03.05.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Prosit o dar vděčnosti, lásky a pokory

Prosit o dar vděčnosti, lásky a pokory

Žalm 23

Jan 10,1-10

4. neděle velikonoční

Čtvrtá neděle velikonoční je už tradičně nazývána „nedělí dobrého pastýře“ – a tak není divu, že nám několikrát v biblických textech (a to ve všech cyklech), zazní slovo pastýř. A tak, úplně na úvod, zkusme si trochu přiblížit, „kdo je vlastně PASTÝŘ je, jeho úlohu a význam. Vždyť, koneckonců, kdo dnes v našem prostředí zná realitu těžké práce pastýře? Náš obraz je zkreslený, možná až příliš barvotiskový – fujarka, modré nebe a vyvalování se v trávě; zpěv ptáků nad hlavou a cinkot zvonců oveček … Pastýř v dobách starověku, navíc v oblasti Předního východu, byl vším možným, jen ne vysmátým povalečem. Bylo to povolání chudáků, ovce jim nepatřily, ale na jejich bedrech ležela tíha a zodpovědnost tohoto povolání: nutnost nalézt pastviny (což není v suchém, vyprahlém prostředí jednoduché, nadto bylo třeba 2x do roka přecházet ze zimních na letní pastviny, a to i stovky kilometrů); mnohdy je také dobýt, stejně jako pramen, na který si dělali nárok i jiní pastýři. Pastýř ve dne hlídal stádo, aby se některá ovce nezaběhla; v noci, aby ji nikdo neukradl, nebo nenapadla divoká zvěř. Stále bdělý a ve střehu; bylo třeba zajistit ovcím bezpečí, ochranu, pastviny, vodu – přesně, jak zpívá žalmista v dnešním, 23. žalmu. A také, jít vpředu a udávat směr; neustále přepočítávat stádo a svolávat je – a ovce, ty si dobře pamatují hlas svého pastýře. Jsou na něm závislé se vším všudy, musí mu důvěřovat a pastýř si musí jejich důvěru zasloužit. Když tento obraz pastýře ovcí přeneseme na Ježíše, pak říci o sobě: „Já jsem pastýř dobrý, znám své ovce a ovce znají můj hlas“ může opravdu jen On sám. Protože nikdy nikomu na nás – ovcích jeho stáda, více nezáleželo, než jemu – a být Kristovou ovcí není degradace, ale naopak výsada: patřit ke Kristu, co víc, patřit Kristu. Mít v něm, v Božím Synu, svého pastýře, který mne osobně zná, zná mé potřeby, radosti i starosti, ano i mé hříchy (a přesto mne miluje); který „mne volá jménem“ – mým jménem! (Znát jméno druhého je vždy vyjádřením osobního vztahu, zejména v mentalitě biblického lidu.). On nejenom „zná mé jméno“, On především zná mne. A jako dobrý pastýř za mne cítí odpovědnost, miluje mne a pečuje o mne!

Na začátku jsem se zmínil, že dnešní neděle je nazývána: „Nedělí dobrého pastýře“. Pokaždé čteme z Janova evangelia, kde Kristus sám o sobě říká ono: „Já jsem pastýř dobrý!“

Já jsem – biblická hebrejština nezná naše časování slovesa být, neužívá ono „já jsem“. To je vyhrazeno pouze Bohu, který jediný o sobě sděluje: „Já jsem, který jsem!“ (Zapsáno v hebrejském písmu, nemajícím samohlásek: JHVH.) A toto slovo: Jahve nebo Jehova (samohlásky doplněné podle toho, zda se používá samohlásek z opisného Božího jména ADONAI, nebo ELOHIM) na sebe vztahuje Ježíš Kristus, Boží Syn. (Už toto používání Božího jména, co víc, vztahování je na sebe, pobuřovalo Veleradu, kněze a farizeje a přivádělo k nepříčetnosti., Z jejich pohledu to bylo donebevolající rouhání, které zasluhovalo jediný možný trest, trest smrti.)

My jsme sice dnes výslovně neslyšeli ono zmiňované: „Já jsem pastýř dobrý“, slyšeli jsme, na první a povrchní poslech až nelichotivé: „Já jsem dveře“. Ale, nejsou dveře, jako dveře. Zde jde o dveře do ovčince, a těmi smí vstupovat pouze pastýř. Pokud vchází do ovčince, tohoto místa bezpečí, někdo jiný, nevchází tak jako pastýř, ale jako zloděj. (Farizeové a velekněží se chovali k prorokům, stejně jako ke křesťanům, jako ti, kteří se vlamují do ovčince - do duší Božího lidu, jako uchvatitelé. Už pouze tím, že vnucovali a vymáhali pouze jedinou interpretaci Božího zákona a jediný pohled na Boha, jsou Kristem označování jako oni „zloději a lupiči“.) Pouze Ježíš, který je branou, dveřmi k ovcím, je ten jediný spravedlivý a dobrý pastýř, protože jim dává svobodu: „Já jsem dveře, kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet“ (projev svobody). „Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.“ (Boží Syn je dárcem života!)

Krásným vyjádřením, popisem, dobrého pastýře je 23 žalm, který nám také zazněl. Jako kněz dobře vím, že většina účastníků mše sv. nevnímá texty žalmů (a neřešme teď, zda proto, že dobře nerozumí zpěvu, nebo co hůře, drmolení žalmu od ambónu); vím, že pro mnohé je žalm jen doplňkem stolu Božího slova, z něhož však příliš „neochutnáme“. Nicméně, věřím, že dnes byste byli schopni říci, jaký byl žalm, vždyť ona slova: „Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám“, ty máme v uších asi všichni. (Ať jako posluchači překrásných Písní biblických Antonína Dvořáka, či jako návštěvníci pohřebních obřadů, na nichž zhusta tento žalm zaznívá.)

Co si tedy tento nádherný žalm dát jako „zákusek“ k dnešním biblickým čtením?

„Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.“ A co my? Opravdu nic nepostrádáme? Každý z nás by byl hotov vysypat naráz ne jednu, ale hned několik potřeb, jež postrádá, kterých se mu, a leckdy citelně, nedostává. (Neznám člověka, který by odpověděl: jsem šťastný a spokojený, mám všechno, co potřebuji. To jen ti vzácní „prosťáčci Boží“ z rodu sv. Františka a jemu podobných. A přitom, tako odpověď by vlastně měla být samozřejmostí.) Co se zamyslet nad svými nářky, co všechno nám chybí, s čím jsme nespokojeni? Budeme-li k sobě upřímní, všechno – krom zdraví, a to jak tělesného, tak i duševního a duchovního, jsou věci sice důležité a podstatné, ale ve skutečnosti ne nezbytné. Bez kolika věcí a potřeb se vlastně můžeme snadno obejít. Ale můžeme žít bez lásky? Bez vnitřního pokoje, radosti, vyrovnaností? A, samozřejmě, také bez chleba a vody? (Jen pod čarou, jak bychom žili šťastněji, kdybychom si uvědomili, co je v životě podstatné a nepodstatné; nutné, nezbytné a nepotřebné. Kdybychom si byli vědomi toho, že naše štěstí bude naplněno jen tehdy, budou-li, i naší zásluhou, šťastní ti okolo nás …) Pojďme se, ještě jednou, zaposlouchat do žalmistových slov: „Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách a vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši.“ To je obraz uspokojení všech základních potřeb, které člověk má: potřeba nasycení, zde reprezentována oněmi „svěžími pastvinami“ – vždyť, je-li Hospodin pastýřem, pak jsme my, z logiky věci samé, jeho stádcem, jeho milovanými a s láskou opečovávanými ovečkami. A to nejen po stránce tělesných, biologických, potřeb. Hospodin je pastýř, který nejen sytí a napájí své ovečky, ale je jim dárcem odpočinutí, bezpečí, ochrany – „u něho si můžeme odpočinout a On nás také občerství“ – vrátí čerstvost, sílu, radost, naději – a to především naší duši. Nenechá nás bez pomoci a tápající: „vede nás po správných cestách“, a hlavně, bdí nad námi, poskytuje nám ochranu a bezpečí: „I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou, tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha.“ A líbezný obraz Hospodina, tohoto Nejvyššího pastýře, ještě pokračuje: „prostírá pro nás stůl“ – máme tedy hojnost - a to i „před zraky našich nepřátel“ – i těch, kteří nám nepřejí. (Činí tak ne proto, aby nám záviděli, abychom jim ukázali svoji převahu, ale proto, aby i oni mohli zahlédnout obraz Hospodinovy dobroty, péče a štědrosti.) „Hlavu mi mažeš olejem“, to také není bez významu, pomazaná hlava je obrazem nejen posvěcení, vyvolení, ale pomazat olejem hlavu hostu, bylo ve své době vyjádřením úcty hostitele. „Má číše přetéká“ – další obraz hojnosti.

23. žalmem bychom se mohli probírat dále, ale to můžete někdy udělat sami doma, v klidu, v rozjímání. Já zakončím poslední strofou: „Štěstí a přízeň mne provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.“ Je vůbec třeba k těmto slovům pozvání něco dodávat? Snad jen prosbu. Vidět sebe sama Kristovýma očima, očima pastýře, a prosit o dar vděčnosti, lásky a pokory. Kéž nás dary Ducha spolu s Kristem provázejí „po všechny dny našeho života“.

Jiří Vojtěch Černý

 

 



Zájezd do Slovinska

 
Nahoru