05.08.2023, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Proměna je záležitostí nitra

Proměna je záležitostí nitra

Proměnění Páně

Na dnešní neděli připadá svátek Proměnění Páně, a tak, namísto textů 18. neděle v mezidobí, se vydejme, spolu s Ježíšem a jeho třemi nejbližšími učedníky na, jak v textu řečeno, „vysokou horu“, abychom tam byli svědky neobyčejné události. Ježíš, ač stále týž, se „před jejich zraky promění“.

Za připomenutí stojí, že tuto událost předznamenává jiná, která se odehrála šest dní předem. To když v Césareji Filipově vyznal Petr svou víru v Kristovo mesiánství: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého!“ Dle biblistů to bylo na počátku židovských Svátků stánků (Sukot), které trvaly týden, takže událost Proměnění Páně dostává z tohoto pohledu hlubší smysl. Kristovým proměněním Svátky stánku vrcholí, a podle židovské tradice právě ony završují osvobození člověka. Událost Proměnění Páně je Boží režií načasována právě až po poznání, po odhalení toho, že Ježíš je Boží Syn a Mesiáš. (V souvislosti se Svátky stánků pak i jinak vnímáme Petrovu poznámku o postavení tří stanů. Nejde jen o jakousi Petrovu touhu uchovat tento prožitek, zastavit čas. Podle Písma budou spravedliví přebývat ve věčných příbytcích, ve stanech Božích.)

Je to sám Ježíš, který toto „nebeské představení“ iniciuje. Podle Mt a Mk vyzve své nejbližší tři učedníky, Petra, Jakuba a Jana: „aby byli sami“ a, jak dodává Lk: „aby se pomodlili“. (Už od nepaměti se lidé všech kultur uchylují na hory, aby se právě tam, blíže nebesům a vzdáleni všemu přízemnímu v údolí, setkali s Bohem.)

Kristus se modlí a při jeho modlitbě se odehraje něco, co přesahuje lidské chápání a možnosti. U Lk stojí: „Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel.“  A Mk dodává: „žádný bělič na světě by ho nedokázal tak vybílit“. Byla to modlitba, rozhovor, splynutí Ježíše s Bohem, které otevřelo prostor pro setkání člověka s Bohem, pro prolnutí Starého zákona s Novým; pro záblesk samého božského světla, prozařující celý Kristův zjev. (Nejenom tvář, ale i oděv mu zbělel.) Ježíš není ozářen zvenčí, ale jakoby zevnitř; sám se stává zdrojem světla.

Hora Proměnění je paralelou k hoře Sinaj, obě spojují postavy Mojžíše a Eliáše. Mojžíš - ten, kterému Hospodin předal na Sinaji Zákon, a Eliáš - nejvýznamnější z proroků, který se na Sinaji setkal s Bohem, se objevují Ježíšovi po boku, a „rozmlouvají s ním“. Evangelista Lukáš nám dokonce zapsal důležité sdělení: „A hle, rozmlouvali s ním dva muži, byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě.“ Díky Lukášovi víme to, co bylo pro setkání těchto dvou světů podstatné. Téma Kristovy smrti.

Je to Petr, který se nejspíš první probere z úžasu a ohromení a pronese: „Mistře, je dobře, že jsme tady!“ Jistě, je to dobře, vždyť takový byl Boží plán. V Božím plánu však není další Petrův výrok: „Postavíme tu tři stany, jeden Tobě, jeden Mojžíšovi, jeden Eliášovi.“ V Božím úmyslu není nechat se připoutat na jedno místo, nechat se čímkoli pozemským omezit. Bez ohledu na Petrovu snahu, děj pokračuje dál. A opět v intencích starozákonních obrazů. Učedníky zastíní oblak – a oblak vyjadřuje Boží přítomnost. (Oblak se objevoval, kdykoli byl Bůh přítomen uprostřed svého lidu ve stanu setkávání na poušti; oblak – šechina – je znamením přítomného Boha.) Zprostřed oblaku se ozve hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, toho poslouchejte!“ Boží hlas sděluje to, co už jednou učedníci slyšeli, co prožili na břehu Jordánu, při Ježíšově křtu. (Tam ovšem Hospodinovo sdělení vyjadřovalo vztah, jaký má k Synu: „v něm jsem nalezl zalíbení“.)  Na hoře Proměnění zazní: „toho poslouchejte!“ Opět můžeme vnímat paralelu s horou Sinaj, kde Bůh dává svému vyvolenému lidu Zákon – Desatero. Dává jej proto, aby ho poslouchali, aby mu naslouchali. Rovněž zástupci apoštolů – a skrze Boží slovo i my všichni, jsme Bohem zavázáni „poslouchat Syna Božího!“ (Jak? Plněním nejen Božího zákona - Desatera, ale také tím, čím jej obohatil, rozšířil a naplnil Ježíš: zákona lásky, tímto prvním a největším přikázáním.)

Zážitkem Proměnění Páně na hoře museli být nutně Kristovi učedníci zasaženi. Když neobvyklé Boží představení skončilo a učedníci s Ježíšem sestupovali z hory, byli plni otázek. Ježíš jim však nic nevysvětluje. Právě naopak, On jim přikáže: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých!“

Chudáci apoštolové. Co všechno se asi muselo odehrávat v jejich myslích a srdcích? Takový prožitek - a Ježíš je zavazuje mlčením. A co ta slova o „vzkříšení z mrtvých“? Ježíš nedává předčasné odpovědi, teď je třeba dozrát k naplnění v čase, který zná jen Bůh. V onom Božím „kairos“. Čas učedníků teprve přijde, až budou vysláni do celého světa, aby svědčili o tom, co viděli a zažili. Tedy i Proměnění. 

My jsme nebyli svědky Kristova proměnění na hoře, jsme však (a můžeme být i každodenními) svědky jeho proměnění na našich oltářích při mši svaté. My jsme také učedníci Kristovi a nepřímo jsme rovněž zavázáni být jeho svědky. My můžeme – a měli bychom – hovořit o Eucharistii, o „proměnění Páně“ tak jak ho prožíváme. A co víc – spolu s Kristem se nechat „proměňovat“. Zatímco změna pochází zvenčí, proměna je záležitostí nitra. A i když ne tak viditelně a zázračně, i my můžeme být proměněni. Vždyť každé setkání s Kristem, každá modlitba, každý skutek lásky, přispívají k našemu proměnění. K našemu zduchovnění. Proč se nevydat s Kristem na tu „svoji horu“, usednout, či pokleknout před ním a odevzdat se mu. Říci, podobně jako Petr: „Pane, je dobře, že jsem tady, před Tebou. Proměň, prozař, moje nitro, moje srdce, moje skutky…“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

zájezd na Francouzskou riviéru, do Monaka a Lurd

 
Nahoru