15.01.2017, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Prosme Pána, aby nám dal čisté srdce

Prosme Pána, aby nám dal čisté srdce

Iz 49,3-6

Jan 1,29-34

2. neděle v mezidobí

Minulou neděli, kterou končila doba vánoční, jsme slyšeli v evangeliu o křtu Pána Ježíše v Jordánu. Tuto neděli, první v mezidobí, se znovu vracíme k této události, tentokrát však v podání evangelisty Jana. Ten tuto událost nezasazuje do děje, ale, jak je pro něho typické, vidí ji v hlubších, duchovních souvislostech. Celý dnešní úryvek z evangelia je vlastně monologem Jana Křtitele. Zachyceným ovšem perem evangelisty Jana, a to téměř 70 let poté, co byl vyřčen. Evangelista Jan, stařec úctyhodného věku, píše své evangelium ve vyhnanství, po životě plném pronásledování a přesto naplněném láskou. Jaký jiný mohl být motiv pro tohoto kmeta, když usedá k pergamenu a bere do ruky pero, než láska? Láska se touží sdělit, být vykřičena do světa (to mi zamilovaní jistě potvrdí), a stejně tak je láska onou hnací silou pro stařičkého Jana, aby vydal světu svědectví o lásce, kterou přinesl na tento svět Syn Boží.

Aby vydal svědectví! On nemluví o sobě, ale zaznamenává slova někoho jiného. Jana Křtitele. A zaznamenává je tak přesně a živě, jako by byla pronesena právě před chvílí. (Zapamatovat si každé slovo, každý detail, aby i po 70 ti letech byly přesně reprodukovány, to je možné jen tehdy, pokud člověka osobně zasáhnou, pokud jsou vepsány hluboko do paměti srdce, které, jak známo, netrpí zapomnětlivostí. To je možné jen v Duchu svatém.)

Přenesme se tedy teď, spolu s evangelistou Janem, na břeh Jordánu. Stojí tam poslední prorok Starého a první prorok Nového zákona. Předchůdce Páně, Jan Křtitel. Celý svůj život prožil na poušti, v tvrdé askezi a odříkání, kterým se připravoval na své poslání – „být tím, kdo připraví cestu Mesiáši, kdo na Něj ukáže, kdo ho druhým představí.“ Nyní se jeho životní úloha naplnila.

Kristus vstoupil do vod Jordánu, byl pokřtěn a Duch svatý jej odhalil. Janova úloha se jakoby naplnila, mohl by znovu odejít do samoty pouště, ale on ještě zůstává. Ještě nevyřkl všechno, co říci měl. Ještě nenastala ta pravá chvíle pro odchod ze scény. Ale už se blíží…

Podél břehu Jordánu totiž přichází Kristus. Jan ho spatří a pronese vrcholný výrok svého života: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“

Kdyby uši posluchačů nebyly hluché, kdyby jejich rozum nebyl zatemněný, nebylo by třeba dodat už jediné slovo. Všechno, co měl říci je obsaženo v tomto SVĚDECTVÍ: „Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ Všichni Židé totiž moc dobře znali výroky proroka Izaiáše, ve kterých mluví o Ebed Jahve, Služebníku Božím, který,jako obětní Beránek vedený na porážku, nevydá svůj hlas, až bude veden na porážku za hříchy celého světa; který vykoupí a spasí Izraele a bude dán národům jako světlo, aby se spása Hospodinova rozšířila až do končin země. Izaiášovo proroctví znali téměř nazpaměť a všichni mohli správně odvodit, že právě On bude slíbeným Mesiášem. Přesto však, když jim Jan ukáže na toho, na kterého čekají, oni jej nepoznají a nepřijmou. Proč? Protože si za Služebníka Božího, pravého Mesiáše dosadili někoho jiného. Svou lidskou představu, nikoli Boží. Oni si vytouženého Mesiáše představují jinak. A protože je jiný, než jak si ho vysnili ve své fantazii, přeslechnou Janova slova a zavřou oči nad nepřikrášlenou Boží realitou. Oni chtějí jiného Mesiáše, než jaký skutečně je. Ve staletých příslibech spásy si vysnili Mesiáše, který s plamenným mečem bude bít okolní pohany a Římany, zkrátka, všechny ty druhé a jim nastolí jakýsi bezstarostný, nezávazný mír. Nejsou sto přijmout toho, který odpustí hříchy právě jim a to silou své sebeobětující se LÁSKY. Takové poznání vyžaduje POKORU, té však pro svou PÝCHU nejsou schopni. Proto slova Jana Křtitele zapadnou do prachu jejich vyprahlých srdcí. Jan Křtitel stojí na břehu a vnímá tu jejich prázdnotu. Namísto jásotu: ticho a nezájem. Proto pokračuje dál: „To je ten, který má větší důstojnost než já. Který tu byl dříve, než já. Ten, který má být zjeven izraelskému národu.“ Zase nic.

A tak Jan naposled otvírá ústa a podává svědectví o tom, co se událo při Ježíšově křtu: „Duch svatý sestoupil jako holubice a zůstal na Něm. A já jsem to viděl a dosvědčuji: TO JE SYN BOŽÍ.“

Více už se opravdu nedá říci. Jan zakouší hořkost neporozumění, sám na sobě poznává to, co bude provázet Ježíše Krista po celý jeho život až na kříž. NEPOROZUMNĚNÍ, NEPŘIJETÍ. Důvod je jen jediný, stále týž: - to, co později Ježíš nazve tvrdostí srdce. Kdo nechce slyšet, neslyší; kdo nechce rozumět, nepochopí. Tedy přesně to, jak to také předpovídal prorok Izaiáš, když říkal o synech Izraele: „mají oči a nevidí, mají uši a neslyší...“

Při každé mši svaté pozdvihuje kněz proměněné Tělo Páně a říká: „Hle Beránek Boží, ten, který na sebe vzal hříchy světa. Blahoslavení, kdo jsou pozváni k Večeři Beránkově.“ Kněz tedy, stejně jako Jan Křtitel, ukazuje na přítomného Ježíše Krista a vydává o Něm svědectví.

Ti, kteří nevěří, ti, kteří očima víry nevidí v proměněné hostii Pána Ježíše, jsou na tom stejně, jako oni Židé u Jordánu. Ta hostie je viditelným znamením neviditelného Pána. Vidět, a slyšet svědectví o Kristu, můžeme jen srdcem, naplněným láskou a ochotou jej přijmout. Neboť stále platí, a platit nepřestane ono Kristovo: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“

Prosme Pána, aby nás zbavil našich předsudků, našich lidských a ubohoučkých představ, které Boha jen zkreslují a deformují. Prosme jej, aby nám dal čisté srdce, jímž jej uvidíme takového jakým je. Jako Syna Božího. Jako toho, který z lásky k nám a z poslušnosti ke svému Otci, šel za nás jako obětní Beránek na smrt Ukřižováním. A který nám dal při Poslední večeři své Tělo a Krev za pokrm.

Pane Ježíši, Beránku Boží, kéž Tě s vírou přijímáme a poznáváme pod způsobami chleba a vína. Ať jsme vnímaví ke Tvé ustavičné přítomnosti a ničím neomezené lásce i k tvému nekonečnému milosrdenství!

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru