázku: „Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ To je doklad toho, jak všichni dosud žijí v mentalitě Starého zákona, kde vše negativní bylo zákonitým důsledkem lidského selhání, hříchu. Kde je Bůh sice spravedlivým, leč trestajícím Bohem, jehož trest sahá přes celé generace. „Mistře, kdo se prohřešil: on sám, nebo jeho rodiče …“ zmínka o „slepém od narození“ staví do popředí rodiče, jako hříšníky. Ježíš tento, všeobecně rozšířený postoj odmítá, stejně jako souvislost nemoci s vinou. Následné uzdravení onoho slepého použije nejenom jako důkaz své „božské moci“ coby divotvůrce, ale i „spásonosné moci“, kdy dokáže, že „On, Boží Syn, je světlem světa“. Světlem světa, protože jen v jeho světle lze spatřit pravý obraz Boha, Boží spásy i sebe samých. Je „Světlem světa“ v němž jediném mohou lidé přijmout pravý, smysluplný život – za předpokladu, že se „lidé tomuto Světlu světa otevřou!“.

Jak nesnadný je to požadavek ukazuje následující reakce farizeů a vykladačů Zákona. Vždyť Ježíš tímto uzdravením – spojeným se smícháním slin s blátem a cestou slepého k rybníku Siloe – porušil sobotní zákaz jakékoli činnosti! Takže nastupuje „moc temnot“, kterou reprezentují právě ti, kteří jsou paradoxně nositelé „pravé?“ víry. Farizeové se ptají, jak nabyl zraku – a slepec bezelstně odpovídá: „Ten člověk – pro sousedy použije i jméno – „člověk jménem Ježíš“ – mi přiložil na oči bláto, umyl jsem se a vidím.“ Farizeové ovšem nevidí uzdraveného člověka, nechtějí vidět zjevný zázrak – nechtějí vidět, v tom je jejich největší vina – ale zůstanou na povrchu, jen u skutečnosti, že k uzdravení došlo v sobotu! Neslýchané! „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu!“ Jenomže, přichází námitka z vlastních řad: „Jak by hříšný člověk mohl dělat taková znamení?“ Zdá se, že i farizeové jsou zasaženi pochybnostmi. Snadno si (jako ostatně každá demagogie zavírající oči před pravdou) pomohou. Přitvrdí výslech. „Co o něm říkáš, když ti otevřel oči?“- „Je to prorok.“ Tohle rozhodně slyšet nechtěli. Zavolají rodiče a pod pohrůžkou vyloučení ze synagógy (trest za porušování Božích zákonů a příkazů) se znovu ptají: „Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?“ Chudáci rodiče – před farizeji nezapřou, že je to jejich syn, to ani nelze, ale ve skutečnosti jej zapřou, to když alibisticky odpoví: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe!“ Strach z vyloučení ze synagogy, tj. z duchovního i společenského života, jim diktuje tuto zbabělou odpověď. Vždyť oni jdou ve svém strachu tak daleko, že zradí svého syna! Ne tak ten slepý. Ten u opětovného výslechu znovu a ještě důrazněji obhájí Ježíše, co víc, svojí odpovědí nepřímo obžaluje farizeje. Postaví je před teologické dilema: Oni jsou potomci zákonodárce Mojžíše, ke kterému mluvil Bůh. Ale Ježíš? „Vždyť ani nevíme, odkud je!“ Odvolávají se na jeho tělesný původ - Ježíš je však od Boha, jeho božský původ odhalují jeho slova a činy- ale, to by farizeové museli napřed prohlédnout. Přestat být zaslepení. Což si nepřipustí a tak raději použijí své moci a síly, obžalují uzdraveného slepce - který se ovšem stal vidoucím nejen tělesně, ale i duchovně, a vyženou ho. Hrdinou tohoto evangelia je však právě tento uzdravený slepec. Vyzná Ježíše, vyzná víru v jeho božství: „Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal.“

Za svoji obhajobu je odměněn opětovným setkáním s Ježíšem, který upevní jeho víru: „Věříš v Syna člověka? - Věřím, Pane!“

Zato farizeům se dostane od Ježíše tvrdého odsouzení: „Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kteří nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli.“ - „Jsme snad i my slepí?“ - „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: ´Vidíme.´ Proto váš hřích trvá.“

Toto jsou nesmírně závažná slova. A, aniž bych chtěl moralizovat, jsou určená i nám. Před kolika skutečnostmi, zjevnými Božími zásahy do našich životů, zůstáváme stejně zatvrzele slepí, jako farizeové. Je totiž tak těžké si přiznat, že věci, skutečnosti i ti druzí jsou jiní, než jak je vidíme a chceme vidět my. A tak prosme o dar prohlédnutí a spolu se slepcem u Jericha volejme: „Pane, ať vidím!“

Jiří Vojtěch Černý

 

 



Zájezd do Slovinska

 
Nahoru