01.12.2016, autor: Karel Voplakal, kategorie: Příběhy

Příběh statečnosti na bitevním poli

Příběh statečnosti na bitevním poli

It was a few weeks before Christmas 1917. The beautiful snowy landscapes of Europe were blackened by war.

The trenches on one side held the German and on the other side the trenches were filled with Americans. It was World War I.  The exchange of gunshots was intense. Separating them was a very narrow strip of no-man˙s-land.  A young German soldier attempting to cross that no-man˙s-land  had been shot and had become entangled in the barbed wire. He cried in anguish, then in pain he continued to whimper.

Between the shells all the American in their sector could hear his scream. When an American could stand it no longer, he crawled out of the American trenches  and on his stomach crawled to that German soldier. When the Americans realized  what he was doing they stopped firing, but the German continued.  Then a German officer realized what the young American was doing and he ordered his men to cease firing. Now there was a weird silence across the no-man˙s-land. On his stomach, the American made his way to that German soldier and disentangled him. He stood up with the German in his arms, walked straight  to the German trenches and placed him in the waiting arms of his comrades. Havig done so, he turned and started back to the American trenches.

Suddenly there was a hand on his shoulder that spun him around. There stood a German officer who had won the iron Cross, the highest German honor for bravery. He jerked it from his own uniform and placed it on the American, who walked back to the American trenches. When he was safely in the trenches, they resumed the insanity of war…

Překlad

Bylo to v roce 1917 – jen několik týdnů před Vánocemi. Krásné zasněžené krajiny Evropy byly však zohyzděny válkou.

Na jedné straně drželo zákopy německé vojsko, na druhé straně proti nim zákopy plné amerických vojáků: byla první světová válka. Mezi liniemi neustálá intenzivní palba. Obě strany od sebe odděloval jen úzký pás „země nikoho“. Mladý německý voják znenadání vyskočil ze zákopu a snažil se přeběhnout přes toto „území nikoho“, ale byl vzápětí postřelen; upadl a zamotal se do překážek z ostnatého drátu. V zoufalé úzkosti vykřikl a jeho křik přešel v bolestné sténání.

V přestávkách mezi výstřely mohli Američané ve svém sektoru slyšet jeho nářek. Když už to jeden americký vojín nemohl vydržet, vyplazil se ze zákopu a po břiše se sunul k tomuto německému vojákovi. Když si američtí vojáci uvědomili, o co se snaží, přestali střílet, avšak německá strana v palbě pokračovala. Pak si však i německý důstojník všiml, co mladý americký voják chce udělat, a nařídil svým vojákům také zastavit palbu. Nad bojištěm se rozhostilo podivné, nezvyklé  ticho. Mezitím se Američan doplazil k německému vojákovi a vymotal jej z ostnatého drátu. Vstal se zraněným v náručí a nesl jej k německým zákopům, kde jej vložil do čekajících rukou jeho kamarádů. Když to provedl, otočil se, aby se vydal zpět ke svým v amerických zákopech. Náhle ucítil čísi ruku na svém rameni, která jej objala. Stál tu německý důstojník, který byl vyznamenán Železným křížem, nejvyšším německým řádem za statečnost. Strhl řád ze své uniformy a umístil jej na prsa americkému vojínovi - a ten pak odešel zpět k americkým pozicím. Ale když byl opět bezpečně v zákopech, nesmyslné válečné běsnění se znovu rozhořelo…

Od neznámého autora přeložil Karel Voplakal

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru