Pravý pastýř je jen jediný - Ježíš Kristus

Jan 10,11-18

4. neděle velikonoční

Čtvrtá neděle velikonoční, bez ohledu na to, který liturgický rok zrovna slavíme, je nazývána „Nedělí dobrého pastýře“. To má svůj důvod, neboť všechny tři cykly nám nabízí úryvek z 10. kapitoly evangelia sv. Jana, kde se sám Ježíš představuje jako Dobrý pastýř. „Ego sum pastor bonus - Já jsem pastýř dobrý.“

Toto evangelium je velmi závažné a možno říci, i zásadní. Začíná slovy: „Já jsem!“ Slovy, jimiž se představil Hospodin – Bůh Mojžíšovi pod Sinají; slovy, která se všude v Písmu vztahují k Bohu. Říká-li Ježíš o sobě: „Já jsem“, už tím samým ukazuje na svůj vztah k Otci. A nejen to, on se prohlašuje za pastýře, tj. toho, který vede, kdo udává směr, a nadto: „Pastýře dobrého!“

Tady si dovolím odbočit, Ježíš může narážet (a nejspíš i naráží) na slova, která jeho posluchači dobře znali, na slova proroka Ezechiela, ve kterých je Hospodin nazýván „Dobrým pastýřem“, a tím, že je vztahuje na sebe, vydává jasné svědectví o svém, tj. Božím, synovství. (Ez 31,11-15: „Toto praví Panovník – Hospodin. Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Tak, jako pastýř pečuje o své stádo, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny … Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je do jejich země … budu je pást na dobré pastvě … budou odpočívat na dobrých pastvinách …“)

Dvakrát za sebou se Ježíš představuje jako Dobrý pastýř; znamená to tedy, že jde o zásadní, stěžejní výpověď. Ježíš jimi říká sám o sobě kým a čím je, a jaký je.

Je pastýř. A co víc, pastýř dobrý. Být dobrým pastýřem, to je hodnocení kvality. Následuje charakteristika „dobrého pastýře“: je to ten, který „dává za ovce svůj život!“ Dát, položit, obětovat svůj život, je možné jen za nejbližšího, za milovaného. Takovou hodnotu mají v očích Krista – Pastýře jeho ovce. Těmi jsou všichni ti, kteří jeho slovo slyší, kdo ho následují. Kdo se jím nechají vést jako svým pastýřem, protože mu bezvýhradně věří. Natolik, že se mu svěří, svěří mu svůj život s důvěrou, že půjde před nimi; že je ochrání; že se za ně třeba i vydá, budou-li v ohrožení. Takový vztah důvěry může být jen mezi těmi, kteří se navzájem milují. Láska k ovcím a láska ovcí je tou jedinou mzdou dobrého pastýře.

Ten, jenž přijímá odměnu za pastýřskou službu v penězích; ten, jemuž stádo nepatří a je jen čeledínem svého pána, ten myslí především sám na sebe. Blíží-li se nebezpečí, bere nohy na ramena, vždyť stádo mu nepatří, proč by riskoval svůj život za cizí ovce? Blíží-li se vlk (a nejde jen o reálného vlka, ale o příměr – blíží-li se jakékoli ohrožení, nebezpečí), pastýř myslí v prvé řadě sám na sebe a dává se na útěk. Ovce ponechává svému osudu, vždyť mu na nich nezáleží.

„Znám své ovce, a moje ovce znají mne.“ Znát v biblickém jazyce neznamená pouze rozumové poznání. Znát někoho znamená být pro něho nejbližší, mít k němu osobní vztah (nenadarmo používá Písmo výraz „poznat ženu“ u nejintimnějšího svazku, při milování.) Znát své ovce značí, že je mu každá jedinečnou, blízkou, že o ní ví vše a s láskou ji přijímá takovou, jaká je. A na straně druhé – jeho ovce znají svého pastýře. Důvěřují mu. Jdou za ním. Milují ho … Srovnání: „jako mne zná Otec a já znám Otce“, je velmi silné. Vždyť mluví o vztahu, o poutu mezi Bohem a Božím Synem. Může být pevnější pouto? A přece se jej Kristus nebojí dát na rovinu svého vztahu k nám, svým ovcím svého stáda.

„Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život …“ Důvodem lásky Otce k Synu je jeho ochota dát svůj život za své ovce - Ježíš deklaruje svoji ochotu dát za ovce svůj život – a my víme, že tento příslib bezezbytku naplní. Na kříži.

A právě povýšen na kříž, přitáhne k sobě, podle předpovědi, všechny národy. To jsou ony: „jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince“ (ze židovského národa). Ty musí také přivést do svého stáda (církve) a ony uposlechnou jeho hlasu (uvěří v něho, přijmou křest) a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř.“ (Křesťané na celém světě, vyznávající svoji víru v jednoho Boha i Syna i Ducha svatého).

„Dávám svůj život a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe.“ (Předpověď smrti a Vzkříšení.) „Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout.“ (Je Pánem života a smrti).

Kristus přichází jako „Slovo života“, jako „chléb živý“, jako „pramen vody živé“; jako „Cesta, pravda a život“, atd. Je suverénním vládcem nad životem a smrtí – a přece svoji moc nezneužívá. Užívá ji pro své ovce, kterým dává život. A my si můžeme dosadit: „život věčný“.

Jak to do sebe všechno zapadá. Bodejť by ne – vždyť: „takový příkaz dostal od svého Otce!“ Od Otce, který je Stvořitelem nebe a země; který je Otcem svého Syna; který je naším nebeským Otcem.

Těšme se z té výsady, že máme své místo ve stádci dobrého Pastýře. Že nás náš Pastýř zná, že má o nás osobní zájem. Že je ochoten za nás i život položit. Že jde před námi a vede nás do nebeského ovčince. Tento pastýř je Dobrý pastýř.

Nenechme se svést falešnými pastýři, kterým nejde o nás samé, o naši věčnost, ale jen o zisk, který z nás mají, (případně o naše volební hlasy). Vlků převlečených za pastýře je kolem dost a dost. Jak varoval Kristus své učedníky, mnozí oblékají roucho beránčí, a mnozí jsou i uprostřed nás.

Pravý pastýř je jen jediný – Ježíš Kristus.

Jiří Vojtěch Černý