31.10.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Přemoci pýchu pokorou a upřímností

Přemoci pýchu pokorou a upřímností

Lk 14,1.7

Sobota 30. týdne

Stejně jako včera, i dnes nás evangelium přivádí do domu jednoho z předních farizeů, a opět se jeho přítomnost neobejde bez jeho, až skandálního, komentáře. „Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, dávali si na něj pozor…“ Také Ježíš dával pozor, lépe, pozoroval. „Pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa.“ Tahle větička je důležitá, není jen úvodem ke známému výroku, který zazní na konci úryvku, že totiž:

„Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen…“

Ježíš není jedním z vítaných hostů, je pozván, aby byl pod drobnohledem zaujatých hostitelů, kteří čekají na jakoukoli příležitost, aby jej mohli: v lepším případě zesměšnit, v horším obžalovat. Toho se nedočkají, zato se dočkají vlastní obžaloby, a jak je tomu u Krista zvykem, s elegancí jemu vlastní: „Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Tato Kristova slova se stala úslovím a domnívám se, že nejsou nikomu neznámá, dokonce ani tomu, kdo nikdy neotevřel Písmo sv. Nicméně, jakkoli je Ježíšův příklad o pozvaných na hostinu jasný, jemu nejde o poučení ze společenské etikety. Jeho slova mají duchovní podtext a jsou především určena těm, kteří si činili nárok na přední místa v synagogách, na společenských oslavách a kteří měli povýšenecký pocit, že oni přece mají právo na společenské a náboženské výsady. Byla určena farizeům a náboženským předákům. Nenadarmo je dodnes označení farizej synonymem pro nafoukance, pokrytce a povýšence; pro ty, kteří se bezohledně derou do popředí, kteří se přetvařují. Příklad, který Ježíš dává, se týká, řekněme zasedacího pořádku na hostinách či oslavách. Je snadno pochopitelný i nám dnes, ale jak je tomu v jiných, podobných situacích? Tam, kde se mnozí cpou, ba přímo derou dopředu.

Je záhodno připomenout, že si spíše pamatujeme onu prvou část Kristova výroku, tu o tom veřejném ponížení – už proto, že po takové společenské blamáži netoužíme; ale jak je to s druhou částí Kristova výroku? S tou o našem vědomém ponížení. S tou o naší skromnosti, s vědomím našeho pravého místa? Skromnost, upřímnost, zdravá soudnost farizeům chyběla. Nebyli skromní, nebyli pokorní, naopak, dmuli se pýchou na své společenské postavení, na svou falešnou představu prvních mezi Božími vyvolenými. Ve své povýšenosti přehlédli, že Ježíš je víc než oblíbený rabi, koneckonců, oni mu právě onu oblibu u obyčejných lidí, ač jimi sami pohrdali, záviděli.

A teď? Chtějí si pochutnat na vybraných jídlech – a k tomu je zapotřebí být první u stolu. Chtějí si také zgustnout na Ježíši. (Nevím, jak jim po Ježíšově poučení chutnalo, ale jistě jim ještě více „ležel v žaludku“.) Mají chuť to tomu nazaretskému tesaři osladit. Vždyť pýcha nesnáší pravdu a pokoření, to pouze pokora unese zaslouženou výtku. A pokora, ta jim chybí. Co je to vlastně pokora? „Pravda o nás samých“. Ale my se této pravdy bojíme, protože jsme pyšní. A tak často svoji pýchu maskujeme tzv. „falešnou pokorou“, která je pěkně neupřímná a hrbatá. Takovéto: „ne, ne, ne, to si nezasloužím, toho nejsem hoden“, apod. Pokorný člověk zná své místo a přirozená skromnost jej chrání před společenským fiaskem. Pýcha, ta se vždy dere dopředu. A jak říká jiné úsloví: „předchází pád“. Zde z předních pozic až dozadu.

My dnes nemusíme řešit otázku farizejství jako náboženský problém. Ale nebezpečí pýchy, přezíravosti, sebestřednosti a přetvářky, to se týká i nás. Každého z nás. I když nejsme zváni mezi společenskou smetánku a nechodíme na routy s VIP. Jako nafoukaní, přezíraví a pyšní farizeové, se můžeme chovat i my. V kostele, stejně jako v běžném životě, v obchodě, ve frontách, nebo třeba v zaměstnání. Pýchu nelze odložit jako masku po karnevalu, tu nosíme stále s sebou a v sobě. Ale lze se ji zbavit. Přemoci ji pokorou a upřímností. O tu ale musíme vědomě usilovat a nechat se vést Kristem. A také o ni musíme prosit. Především Ducha svatého, který nám dá správné poznání i sílu s pokorou přijmout i nepříjemnou pravdu o nás samých. Uchovejme si nejen ve své paměti, ale především ve svém srdci ona Kristova slova: „Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru