24.09.2017, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Překročit naše přízemní účetnictví: „má dáti – dal“

Překročit naše přízemní účetnictví: „má dáti – dal“

Iz 55,6-9

Mt 20,1-6

25. neděle v mezidobí             

Začnu dnešní promluvu poslední větou, kterou jsme slyšeli v prvém čtení z proroka Izaiáše. Větou nosnou, podstatnou, neztrácející svůj význam a dopad pro náš život, po celá tisíciletí. Bůh ústy proroka říká: „Mé myšlení není myšlení vaše, ani vaše chování není podobné mému.“ To jsou slova, která potřebovali slyšet Izraelité, navracející se z babylónského zajetí zpět domů, do vypleněné a zbídačelé země. Oni si už v zajetí zvykli, oni už přijali mentalitu otroků, stejně jako babylónské bůžky. Je jim zapotřebí nalézt nejen svoje kořeny, ale znovu se konfrontovat s Božím pohledem na ně samé, vyměnit ujařmenost vyhnanců za zdravé sebevědomí Božích dětí. A Bůh, tento milující a věrný Otec, je vyzývá: „Hledejte mne, dejte si tu práci, vždyť je možné mne nalézt! Vzývejte mne, vždyť jsem tak blízko, jsem na doslech a moje srdce je pro vás otevřené.“

Hledat, vzývat – to jsou úkony hodné člověka, kteří věří nejen v to, že hledat a vzývat vůbec někoho lze (narážím na obecně rozší-řené povědomí: „něco nad námi musí být“), ale to jsou úkony plné aktivity, úkony vyžadující námahu. Bůh volá na svůj, dílem odpadlý národ, povzbuzuje je, ujišťuje o své blízkosti, o své spravedlnosti, o své vnímavosti k potřebám tohoto malého, zhusta nevěrného a přesto milovaného, národa. Ale nedělá přitom chybu falešně milujících rodičů, kteří zavírají oči a omlouvají každou lumpárnu svých dětí. Jako dobrý otec ukazuje správné cesty, volá k nápravě; povzbuzuje i kárá; odměňuje i trestá. A vyžaduje po svých dětech (i po nás) aktivitu, hledání, požaduje změnu špatného jednání, nápravu; vědomé odvrácení se od poznaného zla a konfrontaci se svým svědomím, které je odrazem jeho vůle. Vždyť jak jinak si vyložit jeho slova: „Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení.“ Hospodinu však nejde jen o to, aby jeho lid přestal jednat zle, On chce víc - chce, aby jednal dobře!  A cestou k nalezení správných životních cest, je změnit své smýšlení - upustit od naší přízemní krátkozraké spra-vedlnosti, a:  "Obrátit se k Hospodinu, vždyť On se nad vámi smiluje! K Bohu a on vám odpustí! Vždyť jeho myšlení není jako to vaše, stejně tak i jeho jednání!" A protože potřebujeme podpořit svou představivost, dodává: „O kolik převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho.“  Silnější vyjádření tak propastného, neskonalého rozdílu mezi Božím a lidským smýšlením a jednáním, lze jen stěží nalézt. A přesto bychom se měli o to pokoušet. Jak? Odpověď jsme dostali: „hledat Hospodina, vzývat ho“ – co je to jiného, než se dotazovat v modlitbě na jeho vůli, než prosit o dar vidět sebe i druhé jeho – Božíma očima.

A abychom nezůstali jen u výzev, které příliš nepodpoří naše úsilí a představivost, přidává nám Boží Syn v evangeliu excelentní ukázku Božího smýšlení a jednání. V ní se střetává naše lidská, s božskou představou, dobra a spravedlnosti. Pro člověka je představa dobra zpravidla (a správně) vázána na spravedlnost. Spravedlnost je nejmenší mírou lásky a my se, žel, v životě často setkáváme s jejím opakem, s nespravedlností. Spravedlnost vyžaduje (tak to předkládá i její definice) „dát každému, co mu patří.“

Majitel vinice (my si za něho můžeme dosadit našeho nebeského Ot-ce) v podobenství, byl bezesporu spravedlivý, vždyť dal každému, co mu patří, ale jeho velkorysá dobrota se přesto lidem nelíbila. Oni chtějí spravedlnost podle našich, lidských měřítek. Chtějí mzdu, která přece musí být úměrná vynaložené námaze a odpra-cované době. Ano, taková je lidská spravedlnost. „Má dáti – dal; výkon vs. odměna.“ Boží spravedlnost je však docela jiná. Ta chce dát každému - ne pouze podle zásluh, ale především z lásky. Onen zvláštní hospodář, jde nad rámec pouhé lidské spravedlnosti, jde až k lásce, která dává zdarma. Která nehledí na výkon, která nemá různá měřítka a škatulky.  Která dává, (protože chce dávat) prvním, stejně jako posledním; Židům, stejně jako pohanům; hodným, stejně jako zlobivým. Praktikujícím křesťanům, stejně jak obrátivším se až na smrtelné posteli. U Boha není nikdo à priori zvýhodněn, ani znevýhodněn. Boží spravedlnost je zkrátka jiná, než ta naše lidská. Bůh se chová ke všem velkoryse a nestranně. Vzpomeňme ale na to, co udělají dělníci z dnešního podobenství? REPTAJÍ. „Těm, který se celý den flákali, dal stejně jako nám, co jsme se dřeli!“ A nejradši by ty „poslední“ sežrali. Závidí jim jejich denár, protože jakápak je to spravedlnost, jaképak je to právo? Zapomněli, že si s nimi se všemi sjednal hospodář „spravedlivou odměnu“, nikoli nějakou taxu. Ve své podstatě, a je to zde i naplno řečeno, závidí, že je dobrý. Svoji zlost na ty druhé, podle nich nespravedlivě přeplacené, přenáší na onoho hospodáře, otevřeně mu projevují svoji nespokojenost. A on? Nenechá se strhnout k radikálním závěrům, ale věcně argumentuje: „Příteli, nekřivdím ti, nesmluvil jsem se mnou denár? Chci dát každému stejně – a mám na to právo, vždyť vinice, stejně jako peníze jsou moje. Nesmím s tím, co je moje, dělat co chci?“

Pokroucené pojetí naší lidské spravedlnosti, která je tak slepá a která není sto překročit naše přízemní účetnictví: „má dáti – dal“, dostává v dnešních textech pořádnou trhlinu. My neumíme, nedokážeme vnímat svět, sebe sama i ty kolem nás, Božíma očima. Chceme jen to své malé přízemní; svoje bábovičky na našem malém pískovišti, a tolik se bráníme pozvednout oči výš. Nad naše pravidla, naše chápání, naši spravedlnost. A přitom by bylo tolik zapotřebí, tak jak nabádá úryvek Starého zákona: „hledat Hospodina, jeho vůli a vzývat ho“. Protože, co a koho budeme hledat, když ne Hospodina? A k jakým koncům dojdeme, když namísto milujícímu, velkorysému Bohu, budeme věřit nejrůznějším lidským, slepým a nespravedlivým vůdcům (či lépe: svůdcům).

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru