Přinášejme druhým pokoj
Jan 14,23-29
6. neděle velikonoční
Dnešní, Janovo evangelium, pokračuje „Ježíšovou řečí na rozloučenou“. Ježíš předává poslední pokyny, povzbuzení, svůj „testament lásky“ apoštolům, kteří, zdá se, příliš nechápou. Oni stále očekávají, kdy se už Ježíš ujme svého poslání, svého vyvolení a začne konat „ve jménu Božím“ skutky Mesiáše. A On! Večeři Paschy začne umýváním nohou, pak se v kalichu požehnání a při lámání chleba rozdá do krajnosti. Ten večer je plný očekávání, napětí… Ježíšovo poslání je však jiné, než ostatní očekávají. Nepřišel svět „napravit“ mečem a silou, ale pokojem a láskou. Jeho cesta není cestou násilím vynucené spravedlnosti, ale odčinění nespravedlnosti odpuštěním. On sám se stane nástrojem pokoje, a své učedníky zve na cestu následování. Proto také říká svým učedníkům: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Tato slova, když je interpretujeme trochu jinak, mohou znamenat asi toto: Láska k Bohu je daná tím, nakolik zachováváme jeho, Boží, slovo; tj. nakolik se snažíme podle jeho vůle a přikázání žít; nakolik přijímáme do svého života učení církve a s církví a v církvi žijeme. A dále: ten, kdo zachovává – ve svém životě, ve svém srdci – Boží slovo, je tím, který už zde na zemi (a nikoli až jednou na věčnosti) žije v Boží přítomnosti a blízkosti, kdo je jakoby naplněn Bohem, plný Boha! Mít u Boha příbytek! Přebývat s Bohem; být u Boha jako doma; mít k Bohu neustále otevřené dveře… to všechno a mnohem více se dá představit pod oním: „Přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Ta slova jsou vyřčena směrem od Boha k nám, považme, Bůh nám jakoby nadbíhá, on je ten aktivní „spolubydlící“, který si u nás buduje svůj příbytek. Tímto příslibem Boží lásky, Boží blízkosti a přebýváním Boha uprostřed těch, kdož v něho uvěřili, kdo zachovávají Boží slovo, Ježíš končí svůj testament, testament lásky a následování. Následujícími slovy otevírá novou etapu v životě církve. Napříště už nebude mezi nimi, vrátí se k svému a jejich Otci, ale – nenechá je osamělé! „To jsem vám mluvil, dokud ještě zůstávám ve vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já.“
Závěr doby velikonoční je přípravou církve na příchod Ducha svatého. A je to On, Duch sv., třetí Božská osoba, princip lásky, která je hybnou, účinnou silou, energií v našem životě. Odchodem Ježíše k Otci, se v životě církve otevírá doba působení Ducha sv. Započne Letnicemi, ale u události Seslání Ducha sv. jeho pomoc, přímluva a vedení v životě církve i v životě našem, každého jednoho z nás, neskončí. Bude nám otevírat duchovní obzory, bude nám otevírat přístup k Bohu i k lidem okolo nás. S jednou jedinou podmínkou. Že se také my otevřeme jemu. Že budeme lidmi Ducha. Že budeme otevření, tj. vnímaví k tomu, čemu nás Duch učí, co nám připomíná. Přitom výuka Ducha sv. nevede jen do minulosti, k tomu, aby apoštolům a nám, připomínal co Ježíš vykonal a čemu učil. Působení Ducha sv. nás uschopňuje správně vidět současnost, žít plně v přítomnosti.
Novou budoucnost církve Ježíš otevírá klíčem pokoje: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám.“ To je výrok zásadního významu. Kristus, jako svůj dar, jako plod velikonočního rána i výron slíbeného Ducha svatého, slibuje svým apoštolům pokoj. Kristův POKOJ není jen oním, všezahrnujícím hebrejským „SHALOM“. Kristus dává mnohem, mnohem více. Pokoj, který vyvěrá ze samé jeho podstaty; z jeho srdce, z jeho napojení a sjednocení s Otcem. Kristův pokoj nelze koupit, získat žádnou silou a mocí. Kristův pokoj je dar, je silou, která pomáhá beze zmatků, strachu a pochybností překonat všechny překážky. Kristův pokoj je dar smíření a sjednocení se – se sebou, s druhými, s Bohem. Tento pokoj slibuje Ježíš všem svým učedníkům, současným i budoucím. „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám“. Kristův pokoj „není z tohoto světa“ – svět: tedy vše, co není sjednoceno s Kristem, co neplyne ze spojení s ním, nemůže v sobě mít jeho pokoj. Což je ostatně vyjádřeno oním: „ne ten, který dává svět“. Nic a nikdo nás nemůže zvenčí naplnit tímto Kristovým pokojem, je to jeho dar z darů největších. Což se dnes a denně nesetkáváme s nepokojem tohoto světa? Všechna nedorozumění, všechen vnější tlak, neklid, chaos; svévole, nespravedlnost, nespokojenost, napětí a strach, to jsou plody vnějšího světa, který zbaven víry, naděje a lásky, zbaven Krista, je polapen do osidel lží, nelásky, napětí, nezakotvenosti v řádu, vystaven nátlaku, nelidskosti, bezohlednosti, nespokojenosti. Nic světského nás neuspokojí, nic nám nedá kýžený vnitřní pokoj, vyrovnanost, radost. Dar ohleduplnosti, vzájemné pomoci, prožitku štěstí, řádu a harmonie. Nic, nic z tohoto světa nemůže přinést onen „Pokoj, který dává Kristus“! Vždyť Kristův pokoj je naplněním prvého a největšího přikázání - přikázání lásky!
Tento příslib zazní při Večeři, kterou Ježíš začal, namísto v čele stolu jako Mistr a Pán, vkleče u nohou učedníků. Kterou začal ponížením, službou. To je paradox Kristovy božské lásky. Vydal se za nás do poslední kapky krve, do posledního výdechu, v němž se odevzdal do Otcových rukou. Jenom tehdy, kdy přestaneme usilovat o své postavení v očích tohoto světa, kdy vědomě sejdeme z cesty polopravd, ústupků a kompromisů a budeme důsledně (tj. se všemi důsledky) následovat Krista, můžeme dojít pokoje. Toho pravého – Kristova pokoje. Toho, který nám nic z tohoto světa, nic světského, nemůže dát! Toho, o kterém zpívali andělé při Kristově narození („a na zemi pokoj lidem dobré vůle“ Lk 2,14), toho, který Ježíš slíbil svým následovníkům: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne a naleznete pokoj pro svou duši“ (Mt 11,29). Pokoj, kterým zahrnuje příbytky – pozemské i duchovní, těch, kdo přijímají jeho a ty, kteří vstupují v jeho jménu: „Když vstoupíte do domu, pozdravte ho přáním pokoje. Bude-li toho ten dům – ten člověk – hoden, spočine na něm váš pokoj …“ (Mt 10,12)
Mši sv. začínáme pozdravením pokoje. Začínejme s prosbou o Kristův pokoj také každý den a rovněž usilujme o to, být těmi, kdo jej přináší všem, s nimiž se setkají. POKOJ VÁM!
Jiří Vojtěch Černý
