30.12.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Přijmout Svatou rodinu do svého života

Přijmout Svatou rodinu do svého života

1 Sam 1,20-22.24-28

1 Jan 3,1-2.21-24

Lk 2,41-52

Svátek Svaté Rodiny

Celá, tak něžná a dojemná, atmosféra vánoc se točí kolem dítěte – dítěte Ježíše, (byť bude jednou největším Pánem). A jsou to děti, jejich bezbrannost, naprostá odkázanost na rodiče, stejně jako neodolatelná roztomilost jejich prvních projevů, které nás, lidi žel, vesměs racionální a citově umírněné, dokážou proměnit. Někdy může až úsměvně působit naše pitvoření se nad kočárky, navenek nedůstojné žvatlání a rozněžňování se nad malými kojenci a batolaty – nic proti tomu, dokud budeme schopni před dětmi odložit svoji „důstojnost“, potud ještě budeme lidmi. Proč však ten úvod? Protože do okruhu vánoční doby nepatří pouze Narození Božího dítěte, ale, a to zcela právem, i pozornost věnovaná jeho, řekněme rodičům. Svatá rodina – Maria, Josef i plod Boží lásky a jejich péče, malý Ježíš – ti patří k vánocům stejně neodmyslitelně, jako jejich figurky do betlémů; jejich jména do evangelií a lidových koled. Svatá rodina. Dokážeme ještě vyjmenovat její členy, jenže, co dál? Někdy mám pocit, že jsme Svatou rodinu zakonzervovali do tradic, zarámovali do barvotiskových obrázků – ale, nepřijali ji do svého života! Ke své škodě – vždyť nám může být téměř dokonalým vzorem rodiny. Rodiny, která je v dnešní době tolik ohrožená, tak znehodnocovaná a znevýhodňovaná. A to navzdory tomu, že její význam je pro zdravý vývoj dětí a vztahů mezi manželi, a potažmo celé společnosti, zcela nezpochybnitelný.

Nebudu teď lkát nad postavením rodiny v naší západní civilizaci, ač by byl pláč na místě. Nebudu poukazovat na, až ďábelský, vliv genderové ideologie; nebudu se pozastavovat nad neschopností mladých lidí přijmout zodpovědnost trvalého svazku a zdravého rodičovství. O tom všem je možné se dočíst, donekonečna diskutovat, to vše je možné vidět kolem sebe. A já se v tuto chvíli nehodlám k této lamentaci nad stavem dnešní rodiny, připojovat. Jako obvykle, obrátím svoji pozornost ke slovům Písma. Pro letošní svátek Svaté rodiny nám bohoslužba slova nabízí, jako ostatně každou neděli, tři lekce.

Ta prvá, starozákonní, je obrazem splněného slibu člověka Bohu. Celé dějiny stvoření provází a vlastně i utváří, slib věrnosti Boha Stvořitele svému stvoření, svému vyvolenému lidu, který s pravidelnou nevděčností a trucovitostí malých dětí, tento slib porušuje. Dnes čteme o světlé výjimce z této smutné praxe. Neplodná Chána (naše Anna), když ji, nešťastnou a plačící, ujistil duchovní vůdce a kněz Élí o tom, že bude mít, (příslovečně „do roka a do dne“) syna, vyjadřuje svoji svobodnou vůli tohoto vymodleného a Bohem darovaného syna také Bohu obětovat. A teď nastala ta doba, kdy jde, jistě s těžkým srdcem matky, splnit tento svůj slib. (Vzhledem k tomu, že matky kojily do 3-4 let, mohl mít chlapec asi tolik let. Z pohledu současné psychologie příliš malý, aby byl vzat z rodinného prostředí, ne tak z pohledu tehdejší víry). Výsledkem jejího gesta je, že se v Hospodinově domě v Silo, (jeruzalémský chrám ještě nestál a svatyně Izraele byla právě zde) „všichni klaněli Bohu“. Chápou tuto oběť jako projev díků za zázrak, který Hospodin neplodné Cháně učinil. Malý Samuel se tak stává „zasvěceným Bohu“, jakýmsi, obrazně řečeno, „Božím dítětem“.

Sv. Jan v druhém čtení už se samozřejmostí ostříleného Božího mluvčího, který dohlédl téměř až na samé dno Boží lásky, znovu a znovu ujišťuje své posluchače o tom, že jsou: „Milovanými Božími dětmi!“ A že proto mohou Boha prosit o cokoli a On jim dá, pro jejich víru v Otce a jeho pravého, skutečného Syna – Ježíše, oč jej budou prosit. Je třeba toliko milovat = „zůstávat v Bohu“, věřit v Jeho Syna a plnit přikázání lásky.

A na závěr zaznělo Lukášovo evangelium, které není až tak snadné pochopit. Vždyť z pouhého lidského pohledu v něm jedná Ježíš, přinejmenším, nezodpovědně, skoro až sobecky. A tak si pojďme přiblížit tento první Kristův samostatný počin.

Možná stojí za to připomenutí, že zatímco prvé, v Bibli zaznamenané, slovo Mariino, je vyjádřením poslušnosti Bohu, Hospodinu – ač je navenek řečeno andělu Gabrielovi; podobně i prvé zaznamenané slovo Ježíšovo, hovoří o vztahu k Bohu Otci, ačkoli je adresované jeho rodičům. „Proč jste mne hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Zdánlivě nepochopitelná slova – na jejich oprávněnou výtku, že se odpojil od skupiny nazaretských poutníků, odpovídá protiotázkou, která vůbec nesouvisí s tou jejich: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle tvůj otec a já jsme tě s bolestí hledali?“ Ježíš zde nejedná a neodpovídá jako dítě. Jedná jako zralý syn svých pozemských rodičů, který pokládá za samozřejmé, že musí jednat podle svého vědomí a vůle. Mariino zvolání: „dítě!“ se už s Ježíšem míjí. Už není dítětem. Podle židovského práva je po obřadu „bar micva“, této iniciace dospělosti; podle poznání, kterého se mu vnitřně dostalo, ví, že je „Synem Božím“. Není a necítí se být dítětem. Ne On, ale rodiče, budou muset bolestně přehodnotit změnu, která se zde odehrála. Budou se muset, (tak jako ostatně všichni rodiče při dospělosti svých dětí), vzdát svých rodičovských práv, svých vazeb – zde ne pro nového životního partnera či partnerku, ale pro samého Boha. Maria v chrámu jakoby znovu odevzdává svého syna Bohu – tak jako při Zasvěcení (Obětování), kdy jej poprvé přinesla do chrámu. Už tehdy jí Simeon prorokoval ta zvláštní slova, která uchovávala ve svém srdci, ač jim neporozuměla a teď možná poprvé cítí – a kolikrát ještě v budoucnu pocítí – ostří onoho meče ve své duši. Možná, že právě teď si s bolestí uvědomuje, že musí – a bude muset, svého Syna bezvýhradně obětovat Jeho Otci a svému Bohu.

V jeruzalémském chrámu, někdy v prvé dekádě nového věku, se stala, navenek banální událost – jedno z děcek se o svátcích v přelidněném městě ztratilo. Ve skutečnosti zde došlo k prvému setkání Otce a Syna – muselo k němu dojít. Dvanáctiletý Ježíš v moci a síle Ducha poučuje, a snad i zahanbuje, učence své doby. Oni zatím ještě nežárlí, ještě nestrojí léčky a neukládají mu o život. Zatím vidí pouze mimořádně nadaného a vzdělaného odrostlého kluka. Přijde však chvíle, kdy jej tito učitelé zákona odsoudí, protože budou muset buď vzít jeho Boží synovství vážně a tak připustit, že se mýlí; nebo, což je naší lidské přirozenosti, žel, bližší; zůstat zatvrzele ve své „pravdě“ a dopustit se největšího bezpráví. Umlčet násilím Pravdu, aby ta, na ně do konce věků, křičela z kříže.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru