25.08.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Proměna našich srdcí

Proměna našich srdcí

Žid 12,5-13

Lk 13,22-30

21. neděle v mezidobí

Spása - cesta a způsob, jak ji dosáhnout, se prolínají prvým, sz čtením, stejně jako evangeliem – a konečně i pojednání o Otcovské, tj. Boží výchově v druhém čtení, které může být také nepřímým příspěvkem k tomuto tématu.

Starozákonní text proroka Izaiáše začíná, na svou dobu, až exkluzivní nabídkou - nabídkou spásy. Nabídkou setkání ve svatém městě, Jeruzalémě. Nejde jen o pouhé pozvání, jde o zaslíbení, o touhu nebeského Otce setkat se se svými milovanými dětmi. Dětmi, které všechny - všechny, bez ohledu na jejich vyznání, náboženskou příslušnost, společenské postavení atd. miluje. Prorok Izaiáš, hovoří jakoby Božími ústy: „Přijdu, abych shromáždil všechny národy a jazyky. Přijdou a uzří mou slávu…“ Hospodin zve všechny národy (nejen vyvolený Izrael), na svou „svatou horu do Jeruzaléma“. Tento Jeruzalém nelze vykládat pouze geograficky, zde je vnímán přeneseně, jako nebeský Jeruzalém. (Synonymum pro Boží království.) Uvažme jen tu nadčasovost: Hospodin, 8. stol. př. Kr. ústy proroka zve všechny národy do Božího království! „Přijdou a uzří mou slávu … udělám z nich znamení … pošlu je k těm, kteří o mně neslyšeli mluvit a neviděli mou slávu.“

Silný misijní akcent se zde snoubí s Boží touhou po spáse všech lidí. Po tom, aby všichni nalezli své místo v Božím království a v Božím srdci. Aby všichni odráželi Boží obraz vtisknutý do jejich duší. Vždyť to vše lze zahrnout do pojmu spásy člověka, která je od našeho stvoření Božím úradkem.

Spása je také ústředním tématem dnešního evangelia. Uvozuje jej dotaz neznámého tazatele: „Pane, je málo těch, kteří budou spaseni?“ Už sama otázka vypovídá o, sice jistotě spásy tázajícího se, ale současně i jeho pochybnostech, o jeho obavách – jinak by se kupř. zeptal: „je mnoho?“, nebo: „jak mnoho bude těch…?“ On se však ptá: „je málo“ – takže předpokládá, že spasených nebude mnoho. Nepochybně chce být také spasen, ale zda bude, či nebude, vnímá pasivně, jako cosi, co je dáno zvenčí. Ježíš odpoví – ovšem (jak je u něho obvyklé) zcela jinak, než očekává. Nezačne ani výčtem spasených, ani podmínkami, za kterých je možné spásy dojíti; podmínek, které by v chápání tehdejší doby, byly jakýmsi vstupným, spropitným pro Hospodina, vnímaného spíše v roli nesmlouvavého vrátného, než milosrdného Otce. Ježíš se ve své odpovědi (pro tazatele nejspíš neuspokojivé a přece pro nás tolik poučné) sám pasuje do role dveří, (viz Jan 10,7) ovšem dveří těsných. Natolik, že nebude snadné se jimi protáhnout, natož pohodlně vejít.

(Možná se nám vybaví jiné podobenství o „uchu jehly“, má podobný obsah - onou jehlou je míněna uzoučká brána v jeruzalémských branách, kterou bylo možné projít pouze po odložení všech zavazadel, či nákladů z velbloudího hřbetu – přesto zde jde o jinou rovinu Kristova sdělení.) „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi.“

Usilujte – je třeba vyvinout úsilí, snažit se, nejde tedy o pasivní a samozřejmý úkon, ale naopak aktivitu, jíž bude zapotřebí ke kýženému průchodu oněmi „těsnými dveřmi.“ Nadto, a to je podstatné, jestliže Ježíš v Janově evangeliu říká „já jsem dveře“, pak projít těmito dveřmi nutně znamená se Kristu připodobnit, být jako on! Být průchozím, otevřeným – což je možné, díky oné avizované „těsnosti“ pouze s pokorným srdcem, nikoli srdcem zbytnělým pýchou a zatíženým neláskou a hříchem. Být tak zpodobněn s Kristem, že nebude nikde přečuhovat moje já. Být jako Kristus, dokonce natolik, že budu splývat s jeho profilem (netoliko vnějším, co do míry oněch pomyslných futer, ale vnitřním, co do kvality srdce, smýšlení, obětavého života …)

Podobenství však ještě pokračuje: „Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se Pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: „Pane, otevři nám!“, odpoví „Neznám vás! Tu začnete říkat: „Vždyť jsme s Tebou jedli a pili a učil jsi nás na ulicích.“

Ze souvislosti plyne, že tato slova jsou určena apoštolům, učedníkům a všem těm, kteří, a to mnohdy za skutečně náročných podmínek, Ježíše provázeli. Kteří naslouchali jeho slovům, kteří se cítili být Kristovými blízkými. Kteří k němu měli osobní vztah – vždyť s ním jedli, pili, chodili po judských cestách. A přesto i na jejich adresu může zaznít ono tvrdé: „Neznám vás!“ Nejde tedy o povrchní vztah, o náhodné setkání, ale znát Krista znamená, podle hebrejského výkladu tohoto slova – mít ho rád!  (Co víc, milovat ho! – vzpomeňme: „Petře, miluješ mě?, ale také Josefe, Jiří, Pavle, Marie … dosaďme si to své jméno, miluješ mě?)  Znát ho - jako se znají a milují muž a žena; jako znají a chovají lásku rodiče ke svým dětem. A také připodobňovat se mu. Snažit se žít jako on! (Alespoň to si představuji pod oněmi „těsnými dveřmi“.) A pak – na světě je jen málo lidí, kteří by neznali Krista, kteří by, podle našeho „znát“, tedy mít poznání, o Kristu nikdy neslyšeli – ale kolik je opravdových Kristových přátel? Kolik z nich opravdu Krista zná a miluje – ze setkání v modlitbě, v odevzdávající se důvěře, ve svátostech, v obětech pro víru … Otevřená nebo zavřená brána - to zvyšuje dramatičnost a naléhavost Kristovy výpovědi. Buď, anebo! (Lukáš používá řecké slovo usilujte v rozkazovacím způsobu, je tedy patrné, že nepůjde jen o naše nezávazné rozhodnutí, ale o úsilí, o náročný způsob života, abychom byli do Božího království vůbec vpuštěni.)

Ježíš v  příkladu o spáse ještě přitvrzuje: „Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!“ Ouha. Další nesnáz. Kdo z nás může o sobě s čistým svědomím říci, že nikdy nepáchal nepravosti? Takového člověka neznám, ale naštěstí znám mnoho těch, kteří si jsou svých selhání, svých „nepravostí“ vědomi. Kdo jich litují, snaží se o nápravu. A stejně tak je tomu u Krista – vždyť on vidí do srdce každého člověka. A tím ony „těsné dveře“ nabývají dalšího rozměru. Nejen spirituálního - být jako Kristus, ale i morálního - žít jako Kristus.

Kristovo: „Neznám vás!“„ nabízí ještě druhou stranu oné „známosti“. Tady nejde pouze o to, zda jej známe MY, ale zda se ON bude znát k nám! A to zásadně mění náš, mnohdy povrchní, pohled. My, stejně jako Kristovi současníci, spoléháme na to, že „přece známe“ Pána. Jde však o to, jaká je ta naše „známost“. Hluboká, pronikající náš život, určující normy našeho jednání? - nebo jen povrchní, zvyková, tradiční? Zdá se, že před nebeskou branou si nevystačíme s naší vnější fasádou zbožných katolíků. Před oněmi rozhodujícím těsnými dveřmi budeme zbaveni našich vnějších slupek, všech klišé, za kterými se schováváme a staneme před Pánem v nahotě našeho srdce. Nenadarmo Pán říká: „znám vaše srdce“ a jinde: „ústy mne vyznáváte, ale vaše srdce je ode mne vzdáleno“.

Mimochodem, nevím, jak vás, ale mne z tohoto evangelia trochu mrazí. My jsme si zvykli někdy se lacině ohánět onou poslední větou evangelia: „první budou poslední, poslední budou první“, jako ulevujícím náčinkem na naše mindráky a komplexy, jako hojivou mastí na naši falešnou pokoru, skrývající nepřiznanou závist a zášť. Zkrátka, když už jsme outsidery tady na zemi, tak ať to nebeský Pán jednou těm našim pozemským pánům spočítá a vymění role. Ale nebeská hostina je tak vzdálená od našich pozemských rautů a koryt, jako je vzdáleno srdce bez lásky od Boha a Božího království. V záměně prvních za poslední nejde jen o záměnu postavení a pomyslných křesel. Jde také o „změnu smýšlení, proměnu našich srdcí, záměnu našich hodnot. Pro Boží království nestačí odříkat Otčenáš a naučit se Desatero. Ale toto Desatero, jako základní morální princip také důsledně žít! V pravdě a lásce! A v usilovném („Usilujte o to, abyste prošli těsnými dveřmi!“) hledání Boží vůle a snahy, co nejlépe ji poznat, stejně jako našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista. Vždyť On, stejně jako nebeský Otec, tolik touží přivítat nás všechny v nebeském Jeruzalémě. Je třeba odhodit svoje falešné představy o vlastních zásluhách a vydat se na náročnou cestu následování, poznání a milování našeho Pána.

Jiří Vojtěch Černý

 

 



Zájezd do Slovinska

 
Nahoru