22.12.2017, autor: Luboš Nágl, kategorie: Příběhy

Přejme jim to, jsme přece křesťané

Přejme jim to, jsme přece křesťané

Kdybych byl myšák Beethoven, dnešní den bych nechal tesat zlatým písmem do myší historie a kolegu Schillera ze sousední nory bych požádal o nadšené libreto s vůní čerstvé čokolády a vlašských ořechů. Neboť ty nejskvělejší a nejžádoucnější poklady pro oko, čumáček i jazýček se podařilo opatřit v míře přehojné pro celou početnou rodinu i příbuzenstvo z matčiny i otcovy strany včetně ujců sestřenice tchána mé první ženy. Štědrý den tedy bude vskutku štědrý a u vánočního stromečku se budou muset nejspíš odstranit i spodní větve, aby se tam ta hojnost darů vůbec vešla. Leč vezměme to hezky popořádku od prologu a dál pozvolna po časové ose celého příběhu až do dnešního rána.

Loňské Vánoce byly pro naši rodinu trochu tristní nešťastným osudem zavržených medových perníčků, které podivným řízením osudu a mimořádnou cestou, podobnou sibiřské anabázi československých legionářů, doputovaly pod pečlivým dohledem a v blaženém nevědomí mnohých z nás až do temných útrob odpadkového kontejneru. Maje tohle vše stále čerstvě v paměti a v děsuplných nočních snech, udělali jsme detailní rodinný rozpis dvoustupňové kontroly všech vynášených odpadků, abychom anulovali možnost, že i letošní Vánoce budou jako ty loňské bez vánočního cukroví. A abychom taktéž nepřivolali nové neštěstí na naše hlavy a mlsné jazýčky, rozhodli jsme se nepéci letos smolné medové perníčky, ale zasvětili jsme tyto Vánoce naopak lineckým kolečkům, sle­povaným rybízovou marmeládou a polévaným čo­koládou, s mandličkou uprostřed. Tedy mandlička uprostřed byla původně plánována. A právě ona mandlička uprostřed se stala jablkem sváru a kamenem úrazu. Protože letos se na tuzemském trhu prodávalo kilo mandlí za cenu víc jak deseti litrů nekřesťansky drahého Naturalu, rozhodli jsme se, že použijeme zásoby vlašských ořechů z vlastní zahrádky a pěstitele mandlí necháme umřít hlady. S touto vznešenou myšlenkou jsme se pustili do díla. Některé děti louskaly hromady ořechů, aby bylo dost voňavých jader na několik plechů ještě voňavějších koleček, další natíraly kolečka marmeládou a slepovaly je a manželka máčela tuto rajskou dobrotu v čokoládě a jako třešničku na dort vetkla doprostřed na temínko takto krásně ozdobeného cukroví jadérko vlašského ořechu. Plechy se plnily, noc přestávala být postupně mladá a oči se klížily a zavíraly v úpěnlivé prosbě o zasloužený odpočinek. Ještě ne, ještě ne, ještě by to nebyly ty úplně pravé šťastné a veselé, ještě se musí dodělat i ten čtvrtý plech. Nakonec bylo i toto přání tvůrce splněno, obtěžkané plechy s lineckými kolečky a oříšky jak korunkami trůnily na kuchyňské lince, aby čokoláda přes noc ztuhla a příslib voňavých Vánoc mohl být uložen do hrnce a do chladu, než zkrášlí štědrovečerní stůl.

Takové byly naše představy a sny této noci, aby vše naráz rozmetalo kalné ráno s razancí hurikánu. Vzduch prořízl uši drásající výkřik mé ženy a já, naslouchaje ozvěně a následnému zlověstnému tichu, čekal už jen její pád a ptal se sám sebe, proč musí člověk ovdovět zrovna o Vánocích. Ulehčeně jsem si ale oddechl, když domem vzápětí zazněla dosti ostrá a nepublikovatelná slova, která slušný křesťan nevysloví v církevním roce ani v mezidobí, natož o svátcích. Když jsem ovšem dorazil do kuchyně a nalezl tam bědující ženu, pochopil jsem při pohledu na torza kdysi vznešených lineckých koleček, že taková spoušť si nežádá jen silná slova, ale mělo by dojít i na silné činy. Vyhlášení křížové výpravy proti drzému násilníkovi je v tomto případě spravedlivým činem. Nebyl jsem přítomen bitvě u Slavkova, ale tak nějak muselo vypadat bojiště po bitvě, jako vypadaly zpustošené šiky našich lineckých koleček. Mnoho z nich se jevilo těžce zraněných a velká část byla bez oříšku. Žena nejprve preventivně vyspílala dětem za tento nestoudný noční pych. Když ale tyto nevinné dětské tváře nejevily výjimečně vinu, přistoupilo se k detailnímu ohledání místa činu a tu jsme našli podivné stopy. Na každém lineckém kolečku, kde chyběl oříšek, bylo několik drobných vpichů jako od jehličky. A v té chvíli byl znám i pachatel. Žijeme ve vesnickém stavení, uprostřed polí a luk a kočka, která má v našem domě hlášen trvalý pobyt, tam není coby domácí mazlíček, ale praktická věc pro odstraňování občasné návštěvy nějakého myšího samozvance a pobudy. Pokud se o to nepostará kočka, s jistotou se o to postará pastička, do které straží moje žena jadérko vlašského ořechu. To mají myšky ukrutně rády a neodolají. No a pak cvak - a spadla klec. Jenže té noci selhal znovu trestuhodně lidský faktor. Odpadky byly sice zkontrolovány pro případ, že by nepřítel přišel od lesa, ale od vody jsme jej nečekali. Co byla jedna pastička s jedním jadérkem proti nekonečným řadám lineckých koleček se stovkami jadérek, vyzývavě se nabízejících k všeobecnému použití? To citlivý čumáček myšky samoživitelky nemohl nerozeznat a nechat bez povšimnutí. A tak i když mnoho koleček nedokázal nepřítel kvůli obrovské přesile ohrozit, přesto byly utrpěné ztráty značné a bolest nad prořídlými řadami vháněla slzy do očí. Zůstalo jen pomyšlení, že i když my budeme trpět jistým nedostatkem, jinde budou Vánoce bohaté, šťastné a veselé. Nakonec, přejme jim to. Jsme přece křesťané.

Luboš Nágl

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru