16.02.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Prosme o čisté srdce a pevnou víru, naději a lásku

Prosme o čisté srdce a pevnou víru, naději a lásku

Gn 6,5-7,10

Mk 8,14-21

Úterý 6. týdne

Začátkem minulého týdne jsme otevřeli prvou knihu Písma, s oním úžasným poselstvím o stvoření, o němž je řečeno: „a Bůh viděl, že je to dobré…“ Pak ovšem vstupují na scénu první lidé, a s nimi i první, a pak další, a další hřích… Včera jsme, kupř. slyšeli o bratrovraždě Kainově – a dnes bychom mohli říci, s jistou nadsázkou, že Bohu už došla trpělivost. Opět zazní Boží slovo, ale už není slovem tvůrčím, ale naopak, slovem zkázy a také výtky na adresu lidí, jejichž, cituji: „srdce stále jen směřuje ke zlému“. Bůh dostává lidskou tvář, když jednak lituje toho, co všechno pro lidi vykonal; když se velmi zarmoutil a rozmrzel; a pak učiní rozhodnutí zastavit toto rozbujelé zlo nepochopitelně tvrdým rozhodnutím: Ano, tento dobrý Bůh - Stvořitel sešle zkázu na své dobré dílo, protože je nenapravitelně zasaženo virem zla a hříchu a dosavadní konzervativní léčba otcovskou láskou selhala; je proto třeba léčby radikální - vyříznout nádor zloby, aby dále nezamořoval zbylý organismus. Přitom toho zdravého, nezasaženého lidstva je tak málo - jen Noe, jeho manželka a jejich 3 synové spolu s manželkami. K zachování života na této krásné planetě to však stačí, zvláště když je přibráno po sedmi párech čistých a dvou párech tzv. nečistých zvířat, aby dílo Boží nebylo zmařeno nadobro, ale aby mohlo začít novou existenci, nezatíženou hříchem.

Jako ostatní zprávy z biblického pravěku musíme i tuto brát takříkajíc s rezervou. Bible zaznamenává skutečnost, která se tradovala ve všech kulturách a nepochybně nastala před mnoha tisíci let, než dostala svou písemnou formu. (Ony totiž všechny nejstarší záznamy prastarých civilizací společně zmiňují velké potopy a záplavy.) Co je ovšem významné na biblické zprávě je to, že autor klade do vzájemné souvislosti hřích a trest, což u všech jiných zpráv o potopě chybí. (Tam je důsledkem potopy rozmar bohů, ale nikoli podíl člověka na něm.) Biblista jde se svým inspirovaným pohledem dál, do hlubších souvislostí - skutečnost přírodní katastrofy je zde pojata jako důsledek odpadu člověka od Boží láskyplné náruče. (Biblický důraz podtrhuje ještě symbolika čísel, sedmička je číslem Božím, číslem plnosti; 40 dní je číslem proměny.)

Ještě jeden pohled stojí za připomenutí. Zbylé lidstvo se zachrání svou poslušností, svou důvěrou v Boží slovo. Kdyby Noe dal na svůj lidský rozum a na řeči ostatních lidí, jistě by nestavěl loď na vrcholu hory, vždyť je to hotový nesmysl! (Naše zkušenost nám podobné počínání staví na úroveň pošetilosti. Loď se přece staví u vody, ne na velehorách. Noe a jeho synové se však zachránili nejen svoji čistotou, svoji nezasažeností jedem hříchu, ale i svou bezbřehou poslušností vůči Božímu slovu, jakkoli se zdálo být pošetilým a nesmyslným.) Pro všechny budoucí časy se stane Noemova archa obrazem Archy úmluvy; Noe předobrazem Krista, který svou poslušností skrze dřevo kříže lidstvo zachránil, a vody potopy budou pro křesťany předobrazem vody křtu, která také dává nový život.

A nyní se ještě podívejme na evangelium. Ježíš, Syn Boží, je také na lodi, stejně jako Noe, a varuje své učedníky před farizejským kvasem. Jenomže - jeho učedníci mají docela obyčejný hlad. Zapomněli si s sebou vzít jídlo. (Hladový čk myslí jen na kus žvance a Kristovi učedníci nejsou jiní.) Spoléhají na své zásoby, a teď zjišťují, že na lodi mají jen jeden chleba a vůbec si nevzpomenou, že mají mezi sebou toho, který jen před několika málo dny, (měli by to tedy mít ještě v živé paměti!) rozmnožil chléb pro tisíce. Vedle sebe mají toho, který je tím jediným, pravým chlebem života. Tím, který jako rozlámaný eucharistický chléb, bude věčným pokrmem spásy pro všechna budoucí pokolení. Oni však myslí jen na svůj žaludek. Tak malá je jejich důvěra v Syna Božího. Právem si proto zaslouží jeho výtku: „Ještě nechápete?“ A já si troufám se domnívat, že ona Kristova výtka: „Ještě nechápete…?“ by mohla být určena stejně dobře i nám, jako učedníkům na lodi. Obrazně řečeno, i my se plavíme ve svém životě po mnohdy po značně rozbouřených vodách – ale plavíme se přece na lodi církve – jejímž předobrazem je archa Noemova, a máme k jídlu vedle chleba pozemského, chléb těla Kristova! Kolikrát ve svých modlitbách prosíme Pána o nejrůznější věci, nic proti tomu, ale nejprve bychom měli prosit o jediné: „Pane, dej nám čisté srdce a pevnou víru, naději a lásku. Veď naše kroky po svých cestách a nám dej dar poslušnosti a vytrvalosti, Tě na nich následovat.“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru