Pravý poklad
Mdr 18,6-9
Lk 12,32-40
19. neděle v mezidobí
Dnešní evangelium začíná nesmírně krásnou Kristovou výzvou: „Neboj se, malé stádce!“ To je věta, u níž se vyplatí chvilku zastavit a porozjímat. „Neboj se, malé stádce.“
Nejprve ono, NEBOJ SE – nebojte se! To jsou první Kristova slova po Zmrtvýchvstání a biblisté nám spočítali, že se v Písmu sv. právě toto slovo opakuje 366krát: (366x, to znamená na každý den v roce, i ten přestupný) Na každý den našeho života se nám tak dostává Boží útěchy a povzbuzení: „NEBOJ SE!“
Dále zaznělo slovo STÁDCE, nebo chcete-li, méně archaicky: stádo. To je poměrně častý biblický výraz, a Kristus jej přeneseně užívá pro celou CÍRKEV. (Zapomeňme protentokrát, jak se naší mentalitě příčí představa, že bychom měli být stádem. Dějinná zkušenost, kdy z nás vůdcové, manipulátoři, panovníci a diktátoři chtěli udělat tupé, nemyslící stádo, je příliš živá. Avšak u Krista je vše jinak. On sám se přece nejednou prohlašuje PASTÝŘEM, co víc, „pastýřem dobrým“! Jemu osobně záleží na každé jedné ovečce svého stádce a touží po jejím dobru. On střeží a chrání, její svobodu!)
Když Kristus říká tuto větu, postává ovšem kolem něho jen pár nádeníků a nevzdělaných rybářů. Jen Ježíš ví, že právě tato hrstka bude jednou církví, celosvětovou církví. A přece, tato církev, ač vedená Božím Synem a vybudovaná na skále, přesto bude vždy ve světě menšinou; bude malým stádcem - ale což záleží na množství? (V Kristově církvi nikdy nejde o kvantitu a moc, ale vždy o kvalitu – o víru a lásku; pokud je tomu naopak, pak je s církví něco v nepořádku.)
Takže i my dnes můžeme i na sebe vztáhnout ono Kristovo: „NEBOJ SE, malé stádce.“ I když zaznamenáváme burcující úbytek křesťanů a duchovních povolání, nemusí nás to až tolik zneklidňovat. I to je znamením doby a spíše než vytvářet stále nové analýzy a pastorační projekty, (nadto začasto od „zeleného stolu“, odtržené od reality, bychom se měli ptát, proč tomu tak je?) Kam vyvanul duch Kristovy církve a zda to nejsme v posledku my sami, kteří dusíme plamen Ducha sv.? Kdo mu brání svou uzavřeností, svou strnulostí a zakonzervováním se do přežitých schémat, vanout kde je zapotřebí? Ano, to, co nás může, ba musí činit neklidnými, je to, jakými jsme křesťany! To je důležitější než to, kolik nás je. A jací tedy jsme? To je otázka nad jiné důležitá, vždyť na odpovědi záleží naplnění (nebo nenaplnění) následující Kristovy věty: „Váš Otec rozhodl, že vám dá království!“
Kdo z nás by netoužil po Otcově nebeském království?! Vždyť to je touha všech lidí. (Dokonce i těch, kdo v Boha nevěří; i ti, aniž si to uvědomují a připouští, touží po věčné blaženosti. Tato touha byla nám lidem vtisknuta do duše hned při našem stvoření, ta je nám všem bytostně vlastní.)
Vraťme sek evangeliu. Ježíš v dalších větách hovoří o tom, jakou cestou se do nebeského království, Otcem slíbeného, dostaneme. Tím, že se dokážeme mnohého zříci! Nejen majetku, ale dokonce i sami sebe! A také tím, že budeme náležitě připraveni!
V čem spočívá ona dobrá příprava? Kupř. v tom, že budeme připraveni kdykoli vydat počet ze svých skutků, obrazně: že „budeme mít bedra přepásaná“, (jako Izraelita, když se chystal na cestu) a že „naše lampa bude hořet“, (rozumějme, plamenem víry a lásky). Nebeské království, je nabízeno a dostupné všem, platí zde však jiná pravidla, než v pozemském světě. Zatímco na světě jsou upřednostňovány tvrdé lokty, začasté sobectví a bezohlednost a lidé jsou hnáni touhou pojistit si šťastnou budoucnost, domnívajíce se, že spočívá v solidním majetku a sociálních jistotách; do nebeského království se dostaneme i s prázdnýma rukama a bez penzijního pojištění. Ovšem, abychom to nezlehčovali, přesto pouze s bohatým osobním účtem. Podle slov Kristových: „s měšcem, který nezpuchří, s pokladem v nebi!“ Oním nezničitelným pokladem však nejsou naše pozemské statky, ale skutky milosrdenství a lásky, které jsme v životě vykonali; naše oběti pro druhé a nejednou i naše slzy. Ty jsou v nebeském království jedinou měnou. Na věčnosti platí jen jediná, nebeská měna: to, co jsme ve svém životě dobrého udělali a nezištně darovali. Pouze a jen to, co jsme vykonali z lásky, nečekajíce žádnou odměnu, vděčnost a uznání. (Takže k získání pravého „pokladu“ není třeba pošetile krumpáčem kopat do ztvrdlé země; spíše než hledat v hlubinách země, je zapotřebí vytrvale rozbíjet hlubiny našich srdcí. Tam, a pouze tam, najdeme ten pravý poklad!) Ježíš říká: „Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce!“ Srdce je symbolem lásky a pravá láska je tím největším pokladem. Tím, který má svou trvalou hodnotu jak na zemi, tak na nebi. A tak na závěr prosba, nebo spíše modlitba: „Pane dej, ať nám „světlo Kristovo“ v našich lampách stále hoří a provází nás; ať jsme stále „přepásáni a připraveni“ putovat svým životem; ať kráčíme vytrvale vpřed, s očima upřenýma k cíli a na svého Pána!“
Jiří Vojtěch Černý
