Přijmout své slabosti

2 Kor 12,7-10

Mk 6,1-6

14. neděle v mezidobí

Stručná dějová křivka dnešní evangelní pasáže by byla asi následující: Ježíš – učil v synagóze; nazaretští – žasli a současně se nad ním pohoršovali; v důsledku toho Ježíš zde nemohl udělat žádný zázrak. Stručné, výstižné, smutné. Tak zavánějící naší přízemní člověčinou.

Do Nazareta, místem spjatým s jeho dosavadním životem - Marek výslovně říká „do svého domova“, se vrací Ježíš se svými učedníky. Předchází ho zprávy o jeho zázracích, uzdraveních a mimořádných činech. Vrací se Ježíš, Boží Syn, ve své skromnosti, ale nazaretští očekávají jiného Ježíše. Toho, o kterém uslyšeli, toho, který bude doma říkat to, co chtějí slyšet, který se jim bude podbízet, a oni k němu budou moci vzhlížet a s pýchou se k němu hlásit. Co se stane? Ježíš nesplní jejich očekávání. Ježíš je (jako po celý svůj život) jiný. A proto nepřijatelný. A proto nepřijatý. (Stejně jako všichni, kteří se liší od „normálu“ a něčím – čímkoli, se liší. Takoví vždycky „narazí“.)

Přichází do synagógy, vezme si slovo a učí. Neučí tak, jako ostatní rabíni, jako zákoníci. (Později řekne chrámová stráž: „Mluví tak, jak ještě žádný nemluvil.“) Jeho slova jsou podložena hloubkou jeho lásky k Otci; moudrostí, která přesahuje všechny vzdělance - moudrostí života, nikoli zákona, (dnes dogmatických pravd, katechetických pouček, apod.) A proto nad jeho slovy žasnou. „Kde se to u něho vzalo? Jaká moudrost mu byla dána.“ Až potud dobře. Ale záhy zvítězí předsudky: „Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Šimonův?“ – Konkrétní jména konkrétních lidí, se všemi přednostmi i nedostatky, lidé z masa a kostí jako oni, ti, které znají. Jak to, že Ježíš je jiný, než oni? Jak to, že se liší? A protože odlišnost, jinakost dráždí a provokuje – pohoršují se nad ním. Nechtějí Ježíše jako Božího Syna, chtějí toho tesaře, který je jako oni, jim rovný v lidské slabosti. Který je nebude zastiňovat, převyšovat. Jejich postoj shrne Ježíš v bolestně pravdivém povzdechu: „Nikde prorok neznamená tak málo, jako ve své vlasti, u svých příbuzných, ve své rodinně.“ A důsledek tohoto jejich přízemního postoje? „A nemohl tam udělat žádný zázrak, jenom na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je.“ Paradoxní důsledek. Přichází „ten, který má moc“ – uzdravovat, léčit, navracet život (nejenom tělesný), ale oni jej nepřijmou – a tím samým se ochudí o příležitost k uzdravení svých neduhů i své nevěry. Ježíš se diví jejich nevěře, a protože puzen k naplnění svého poslání: „obchází pak okolní vesnice a učí tam“.

Nazaretští ve 30. letech prvého století se pohoršovali – a my na ně možná proto shlížíme také s pohoršením. Jenomže. My jsme jim tak podobní, co víc, my jsme vlastně stejní. My víme, že Ježíš byl Boží Syn, s tím nemáme potíž, my máme potíž přijmout Ježíše v jeho lidské slabosti. Ani my nechceme Ježíše – samého Boha, jako slabého, chudého, trpícího, bezmocného. I my bychom si přáli Ježíše mocného, silného, nedotknutelného, nadpozemského. K takovému by se jinak vzhlíželo! Ježíš však právě proto, aby byl jako my, (a přece tolik jiný) přijal lidskou přirozenost. Lidskou slabost, schopnost trpět i zemřít. Ježíš je paradoxní Bůh. Ani si neuvědomujeme, že se nad ním mnohdy také pohoršujeme. To když kupř. vidíme vycházet naše hříšné sousedy po rozhřešení ze zpovědnice; když se daří těm lumpům kolem nás; když je Boží spravedlnost tak měkká a všeodpouštějící. Když vidíme plody Božího milosrdenství u „těch druhých“ a nevidíme jej u nás samých. (Natož, abychom poděkovali …) Tolikrát jsme se, vědomky i nevědomky, pohoršovali nad Ježíšem. Vždyť On se přece také nechoval, jak bychom si přáli, jak bychom si představovali, že by měl jednat. Jak nám vyhovuje Ježíšek z barvotiskových obrázků, nenáročný, sladký a laskavý. Jenomže, takový patří nanejvýš nad dětské postýlky.

V našem životě musí hrát prim Ježíš milosrdný, ale náročný. Vyzývající k následování. K zachovávání zákona lásky. Silný právě ve své lidské slabosti.

V lidské slabosti jsme se dnes také setkali s největším z apoštolů, se sv. Pavlem. Mužem neobyčejně vzdělaným a schopným strhnout svým projevem. Mužem, který získal pro víru v Krista celé národy. Mužem, který svými dopisy pomáhal stavět základy budovy církve. Mužem obdivovaným a milovaným svými posluchači a nenáviděným svými odpůrci. Mužem, který přijal bezvýhradné partnerství s Kristem. Ono vůbec není snadné přijmout partnerství s Kristem. Znamená to přijmout, že Bůh je vždy velký a člověk malý; Bůh je silný a čistý a člověk zápasí sám v sobě se vším velmi tělesným a přízemním.

Sv. Pavel si přes všechno, co dokázal, dobře uvědomuje svou slabost a zranitelnost. Jeho slova: „Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc“, svědčí o jeho vnitřní síle. Ono „chlubení svou slabostí“ neznamená věšet každému před nos s hrbatou pokorou své nedostatky. Naopak, to znamená přijmout své slabosti, poděkovat za ně Bohu a snažit se změnit a zlepšit to, co se změnit dá. A co se změnit nedá, to pokorně odevzdat Bohu. Pak teprve vytvoříme volný prostor pro Boží působení, protože tím, že se s Bohem, (potažmo se sebou samými a se svým domnělým osudem) nepereme, dáváme mu prostor svou odevzdaností a může v nás působit jeho veliká moc a láska. A tak se také v nás a na nás, v naší slabosti, může projevit jeho velikost. A pak, „ačkoli jsme slabí, jsme vlastně silní.“

Jiří Vojtěch Černý