05.08.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Přijít znamená vydat ze sebe úsilí, hledat cestu, jít kupředu

Přijít znamená vydat ze sebe úsilí, hledat cestu, jít kupředu

Ex 16,2-15

Jan 6,24-35

18. neděle v mezidobí

V evangeliu minulé neděle jsme slyšeli strhující zprávu o zázračném rozmnožení chlebů, o nasycení zástupů, které překračuje rámec přirozeného. Jde vlastně o „nasycení shůry“ - ať jím byla mana na poušti ve Starém zákoně, stejně jako chléb života, daným samým Božím Synem v Zákoně novém. Evangelium sv. Jana, konkrétně jeho 6. kapitola, vrcholí sebezjevením Ježíše Krista. Zaslechli jsme to i dnes, v poslední větě evangelia, kde Ježíš o sobě prohlašuje: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět.“ To je skutečné vrcholné sebezjevení dávajícího se Boha. Boha, který se pro nás, z lásky k nám, stává chlebem - – co víc, chlebem života a věčnosti.

Jenomže, toto sebezjevení Božího Syna nepřijde jen jakoby mimoděk, nahodile. Předchází mu zázračné nasycení zástupů (viz evangelium minulé neděle) – ale ono je třeba se podívat ještě hlouběji a dál – až kamsi před r. 1200 př. Kr. Na Sinajskou poušť a na putující a nespokojené Izraelity, jimž se už zajídá nekonečné plahočení se po poušti, nejistota každého dalšího dne a nedostatek jídla a vody. A tak se ve vzpomínkách navrací zpět do Egypta, do doby otroctví a bláhově vzpomínají na hrnce s masem, které tam jedli. Přehlíží a potlačují přitom tu skutečnost, že z těchto hrnců jedli pod knutou otrokářů, v nesvobodě a otroctví. (Naše paměť je k nám milosrdná, snadno vymazává vše těžké a bolestné a to co bylo, idealizuje a relativizuje.) Uprostřed pouště vzpomínají na „své malé, jisté“ a snadno zapomínají, že Hospodin jim slíbil vysvobození, spásu, vlastní zemi – a k tomu přidává každodenní všezahrnující péči, kterou je však třeba vidět, což oni nechtějí. Jak snadný a nespravedlivý závěr: „za Egypťanů bylo líp!“ (Pokud vám tato věta něco připomíná, ve své podstatě nejde o podobnost čistě náhodnou.“) Co dělají Izraelité na poušti? Reptají! – Jak nám v tom mohou být, a jsou, blízcí! Stačí jakýkoli zádrhel v našich plánech – a my? Také reptáme. Nadáváme. Hledáme viníky, případně viníka. A jak je snadné jej nalézt! A jak je snadné shodit na něho svůj díl odpovědnosti a sami jenom reptat, nadávat a kritizovat … (na poušti na Mojžíše, potažmo Hospodina; dnes na poměry, politiky, potažmo Boha či církev …)

Ty egyptské hrnce plné masa! Ty staré dobré časy! (Nikoli Hospodinův rozmar, ale potřeba, aby vymřela generace pamětníků starých časů, je jedním z důvodů, proč musí putovat pouští 40 let, tj. dvě generace. Prostě proto, aby vymřeli pamětníci starých časů.) A Hospodin? I přes tuto trestuhodnou nevděčnost na svůj lid nezanevře. (Není zkrátka jako my – urážlivý, ješitný a pyšný. Inu: „Hospodinovo myšlení není jako vaše…“) On dokonce vyslyší jejich reptání a dá jim to, oč žádají. Nejprve zasype tábor křepelkami – tedy kýženým masem; a pak, pro celé další roky a desetiletí, sešle chléb z nebe. Nebeskou manu – pokrm z nebe. Chléb pro život.

A právě na tento nebeský chléb se Ježíš odvolává. Tento novodobý Mojžíš zázračně nasytil zástupy hladových – a ty jej teď pronásledují. Hledají. Chtějí ne jeho samého, jeho slovo. Chtějí jen ten chléb, který tak velkoryse rozdával. A dost dobře možná, že také reptají. Ve vidině dalšího pokrmu hledají zázračného dárce. Vždyť jim nejde o Krista, jde jim o chleba. Nejde jim o znamení, jde jim o kus žvance. Nechtějí vidět (podobni Izraelitům na poušti), že zde jde o víc, než o hrnce s masem; o víc, než o chlebové placky. Že jde o život! Ježíš jim nabízí víc, než jídlo k ukojení okamžitého hladu. On se jim chce dát sám sebe, chléb věčný. A oni? Dožadují se znamení. Znamení pro jejich povrchní nevěru. Odvolávají se na manu na poušti; odvolávají se na člověka Mojžíše – a tady je víc, než mana z nebe. Tady je chléb života! Tady je víc, než člověk – tady je Boží Syn! Zhmotnělý chléb. Ztělesněné Slovo. Vše dávající a vydávající se láska!

A každý, kdo přichází (přijít znamená vydat ze sebe úsilí, hledat cestu, jít kupředu) – tedy každý, kdo přichází - nejenom ti vyvolení, ti VIP; ti, kteří věří v toho správného Boha a správnou církev; ti, kdo splňují všechny náležité podmínky ustanovené lidskými zákony a slepou morálkou; - každý, kdo chce k Ježíši přijít, ten nebude nikdy hladovět; každý, kdo v Něho uvěří, nebude nikdy žíznit.

On je pravý chléb, chléb života i k životu věčnému! On jediný může nasytit naši duši. Naši touhu po nebi. Naši žízeň po životě. Žízeň po živém Bohu!

On nám může dát – a dává nám – VŠECHNO! On nám může dát - a dává nám – ŽIVOT! Život v plnosti zde, i na věčnosti. Podle sv. Jana v evangeliu přitom stačí vlastně tak málo. Uvěřit! A přijít k Němu.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru