04.08.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Pravé bohatství

Pravé bohatství

Kaz 2,21-23

Kol 3,1-5.9-11

Lk 12,13-21

18. neděle v mezidobí         

„Marnost nad marnost, všechno je marnost!“

Snad každý zná tuto úvodní větu knihy Kazatel. „Marnost nad marnost, všechno je marnost!“ Ne každý však ví, jak to s onou „marností“ autor knihy Kazatel vlastně myslel. My povětšinou zůstaneme jen na povrchu toho slova; u pocitu marnosti, beznaděje, skoro až ztráty naděje, iluzí a touhy: „Marnost nad marnost, všechno je marnost!“ Nic nemá cenu - proč se namáhat, honit, štvát? – nakonec ze všeho našeho snažení, namáhání, z našeho úsilí nezbude nic; všechno půjde vniveč, jedno jestli a jak moc, jsme se snažili.

Upřímně řečeno, vytrhnout tato slova z kontextu a postavit na nich životní program - takové motto by si pro svou vezdejší existenci jen málokdo vybral. Nikdo nechce, aby jeho život skončil v prázdnotě a všechno naše snažení v nicotě…

Naštěstí, autor knihy Kazatel („Kohelet“, něco jako „shromažďovatel moudrosti“) nepíše tato slova jako refrén beznaděje, skepse a rezignace. Tenhle Kazatel po sobě zanechal obdivuhodnou mudroslovnou knihu, v níž se 38krát opakuje slovo „marnost“.

- Přibližme si toto slovo, ono není výrazem pro beznaděj a pesimismus. Slovo marnost, v hebrejštině hevel, původně znamenalo cosi jako ranní opar nad hladinou, závan větru, což v přeneseném smyslu označovalo nejistou, prchavou, pomíjivou skutečnost. Říká-li se tedy v biblickém jazyce o něčem, že je to marnost, pak to neznamená zbytečnost, jako spíše cosi prchavého a nejistého, něco, co odvane, zmizí bez užitku, cosi velmi pomíjivého… Ostatně marnost je zavádějící překlad, v nových překladech Písma už nalézáme přiléhavější výraz: pomíjivost. -

Nicméně, je opravdu na místě říkat marnost nebo pomíjivost o životě vůbec? Copak je náš život pomíjivou nahodilostí? Rozhodně ne! Odpověď najdeme v dalších biblických souvislostech, i v mínění biblistů, kteří tuto knihu naopak označují za stěžejní text biblického realismu. Ona totiž nepodráží člověku nohy na jeho cestě životem, právě naopak, ukazuje mu cestu k životní moudrosti. A dojít k usmíření se sebou samým, poznat svoji skutečnou hodnotu, najít pokoj v duši a vyrovnanost (což je to, k čemu Kazatel ve své knize směřuje), to vůbec není důvodem pro bezbřehý pesimismus, právě naopak, to je „veliké štěstí“…  Kazatel nezpochybňuje lidský život, nýbrž povrchní, materiální hodnoty, jimiž se člověk obklopuje a které učinil pro svůj život nepostradatelnými. Jde o hodnoty, věci, které zveličil a někdy doslova zbožštil. Kazatel pranýřuje (a mohl by tak s úspěchem činit i dnes) - lidskou touhu po majetku, vyniknutí, popularitě, slávě, moci, pohodlnosti, bezpracnosti – po všech lákavých pokušeních tohoto světa.

Ve stejném duchu jako prvé čtení, hovoří i evangelium. I ono začíná pomíjivými hodnotami - zde konkrétně majetkem, dědictvím – a chamtivostí. Ježíš, ač je k tomu jako rabbi vyzván, se dělením majetku, a hmotným bohatstvím nezabývá. Není soudcem, nezdůrazňuje světské právo a spravedlnost, ale ukazuje na to, co je podstatné, na pravý rozměr bohatství. A pro ilustraci použije výmluvné podobenství. „Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo…“ Ten člověk byl bohatý, věděl o svém bohatství, počítal s ním, radoval se z něho, a chtěl (jak už to u bohatství všeho druhu bývá) ještě víc - ještě více obilí, ještě jednu stodolu, ještě větší jistotu na zítřek, pozítřek, napřesrok. Pak si bude moci říci: „Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj. Máš vystaráno“. Vzpomeňte, co mu na to řekl Bůh. „BLÁZNE!“ Ano: „Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“

Ještě této noci! A k čemu ti bude plná stodola, celé tvé bohatství? Budeš stát přede mnou s prázdnýma rukama!

Toto je velmi hutné, velmi poučné, podobenství. A bylo by krajně nesprávné je interpretovat pouze jako Boží kritiku bohatství. Bůh majetek, vlastnictví hmotných dober, neodsuzuje. Ale nastavuje zrcadlo člověčí chtivosti, která se spoléhá, která se upíná, která se připoutává k vlastnění majetku; k pozemským hodnotám. O to Bohu jde. Aby nás vyburcoval k vědomí pravých hodnot, pravého bohatství. Totiž toho, které je uvnitř nás, které nezničí ani oheň, povodně, ani moli, ani rez. Bohatství duchovního! Vždyť všechno bohatství tohoto světa, je v posledku marností; je bohatstvím velmi nejistým. Bohatstvím, které nám nedává žádné záruky. Je bohatstvím, které budujeme my sami; je bohatstvím, na kterém pošetile stavíme svůj život; je bohatstvím, které nás svazuje a zotročuje. Znesvobodňuje. Člověk, který si zakládá na svém bohatství, není svobodný. Přitom pro každého z nás přijde chvíle, kdy všechno pozemské – pomíjivé, ztratí svou cenu. Ve chvíli smrti. To připomíná Ježíš ve svém podobenství. Jen jediné bohatství je trvalé: bohatství před Bohem. Nebo ještě jinak, bohatství, kdy je člověk sám bohatý Bohem, plný Boha.

Evangelium svým obsahem navazovalo na poselství Kazatelovo.   Ale je zde ještě druhé čtení. A to bychom, s trochou nadsázky, mohli vnímat jako protiklad prvého čtení. Sv. apoštol Pavel nabízí perspektivu naděje; ukazuje cestu, jak překonat „marnost světa“. Ukazuje, že život s Kristem a v Kristu, nekončí v nicotě a beznaději, ale jsme-li „křtem pohřbeni s Kristem“, pak skrze svůj křest „s ním budeme také vzkříšeni“. A není přitom třeba čekat, až budeme s posledním výdechem zbaveni všeho pozemského a svlečeni, zůstaneme stejně nazí, jako jsme přišli na svět. Vždyť je možné už nyní a zde, v tomto světě; vědomě a svobodně odložit vše, čím zakrýváme svoji prázdnotu – „svléci ze sebe starého člověka a obléci se v člověka nového“. Odíti se šatem, jenž nepodléhá moderním trendům; jeho střih a fazóna se po staletí nemění – milost posvěcující, božské i lidské ctnosti nepodléhají marnivé módě.

Náš život nemusí být „marnost nad marnost“, nemusí být pomíjivý a prázdný hromaděním bezcenných statků. Sice mezi námi stále budou chamtivci a zbohatlíci, ale také lidé bohatí podle Kristových měřítek. Ti, kteří mají víru, dobré srdce, lásku k Bohu a k lidem a čisté svědomí. Vždyť pouze na bohatství v Bohu a u Boha, lze stavět – nejen své domy, stodoly, kariéry, ale především svůj život! A na toto pravé bohatství jsou všechny síly tohoto světa, ano, i sám ďábel, krátcí.

* Nakonec ještě poznámka pod čarou – v tomto týdnu jsme si připomněli dva významné světce – sv. Ignáce – 31. 7. a sv. Alfonse Maria Liguori – 1. 8. Oba zažívali skvělou světskou kariéru. Právě tu, kterou Kohelet nazývá marností. Avšak bolestným zásahem Boží režie, se jim jejich dosavadní svět zhroutil. Ignác utrpěl v bitvě u Pamplony zranění, které ukončilo jeho chrabrou vojenskou kariéru; Alfons utrpěl debakl v soudní při, která rozmetala jeho dráhu obdivovaného právníka - a výsledek? Začali nový život – bez poct, bez obdivu a vnějších úspěchů; život ve službě Kristu – a výsledkem: na zemi pohrdání, zato skvělá „kariéra světců“. Z bláznů tohoto světa se stali „blázny pro Krista“ a to není pomíjivost. To je pravé bohatství. Vzpomeňte si na ně, když vás potká navenek životní katastrofa. Může být ve skutečnosti Božím obdarováním a restartem vaší skutečné, „nepomíjivé kariéry“. *

Jiří Vojtěch Černý

 

Banner-zajezd-Kanarske-ostrovy

 
Nahoru