Před pěti lety skonal jeden z nejvýraznějších příslušníků české řádové provincie Tovaryšstva Ježíšova
Před pěti lety skonal jeden z nejvýraznějších příslušníků české řádové provincie Tovaryšstva Ježíšova, otec Josef Cukr SJ.
S tímto výjimečným člověkem jsem se po prvé sešel ve svých jedenácti letech, když jsem byl primánem staletého Biskupského gymnázia od nepaměti vedeného kněžími Tovaryšstva Ježíšova na poutním místě Bohosudov - dříve známém i jako Mariaschein. Bohosudov se svou barokní dvouvěžovou mariánskou bazilikou s oválnými ambity se sedmi kaplemi a komplexem jezuitského kláštera, gymnázia a internátního konviktu leží přímo pod krušnohorskou Komáří Vížkou spolu se souměstími Krupkou, Maršovem a Unčínem na železniční trati Ústí nad Labem - Teplice Lázně.
Je třeba předeslat, že celý klášterní a školský komplex byl několikrát okupován totalitní brannou mocí: za druhé světové války nacistickým Wehrmachtem, počátkem padesátých let byl přepaden komunistickou tajnou policií StB a „Lidovými“ milicemi , nějakou dobu pak sloužil jako koncentrační klášter pro internované řeholníky, ale poměrně brzy byl předán k užívání Československé lidové armádě (sloužili tam mimo jiné i vojáci útvarů PTP) - a po „vstupu spřátelených vojsk“ Varšavské smlouvy v roce 1968 jej na téměř čtvrt století užívala a devastovala Sovětská armáda, která v objektu dislokovala motostřeleckou divisi. V obou případech to pak byl jezuita Otec Josef Cukr, který- jakmile byl celý objekt vyklizen- se s velkou cílevědomostí a svým úžasným fortelem pustil do obnovy poničených budov a vytvořil v nich podmínky pro obnovení tradiční církevní školní instituce.
Otec Josef Cukr byl aktivním odpůrcem obou totalitních režimů: za nacistické okupace byl zatčen, krutě vyslýchán a následně uvržen do zlopověstné káznice gestapa v Malé pevnosti Terezín – nikoli jako náhodná oběť nacismu, ale za to, že se dokázal napojit na telefonní linku pražského gestapa a varovat lidi, kterým hrozilo bezprostřední zatčení. Po osvobození byl krátce rehabilitován ve Velké Británii, vysvěcen na kněze a pověřen k přípravě bohosudovského areálu na obnovení biskupského gymnázia, což se mu podařilo již pro školní rok 1947-48; tehdy bylo otevřeno šest tříd-od primy do sexty. Otec Cukr se stal generálním prefektem asi sto padesáti studentů a představeným tří prefektů-vychovatelů. Statutárním představeným celého komplexu a rektorem se stal charizmatický Pater František Šital, dvojnásobný doktor a skvělý pedagog. Ředitelem gymnázia byl Pater Pavel Opavský - lingvista přezdívaný „Cicero“. Z dalších jezuitských profesorů rád vzpomínám na češtináře P. Jakuba Rabušice, na sympatického francouzštináře a frankofila P. Karla Šupu, na fyzika P. Antonína Křivánka, na přírodovědce P. RNDr Aloise Rašku, na profesora hudby P. Františka Úředníčka, matematika P. Svobodu, na proslulého historika P. Blažeje Ráčka, na spirituála P. Theofila Spáčila a –last but not least- na mladého oblíbeného profesora ruštiny Mgr. Jana Pospíšila, SJ, nadšeného hráče fotbalu, který poslední roky prožil u sv. Ignáce jakožto vyhledávaný kazatel a zpovědník. Otec Josef Cukr později převzal nesnadný úřad „ministra“- v současné terminologii ekonomického náměstka a hospodáře; jeho úkolem bylo shánět a opatřovat všecky potřebné materiální zdroje pro chod ústavu- od potravin až po uhlí k vytápění. Dopravu zajišťoval Otec F. Úředníček velkým armádním terénním náklaďákem značky „Ford Canada FWD“ ještě s bílou pěticípou hvězdou na dveřích řidičské kabiny (jak jsme pak zjistili, symbol FWD znamenal „four wheels driven“, neboli náhon na všechna kola- 4x4); tento kamión získal P. Cukr prostřednictvím poválečné nadace UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration), která tehdy z amerických armádních rezerv resp. z poválečných přebytků dodávala jak vojenské potravinové konzervy, tak i další zboží- i textil, obuv až po nákladní automobily a po lokomotivy pro ČSD na pomoc válkou a nedostatkem postižených zemí. Úřad generálního prefekta po Otci Cukrovi převzal nekompromisní P. Felix Stejskal; řídil pak činnost mladých prefektů- vychovatelů Mgr. Dvořáka, Hrona, Strmisky, Bőhma, Pekaře a Horského (z nichž se v období totality zákonitě stali „pé-té-páci“- a z některých posléze i tajní jezuitští kněží). Kněžský profesorský sbor doplňovaly tři řeholní Školské sestry de Notre Dame: nejoblíbenější z nich byla sestřička Gerardie Vrbková, ruštinu po Otci Pospíšilovi převzala sestra Maximína Vaňková a dějepis po Otci Šupovi sestra Gizela Výthová. Tehdy Otec provinciál F. Šilhan „převelel“ Otce Josefa Cukra na jiné řádové působiště (říkalo se, že snad na Velehrad či do slovenské Trnavy).
Ještě v době, kdy jsem byl primánem, nastal zlomový „vítězný únor“, což pro církevní školství znamenalo zničující ortel; první ranou byla Nejedlého školská reforma, jíž se rušila nižší gymnázia a vznikla všeobecně povinná „jednotná škola“. Přesto ústav zatím ještě pokračoval ve školské činnosti (bohužel jen dočasně). Nižší třídy patřily sice už k jednotné škole, ale ty vyšší (od kvinty výš) zůstaly ještě gymnáziem (i když už pod správou a kontrolou jakýchsi dvou zmocněnců, jejich6 jména byla Vavroušek a Valeš). Ale další události nedaly na sebe dlouho čekat: v roce 1949 přišel likvidační příkaz- že se nižší stupeň školy ruší a studenti se mají vrátit do svých domovů a přejít do místních jednotných základních škol. A tak se primáni až kvartáni museli s Bohosudovem rozloučit – a ve svých bydlištích po celé republice jsme se všichni rázem stali premianty; teď teprve se ukázalo, jak vysoká byla úroveň církevního školství u nás. Ale velice příjemně nás překvapilo, když jsme pak začátkem školního roku 1949-50 dostali poštou nečekané oznámení, že se podařilo vyjednat pokračování bohosudovské církevní školy; všichni jsme se tam opět vrátili (a k nám přibyli i další zájemci). Ale - to už jsem byl v tercii, když padlo ono osudné dubnové rozhodnutí tehdejších mocipánů, tak zvaná „Akce K“. Studenti se právě vrátili do Bohosudova po krátkých velikonočních prázdninách, když tu v noci 14. dubna 1950 do všech klášterů a církevních učilišť vtrhly smečky po zuby ozbrojených esenbáků a estébáků doprovázených milicionáři a psy; řeholníky a řeholnice zatkli a internovali ve věznicích a koncentračních klášterech a nám studentům oznámili, že jsme „zachráněni z vlivu zlých farářů a jeptišek“ a že „se nám otevírají šťastné socialistické zítřky“. Nazítří nás odvezli v policejních autobusech do Děčína a tam jsme museli vyčkat, až si pro nás někdo z domova přijede. Našim jezuitským pedagogům nastaly krušné časy internace, věznění či nucené práce v uhelných dolech, v pracovních lágrech na Jáchymovsku a Příbramsku či v socialistických „nápravných zařízeních“. Některé z nich jsme už pak nikdy neviděli…
Otec Cukr sdílel osud těch, které krutý režim postihl nejvíce: zatčen, znovu bit a všemožně týrán při výsleších na StB a odsouzen k dlouholetému těžkému žaláři, kde odtrpěl nepředstavitelných jedenáct roků; poznal ty nejobávanější věznice: Mírov, Leopoldov, Valdice- a mohl porovnávat, zdali byly krutější výslechy na služebnách nacistické „Geheime Staats Polizei“ či socialistické „Státní bezpečnosti“. Nakonec byl uvržen do vražedných podmínek jáchymovského uranového koncentráku, kde ve věži smrti musel bez jakékoli ochrany v mracích radioaktivního prachu třídit a expedovat uranovou rudu. Řada jeho spoluvězňů nepřežila následky hladu, surového zacházení a účinků radioaktivního záření, ale Otec Cukr vydržel. Dožil se amnestie a propuštění.
Konečně přišlo jaro roku 1968- doba částečného, ale bohužel jen dočasného politického uvolnění a Otec Cukr i další spolubratři mohli konečně začít vykonávat svou kněžskou službu- ovšem nikoli v klášterní komunitě. Zažádal si o místo duchovního správce právě v Bohosudově, který se mu stal osudem: od roku1969 tam prožil více než třicet let kněžské služby. V bazilice Panny Marie Bolestné slavil každodenně bohoslužby, kázal, zpovídal, vítal poutníky-a nejen to: rozhodl se opravovat chátrající církevní stavby- zejména kostely poničené vandalismem i agresivními povětrnostními vlivy; sám si ještě těsně v pětasedmdesáti letech stavěl lešení z těžkých ocelových trubek, sám či s pomocí jediného dobrovolníka na něm omítal vysoké kostelní zdi, ze žebříku natíral i opravoval oplechované kostelní báně, opravoval krovy okolních kostelů – a přitom neztrácel naději, že snad jednou opět přijdou časy, kdy bude moci opravit a vzkřísit k opětovnému životu bohosudovské biskupské gymnázium…
Roky letěly; Otec Cukr skutečně vlastníma rukama doslova zachránil a opravil snad všechny okolní kostely; nejvíce času ovšem věnoval „své“ baziilice Bolestné Matky Boží a – jistě i na její přímluvu - se dočkal: do dvou let po „sametové“ revoluci došlo konečně i k odsunu početné sovětské posádky a k uvolnění klášterního i učebního prostoru – ovšem k nepoznání zdevastovaného. To ovšem Otce Cukra neodradilo: opět se pustil do práce s vervou a nadšením- tak, jako by byl o padesát let mladší. Zařizoval, sháněl materiál, ale i subvence, zedníky, instalatéry, sklenáře a další řemeslníky a údržbáře- ale většinu fyzické práce odvedl přece jen on sám. Tentokrát byly škody na objektu větší než po válce; bylo třeba odstranit řadu ošklivých emailových mazanic ve stylu „socialistického realismu“ překrývajících starodávné fresky, odbourat nevzhledné a zbytečné přístavby a přepážky, zrestaurovat poničenou vnější i vnitřní omítku a provést mnoho dalších zednických prací, nahradit zcela zničená schodiště v klášterní budově („zámku“) replikami v starobylém původním stylu, vyměnit okna, zlikvidovat zbytky kasárenského nábytku a nahradit je účelným školským mobiliářem, opravit poničené štukatérské stropy v původní klášterní kvadratuře i v obou kaplích, obnovit sanitární zařízení, vybavit školní třídy, kabinety, kanceláře- a především sehnat kvalitní pedagogický sbor, aby škola opět byla tím, čím bývala vždycky předtím. Rmoutilo ho, že pro gymnázium již nedokázal sehnat řádové kněze – profesory; po tolika letech totality jich většina nepřežila a noví zatím nebyli; byl by tak rád, kdyby na učilišti působili především jezuitští pedagogové - tak jako v předešlých staletích, ale toto bylo asi jediné přání, jehož splnění nemohl pozitivně ovlivnit…
A obnovená škola po několika málo letech opět začala fungovat a získávala si stále větší prestiž; Otec Cukr byl jejím rektorem a patronem po mnoho dalších let- až do té doby, kdy byl ve svých téměř devadesáti letech naléhavě povolán „na odpočinek“ do kněžského domova na Velehradě. Ale on odpočívat neuměl; v životě se dokázal snad všecko naučit, jen lenošit nikoli… Stal se správcem velehradské školní knihovny a archivu, zpovídal, celebroval mše svaté pro poutníky, rád navštěvoval své rodiště Boršice, modlil se a kázal, přijímal stovky a stovky svých přátel a obdivovatelů, poutníků z Bohosudova, bývalých spoluvězňů i studentů; pro každého si našel chvíli - a všichni ho měli rádi. Bylo mu sedmadevadesát let, když si jej jeho Pán vzal k sobě. Jeho pohřeb byl velkolepý- tolik tisíců lidí se již dlouho nesešlo; hustý pohřební průvod se táhl od velehradské baziliky až ke hřbitovu. On dokázal spojit v jedné osobě pojem mučedníka i vyznavače. Na koho jiného by měla platit lépe a přiléhavěji ona biblická slova: „Dobře služebníku dobrý, věrný! Vejdi v radost Pána svého!“
Karel Voplakal
Foto: Martin Davídek, zdroj: Wikipedie
