08.04.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Prosme, aby k nám byl Kristus milosrdný

Prosme, aby k nám byl Kristus milosrdný

Iz 50,4-9

Mt 26,14-25

Středa Svatého týdne

Velikonoce se nám již nezadržitelně blíží, zítra už oslavíme první den tzv. tridua, ve kterém si připomeneme událost nad jiné významnou. Ustanovení Eucharistie. Proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Kristovu.

V evangeliu sv. Matouše, které jsme dnes slyšeli, se také mluví o Poslední večeři, ale to, nač klade evangelista největší důraz, je Jidášova zrada. (Včera jsme o ní rovněž slyšeli z pera sv. Jana, dnes sv. Matouše; proč pokládali evangelisté za tak důležité o ní hovořit? Ne kvůli sobě, ani ne kvůli Ježíši. Kvůli nám! Zrada patří k největšímu hříchu proti lásce, a tady ji máme jako součást Největší hostiny lásky. Stále se opakuje totéž, tentýž protiklad: dobro a zlo, láska a nenávist, oběť a zrada. V této polaritě žijeme a také volíme, na čí stranu se přikloníme. Snad proto nám Jidášovu zradu i Kristovu lásku evangelisté stále připomínají.)

„Amen pravím vám, že jeden z vás mne zradí.“ Jeden z vás - to tedy může být kdokoli z apoštolů! - Pane, jsem to já? Nebo snad já? - Tohle nečekali. I ten, kterého se to týkalo, se odváží položit falešnou otázku: „Jsem to snad já, Pane?“

Snad se divíme té Jidášově troufalosti. Ale i v jeho duši se musí odehrávat velký zmatek. Nemohl přeslechnout tvrdá Ježíšova slova: „běda tomu člověku, skrze něhož je Syn člověka zrazován. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby byl se vůbec nenarodil.“ To jsou slova, která jej musela tnout do živého, která jej musela pálit jak oheň. Že nebyl cynik bez svědomí, o tom ostatně svědčí i jeho smutný konec. Jidáš se musel smažit ve výhni výčitek svědomí. Jeho srdce se pralo s láskou a zlobou, se strachem i touhou.

Co všechno se však muselo dít v Ježíši? Ten večer se vydal se vším všudy, pro všechny a na věky. Dál už bude mezi námi jen prostřednictvím Eucharistie, kterou právě ustanovil. Je smutný až k smrti, padá na něj úzkost a strach. Dobře ví, co ho čeká. Namísto podpory a pomoci jej všichni zradí. I ti tři nejbližší, které přemůže spánek, i Petr, který jej zanedlouho také zapře.

„Syn člověka musí být zrazen.“ To jsou tvrdá a jasná slova, podobná těm, která řekne později: „Bylo třeba, aby trpěl.“ Musí! Bylo třeba! To je obrovské tajemství. Největší tajemství. Nejbolestnější tajemství právě ve smutku zrazeného v hříchu zrazujícího.

Jako ve všem, i zde si Ježíš vybral největší díl bolesti. Zradili jej nejbližší, na kříži se bude zdát, že jej zradil i nebeský Otec, když vykřikne: „Bože můj, proč jsi mne opustil?!“

Také my, přiznejme si to, Krista stále znovu a znovu zrazujeme. Svoji nevěrností, svoji pýchou a sobectvím, svoji pohodlností a lhostejností.

Prosme jej, aby k nám byl tak milosrdný, tak velkorysý, jako byl k Petrovi a svým učedníkům, kteří jej také zapřeli.

Jiří Vojtěch Černý

 

 



Zájezd do Slovinska

 
Nahoru